Konec druhé světové války vedl v Evropě k překreslení hranic a přesunům celých etnických skupin. Poválečné změny se dotkly také Itálie, která ztratila území v Istrii a Dalmácii. Současná italská reflexe vysídlení z oblasti patřící dnešnímu Chorvatsku bohužel vede k plíživé legitimizaci profašistické historiografie.
V roce 2004 italský parlament schválil zákon, který ustanovil Den vzpomínky na vysídlení Italů. Nový zákon prosadili významní představitelé tehdejší koalice Silvia Berlusconiho, kteří strávili velkou část své politické kariéry v neofašistickém Italském sociálním hnutí. Každého 10. února – na výročí podpisu Pařížské dohody v roce 1947, díky které Jugoslávii připadla italská území v Istrii a Dalmácii – si tak italská politická reprezentace i kulturní a školní instituce připomínají oběti poválečných vendet.
Hlavní problém zmíněného zákona je ovšem ten, že ustanovil vzpomínku na události, které se pravděpodobně nikdy nestaly. Neofašističtí politici a jim blízká historiografie se dlouhodobě zaměřují na poválečné období a na „zločiny“, kterých se měly dopustit odbojové formace po kapitulaci nacistických vojsk. V tomto ohledu nebyla situace v Itálii příliš odlišná od zbytku Evropy: docházelo k více či méně živelným pomstám, ke zrychleným soudům s kolaboranty a také k různým excesům, jež leckdy neměly s průběhem války nic společného. Specifické postavení má v tomto ohledu v neofašistické historiografii takzvaná východní hranice. V jejím případě dochází k propojení politického a etnického aspektu věci. Italská území na východním břehu Jaderského moře se dostala, a to včetně Terstu, pod zprávu partyzánské Jugoslávské armády. Jugoslávští partyzáni využili tohoto období k zatčení stovek válečných zločinců a kolaborantů, kteří následovně stanuli před soudem v Jugoslávii.
Hroby v depresích
Čtyřicetidenní okupace jugoslávskou armádou se stala pro radikálně pravicové politiky a historiky pozadím pro konstrukci příběhů o „honech na Italy“ pořádaných slovanskými komunisty. Ústředním bodem narativu se staly krasové jevy, v italštině známé pod jménem foibe a v češtině jako závrty či též krasové deprese, kterých je ve Furlánsku a Istrii spousta. Tyto prohlubně měly sloužit jako masové hroby pro oběti počínající etnické čistky, kterou zastavilo jen stažení jugoslávských vojsk z Terstu a okolí. „Na konci druhé světové války etnické čistky ze strany jugoslávských milicí a strach z foibe donutily tři sta padesát tisíc Italů k odchodu z Istrie, Dalmácie a města Rijeky,“ tvrdí ve svých materiálech pravicové sdružení vysídlených Italů L’Associazione Nazionale Venezia Giulia e Dalmazia, jež teorii etnické čistky zastává.
K poválečným etnickým třenicím docházelo i v jiných oblastech Evropy, jak ostatně víme z české historie. Hlavním problémem masakrů Italů v závrtech je ale to, že často schází dokumentace anebo že zdokumentovaný rozsah událostí je daleko menší, než uvádějí historici zastávající teorii etnické čistky páchané Jugoslávci. Dobrým příkladem toho je foibe v městečku Basovizza, které se nachází několik kilometrů od Terstu. Podle dnes již oficiálního příběhu mělo v těchto místech dojít k masovému vraždění a pohřbení jednoho až dvou tisíc Italů, a to nikoliv do krasové propasti, nýbrž do šachty vyhloubené firmou Škoda ještě v dobách habsburské monarchie. Zvěsti o masové vraždě kolovaly v místním tisku již od konce války. Jak ale ukazuje publicistka a historička Claudia Cernigoiová, veškeré zprávy pocházely přinejlepším z druhé nebo třetí ruky. Přes deklarovaný rozsah masakru chyběli přímí svědkové a nevědělo se ani, kdo byl mezi zavražděnými. Vzhledem k rychlému šíření zvěstí nakonec spojenecká vojska přistoupila k prohledání místa. „Ze dna byla vytažena těla několika Němců, jedné ženy a několika uhynulých koní,“ uvádí s odkazem na tehdejší oficiální zprávy Cernigoiová. Šachta v Basovizze zřejmě posloužila jako rychlé pohřebiště obětí bombardování a bojů v posledních dnech války. Vzhledem k neodpovídajícímu počtu nalezených obětí se pak Spojenci rozhodli prohledávání ukončit se smyšleným argumentem o nedostatečnosti techniky, aby nemuseli čelit protijugoslávským poplašným zprávám. Nicotný rozsah nálezů však nebránil části radikálně pravicové publicistiky i nadále mluvit o tisíci obětí a v roce 1992 italské ministerstvo obrany dokonce prohlásilo místo za čestné pohřebiště. Snahy části historiků a aktivistů, aby šachta byla znovu prozkoumána za účelem určit, zda jsou teze o masovém pohřebišti pravdivé, byly vždy zastaveny terstskou prokuraturou.
Příklad foibe v Basovizze dobře dokládá podstatu narativu o poválečné etnické čistce. Podle zastánců této teorie přišlo o život pět tisíc až deset tisíc Italů. „Zdokumentovaných případů je ale sotva pár stovek, mnohé poválečné vendety posléze skončily u soudů. Jen v Terstu došlo k šedesáti procesům týkajícím se poválečného vyrovnávání účtů,“ dodává Cernigoiová. Aby došli k ohromujícímu počtu obětí, musí se zastánci genocidy uchylovat k dilataci pojmů. Foibe tak v jejich pojetí vlastně neoznačuje jen závrt, ale stává se jakoukoli jámou, která mohla posloužit k pohřbení těl. Do počtu obětí jsou pak započítáváni zcela nelogicky také kolaboranti a představitelé nacistické správy odsouzení jugoslávskými soudy, vojáci, kteří zemřeli na tyfus v zajateckých táborech v Jugoslávii, či dokonce vojáci a civilisté, kteří zahynuli při partyzánských útocích během války. Ačkoli se nalezených těl ani závrtů, jež by sloužily jako masové hroby pro etnické čistky, nedostává, zvěsti o nich, jichž se rády ujímají místní senzacechtivé noviny, rozhodně nechybějí. Kolektiv historiků a aktivistů Nicoletta Bourbaki v posledních dvou letech poukázal na několik případů, kdy pravicoví politici a aktivisté oprášili staré pověsti a jali se znovu hledat masové hroby se stovkami pohřbených těl. Prakticky vždy vyšly snahy naprázdno. Jedná se o první etnickou čistku, kde je takřka nemožné najít oběti…
Obrácený narativ
Vyprávění o smrtonosných krasových depresích a následovném vyhnání představuje kondenzovanou formu zpochybnění porážky nacismu a fašismu. Jugoslávští a komunističtí partyzáni jsou radikálně pravicovými politiky a historiky podezříváni z etnického násilí proti italským obyvatelům, ačkoli jedinou doloženou politikou etnické čistky je nucené poitalštění všech menšin nacházejících se na území tehdejšího Italského království. Veškerými původci násilí jsou podle tohoto výkladu odbojáři, ačkoliv počet obětí poválečného vyrovnávání účtů je nesrovnatelný s počtem obětí válečných zločinů spáchaných kolaboranty a nacisty. Je symptomatické, že pro ilustraci poválečného násilí jugoslávských partyzánů jsou soustavně používány fotografie represí ze strany italských vojsk v Jugoslávii, což v několika případech dokonce donutilo slovinské a chorvatské velvyslanectví v Římě k oficiálním protestům. Historici vyjadřující pochybnosti o podloženosti různých tvrzení o etnických čistkách jsou pak běžně označováni za negacionisty.
Zásadní otázkou zůstává, jak se stalo, že italská oficiální paměť přijala za svůj narativ, který není ničím jiným než nepodloženou propagandou. V roce 2007 tehdejší italský prezident Giorgio Napolitano uvedl, že poválečné vyrovnávání účtů „na sebe vzalo podobu etnické čistky“. Napolitano byl přitom více než čtyřicet let prestižním členem Italské komunistické strany, pro kterou byl odboj takřka posvátný. Postkomunistické transformace italské levice ovšem těžko odolávaly revizionistickému tlaku, který měl ve srovnání s otevřenou nostalgií po Mussolinim přece jen méně nápadnou formu. Politici postfašistické pravice od roku 1994, kdy vstoupili do koalice se Silviem Berlusconim a křesťanskodemokratickými silami, začali zdůrazňovat potřebu sdílené paměti, která by dokázala vzít v potaz veškeré válečné hrůzy. „Přestaňme mlčet o zločinech partyzánů, uvažujme o tom, že vojáci Italské sociální republiky také bojovali za Itálii,“ ozývalo se stále hlasitěji. Zastánci této teorie zároveň operovali s domněnkou, že nad poválečnými excesy zavládla jakási amnézie, daná poválečnou komunistickou hegemonií v italské historiografii. Pravdou byl přitom opak: většina excesů se dostala před soud, což se rozhodně nedá říct o válečných zločinech z dob okupace. Pokračovat v mlčení tak bylo považováno za setrvání v hříchu (v komunistické ideologii), což pro levici, která se od pádu Berlínské zdi snažila zbavit jakékoliv ideologie, bylo naprosto nepředstavitelné.
Jak může vypadat taková odideologizovaná a sdílená paměť, ukazuje například seznam osob, jež byly uznány za oběti poválečných excesů ve východních regionech Itálie. Jejich status byl zaštítěn týmž zákonem, který zavedl Den vzpomínky. Zařazení do seznamu nemá pouze popisnou funkci, ale je považováno za vyznamenání. „Jedná se o jediné italské vyznamenání, jehož nositelé nejsou veřejně známi,“ uvádí historik Sandi Volk, který se snažil rekonstruovat jména laureátů z jiných veřejných zdrojů. Volk dal dohromady jména zhruba tří stovek laureátů, z nichž většina byla členy policejních či vojenských fašistických sborů a kolaborantských organizací. V několika případech dokonce nositel ocenění zemřel v bojích za války či někde úplně jinde než ve východních regionech. Minimálně ve dvou případech zvedlo udělení vyznamenání vlnu nevole. V roce 2007 obdržel ocenění in memoriam Vincenzo Serrentino, italský prefekt v Zadaru a jeden ze strůjců italské represe v Dalmácii, za což byl odsouzen před jugoslávskými tribunály k smrti. V roce 2015 měl dostat ocenění fašistický důstojník Paride Mori, kterému ale nakonec nebylo přiznáno. Hodnotitelská komise totiž došla k názoru, že Mori zemřel v boji s partyzány, a nikoliv v důsledku léčky, čímž přestal splňovat jedno z jinak velice mírných pravidel pro udělení ceny.
Levice po deklarovaném konci ideologičnosti v zásadě přijala pohled, ve kterém dominuje spíše etnická příslušnost než politické hledisko. Italové vyznamenávají Italy nezávisle na tom, na jaké straně se v konfliktu nacházeli. Prezident, který má za sebou mnohaleté členství v komunistické straně, tak bez pocitu nepatřičnosti může vyznamenat fašistické válečné zločince. Jediní, kdo si v této partii svoji ideologii podrželi, jsou nakonec postfašističtí politici, kteří dosáhli svého dlouhodobého cíle: získat vyznamenání republiky, jež se zrodila z porážky fašismu, pro své politické předky.
Poitalštění menšin
Spory o poválečných událostech ve východních regionech Itálie by se mohly na první pohled zdát jako něco podružného. Z dnešního hlediska se jedná o okrajové oblasti se spoustou místních zvláštností. Překreslení historie východních regionů je však pro ty, kdo chtějí aspoň částečně rehabilitovat fašismus, klíčové. Postfašistická historická produkce odděluje fašismus od nacismu hledáním všemožných, i zdánlivých odlišností, a pokouší se tak vyjmout fašismus z klatby uvalené na absolutní zlo – nacismus. Vedle diskusí o tom, zda byl či nebyl charakter fašistického režimu totalitní, se také často ozývá, že fašismus nebyl na rozdíl od nacismu antisemitský a nehlásal rasovou nadřazenost. Historie východních regionů, kde byly usídleny největší etnické menšiny v Itálii, však ukazuje něco jiného. Od vzniku fašistické strany se její členové zaměřili na útoky proti slovinským a chorvatským menšinám ve Furlánsku. Symbolem tohoto boje proti menšinám je vypálení terstského Národního domu, který sloužil jako kulturní centrum slovanských menšin, v roce 1920.
Poitalštění menšin se stalo oficiální politikou fašistické vlády, která v tomto směru vydala několik dekretů. Ty přikazovaly například poitalštění všech místních jmen a příjmení, zákaz vyučování slovinštiny a později zákaz používání cizího jazyka na úřadech. Za fašismu také posílila politika osidlování východních regionů, jež se vyznačovaly pestrou národnostní skladbou: podle rakouskouherského sčítání lidu z roku 1910 žilo v těchto regionech zhruba čtyřicet procent Italů a čtyřicet procent Slovinců a Chorvatů. Nucené poitalšťování se dotklo také Jižního Tyrolska, kde byla velice silná německá menšina. Ideologický rámec poitalštění hraničních oblastí dobře ilustruje nápis na pomníku vítězství v Bolzanu, vytesaný nad výjevem dvou římských legionářů: „Zde jsou hranice Vlasti. A odtud jsme ostatní naučili jazyku, právu a umění.“ Rétorika obnovení římské říše, která míchala rasový esencialismus s kulturní nadřazeností, měla v těchto regionech tragičtější obrysy než operetní manévry fašistické propagandy. Opomenutí této stránky fašismu slouží jeho normalizaci: byla to jen taková běžná diktatura, kdy vlaky jezdily načas.
Údiv vyvolává především fakt, že těmto revizionistickým snahám zprava nedokázaly čelit levicové organizace. Vedle snahy distancovat se od komunistické ideologie bylo důležité i celkové pojetí odboje. Podobně jako v mnoha dalších evropských státech je v oficiální paměti Itálie antifašistický odboj pojímán jako osvobozenecký boj proti zahraničnímu okupantovi. Toto pojetí, které je sporné i jinde v Evropě, je ovšem pro Itálii naprosto nevhodné. Italské království se totiž ocitlo v paradoxní situaci – do září 1943 patřilo do nacistického tábora a až následně se přidalo ke Spojencům. Velká část armády a veřejné správy tak přešla od fašismu k úřednímu antifašismu takřka bezbolestně. Symbolem tohoto převlečení kabátů je první předseda vlády po Mussoliniho pádu, maršál Pietro Badoglio. Ten byl od první světové války jednou z hlavních postav generálního štábu italské armády a velel invazi fašistické Itálie do Etiopie. Během tažení se dopustil několika válečných zločinů, včetně použití chemických zbraní. Po válce se Etiopie snažila Badoglia postavit před soud, ale zcela marně. Také v případě dalších válečných zločinců, kteří se dopustili krutostí během invaze a okupace Řecka, Albánie a Jugoslávie, italská vláda rozhodla své vojáky a funkcionáře nevydat.
Postfašistická amnestie
Přijetí oficiálního rámce národněosvobozeneckého boje ze strany levicových a partyzánských organizací vedlo k tomu, že nedokázaly účinně kritizovat kontinuitu mezi fašismem a poválečnou demokracií, kterou Pier Paolo Pasolini nazýval příznačně postfašismem. Tuto neschopnost v jistém smyslu posvětila již amnestie vydaná ministrem spravedlnosti a generálním tajemníkem Italské komunistické strany v roce 1946. „Amnestie byla koncem jakékoliv snahy o očistění státní správy od fašistů a sňala z fašistů veškerou trestněprávní odpovědnost,“ uvádí historik Mimmo Franzinelli. Díky extenzivní interpretaci Nejvyššího soudu, který byl sestaven ze soudců sloužících již od dob fašismu, tak často unikli trestu i nejvyšší pohlaváři kolaborantských organizací. Amnestie se tak stala symbolem přijetí režimu, který navazoval na fašismus, tehdejší levicí. Její boj se zaměřil takřka výlučně na neofašistické organizace, z nichž jedna, Italské sociální hnutí, zaujímala místo v parlamentu přes čtyřicet let.
Národněosvobozenecké pojetí, které umenšuje politické aspekty antifašistického boje, se také nedokáže vyrovnat s charakterem odboje, který nese známky občanské války. Ta samozřejmě neskončila kapitulací nacistických vojsk, ale pokračovala živelným vyrovnáváním účtů a prvními procesy, které často nesly znaky revoluční justice. Pokračování bojů následně posloužilo snahám o zpětnou kriminalizaci celého působení odbojového hnutí. Napomohla tomu i neochota většiny partyzánských organizací interpretovat svůj boj jako konflikt ve společnosti, kde se přece fašismus zrodil. Jakékoliv poválečné vyrovnání se tak stalo nepřijatelným excesem, který je nejlépe vytěsnit. Tento rámec pomohl vytvořit podobu současné italské oficiální historické paměti týkající se války a poválečného období ve východních regionech. To, že se v oficiální paměti prosadila verze radikálně pravicových kruhů, představuje v západní Evropě extrémní a ojedinělý případ.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.