Až na dno

Autorský kolektiv mladé generace českých akademiků spolu se slavným sociologem Loïcem Wacquantem z univerzity v Berkeley se pod vedením politologa Lubomíra Luptáka pokusil v knize Neoliberalismus a marginalita o reflexi posunu zájmu sociálních věd od liberálních teorií k negativním aspektům postsocialistického vývoje, jehož povahu považují za neoliberální. Negativními aspekty přitom mají na mysli marginalitu, projevující se sociálním vyloučením těch, kteří při transformaci neuspěli. Jedná se zejména o zúčastněné pozorování života chudých Romů ve vyloučených lokalitách a bezdomovců.

Liberálně­-paternalistický stát

Protože autoři používají pojem neoliberalismus jako analytický nástroj pro uchopení celkové problematiky, vyrovnávají se s jeho vágním vymezením přesnou Wacquantovou definicí konkrétního neoliberalismu (2012) a definicí aktuálně existujícího neoliberalismu Didiera Biga a Anastassie Tsoukala (2008). V první kapitole tak předkládají výklad dějin pojmu neoliberalismus a jeho neomarxistickou, komunitaristickou, liberální a foucaultovskou kritiku. Z posledně jmenované vycházejí i autoři sborníku. Wacquant pracuje s analytickým pojmem takzvaného liberálně­paternalistického státu, který chápe jako strategii neoliberálního vládnutí, spočívající v liberálním přístupu vůči bohatým a paternalistickém postoji k chudým. Ti jsou za svou chudobu penalizováni a kriminalizováni. Wacquant konstruuje rigorózní sociologický pojem ghetto jako prostorový nástroj etnického a rasového uzavření, jenž naplňuje znaky chudoby a segregace. Tato kritéria podle něj dnes splňují romská ghetta ve východní (Rumunsko, Bulharsko, bývalé Československo), ale i západní Evropě (Francie a Itálie za éry Sarkozyho a Berlusconiho). Nejvyšším stupněm ghettoizace, což je dynamický proces uzavírání, jsou pak hyperghetta, v nichž žije afroamerická chudina, zbavená ekonomického významu a institucí. Tento stupeň je podle Wacquanta srovnatelný s přístupem k Židům v nacis­tickém Německu.

Sociolog Petr Vašát napsal vcelku suchopárnou studii o průzkumu mezi sociálními pracovníky (k­centra, terénní programy, nízkoprahová denní centra, noclehárna a azylový dům) týkajícím se kritérií bezdomovectví. Mnohem zdařilejší je vtahující vyprávění Václava Walacha o romských hráčích, podělávačích a feťácích z jedné lokality na Havířovsku. Walach ukazuje, jak místní zabíjejí každodenní nudu, způsobenou nezaměstnaností a nemožností vyžití mimo místní hospodu a hraní automatů, při kterém si zahulí trávu a občas vezmou pervitin. Pomocí bourdieuovského sociologického přístupu pak autor analyzuje habitus marginalizovaného hráče automatů. Hraní automatů se ukazuje jako symbolicky stigmatizovaná činnost určená k zabití nudy coby opak adekvátně placené práce.

Jako průměrné příspěvky lze označit diskursivní analýzu programatiky české politické reprezentace (ODS, ČSSD, TOP 09 a VV) ve vztahu k bezdomovcům a nezaměstnaným nebo kapitoly pojednávající o dějinách po­jmu zločinec, boji proti kriminalitě takzvaných bílých límečků a etnografickém výzkumu mezi bezdomovci v jednom středně velkém českém městě.

Stigma nepřizpůsobivých

V závěrečné kapitole Těžební limity prolomeny se Lupták s antropologem Michalem Růžičkou pokoušejí rozvinout Wacquantovu koncepci ghetta pro sociálně­ekonomickou marginalitu Romů, což činí pomocí pojmu exkluze (vyloučení). Romské ghetto podle nich plní dvě funkce: prostorovou segregaci Romů mimo zbytek společnosti a jejich ekonomické vykořisťování prostřednictvím mechanismů, které jejich marginální postavení reprodukují: nákladné nájmy sociálních ubytoven, obchod s „černým zlatem“, neboli chudobou, a náklady na překonání segregace. Takto podle autorů vznikli v průběhu české transformace takzvaní nepřizpůsobiví, pro jejichž klíčové klasifikační základy vidí etnorasové, třídní a prostorové stigma. Studie se díky tomu stává zajímavou alternativou rasistické práce Romové – konec (ne)jednoho mýtu Marka Jakoubka (2004) a ukazuje na jiné mechanismy vzniku romské chudoby než jejich sociokulturní vzorce v podobě velkých rodin.

Konkrétní problematika chudoby je nicméně pojednána velmi selektivně a ve sborníku chybí například výzkum ženské marginality v sexuálním průmyslu, takzvaná bílá chudina, ale také třeba vzdělaná chudina (studenti, absolventi nebo prekarizovaní zaměstnanci akademického průmyslu), což by kritické sebereflexi sociálních věd jedině prospělo.

Autor studuje historii na FF UK.