Pro odhodlané a věřící

Projekt MA’AMINIM, věřící byl původně koncipován do Musée d’Art et d’Histoire de Saint­Denis a vybraná umělecká díla a ­archivní dokumenty pocházejí většinou ze sbírek místních institucí. K lokaci Seine­Saint­Denis se však mnohdy vztahují dost volně a výstava se rozrůstá do neuchopitelného souboru navrstvených odkazů, takže pro diváka není snadné se v ní zorientovat.

Účinek filmu a hudby

Úvodní filmová sekvence, složená kurátorem z krátkých výňatků z osmnácti aktivistických filmů z let 1968–1983, je pravděpodobně nejucelenější částí výstavy. Kurátor se snaží nastínit obecné schéma průběhu protestních hnutí a jednotlivé fáze demonstruje na konkrétních příkladech. Od počátečních obrazů aktivizace se atmosféra stáčí k deziluzi a vystřízlivění z revolučních ideálů. Právě v momentech, kdy jsou v dobových filmech artikulovány problémy člověka bojujícího o vlastní důstojnost tváří v tvář ubíjejícím pracovním podmínkám, lze hledat aktuální motivaci pro studium těchto několik desetiletí starých materiálů.

Po soustředěném úvodu čeká v druhé a třetí místnosti expozice skutečný labyrint umění a dokumentů. Pokud se máme držet tematické linky načrtnuté projekcí, navazuje na ni Kalendář revolt (2015) Matthieua Saladina. Jde o jednoduchý rudý plakát, podle něhož je možné každý den v roce slavit výročí nějaké historické vzpoury. Kalendář se dá číst jako memento nekončící potřeby aktivizace navzdory neodbytné korozi revolučních ideálů.

Následuje filmová slideshow We Are Winning, Don’t Forget (2004) od Jeana Gabriela Périota. Sekvence fotografií střídajících se v rytmu hudby zvolna přechází od obrazů pracujících k protestům, konfrontacím a násilí. Jednoduchá vizuální skladba je podpořena výraznou, noiseovou hudbou. Silné působení na smysly je příznačné pro více audiovizuálních děl zastoupených na výstavě. Přímočarost Périotovy slideshow však hraničí s plytkostí a vzbuzuje pochybnosti, zda na sebe projekce přes celou stěnu zbytečně nestrhává pozornost na úkor jiných děl.

Hudba jako prostředek k posílení účinku sdělení se objevuje napříč výstavou. Dokazuje to kurátorův zájem o afektivně účinkující formy, které mají schopnost snadno komunikovat s příjemcem zprávy. Vynikajícím příkladem je ukázka archivních „videoklipů“, které se v šedesátých a sedmdesátých letech promítaly ve francouzských kavárnách. Námětem písní jsou například milostné peripetie ze života arabských přistěhovalců. Osobní potíže a touhy zpívajícího mladíka spojené s hledáním svého místa v novém domově nabývají na výstavě rychle obecných souvislostí.

Nejasná zpráva

Seine­Saint­Denis je známý jako department s největším procentem přistěhovalců ve Francii, a téma migrace tak prostupuje výstavou na více frontách. Mezi tištěnými dokumenty najdeme mimo jiné překlad výzvy CGT (Všeobecné konfederace práce), adresované severo­africkým migrantům. Odborová organizace je nabádá, aby v továrnách, kde pracují, požadovali lepší pracovní podmínky. Vedle běží úryvek dokumentu z roku 1982 o stávce arabských přistěhovalců, jež byla „stávkou ve jménu božím“. V protestu se živě mísí modlitby „věřících“ se skandováním politických hesel, a snímek tak vlastně vystihuje název celé výstavy.

Témata migrace a politického boje se v jiných případech rozmělňují do souvislostí, které už nejsou v přímém vztahu k pařížskému předměstí Seine­Saint­Denis. Výstavě by namísto košatého větvení historických odkazů a přehodnocování minulosti prospělo ukotvení v přítomnosti prostřednictvím propojení se současnou zkušeností návštěvníka galerie. Přitom pro spojení nemusíme chodit daleko. Otázka přistěhovalectví se v českém kontextu v posledních měsících nafukuje do hysterických rozměrů. Historické materiály z francouzského prostředí, dokládající solidaritu a společný boj za lepší životní podmínky, tak mají schopnost okamžitě rezonovat.

Bohužel způsob, jakým byla výstava v českém prostředí rozšířena o místní kontext, není moc šťastný. Grafiky Vladimíra Boudníka či malby Alvy Hajna jsou v celku výstavy postaveny do nevděčné role estetického doplňku okolních angažovaných děl. Schází totiž náznak smysluplného pojítka, které by jejich přítomnost na výstavě zvýznamnilo.

Některá díla a dokumenty jsou sice doprovozeny krátkými vysvětlujícími texty, ty ale často neobjasňují, proč byla ta která položka do výstavy zahrnuta. Ačkoli ambicí projektu není diváka vzdělávat, mohl se kurátor ve spojení s pražskou galerií pokusit lépe zprostředkovat své úvahy nad výběrem děl, a vytvořit tak soustředěnější a čitelnější celek.

Kurátorův text jako by měl skrze náčrt metody utváření výstavy omluvit nejednoznačnost zprávy, kterou má nést. Asociační způsob seskupení množství materiálů působí odstředivě a namísto koncentrovaného zážitku přináší lehkou frustraci z nemožnosti obsáhnout podněty tak rozdílné povahy při jedné návštěvě galerie. Bujná kurátorská imaginace tak bohužel znesnadňuje možnost sledovat jasné motivy výstavy a odrazit od pevného základu představivost vlastní.

Celkový účinek tedy v souhrnu stojí na dobré víře diváka: pokud přichází do galerie ochoten podstoupit zdlouhavou „mši“ a strávit pečlivým studiem všech materiálů spíš hodiny než minuty, některé silné momenty výstavy na něj pravděpodobně zapůsobí. Výstava MA’AMINIM, věřící má potenciál navádět diváka k vlastnímu prožitku a možná by se jí mohlo svým způsobem i dařit stimulovat touhu k politickému angažmá. V této podobě však bude promlouvat jen k omezené skupině přesvědčených – „věřících“.

Autorka je doktorandka na FaVU v Brně.