Tečka za tečkou

Nádvoří Domu pánů z Kunštátu je plné převážně mladých lidí popíjejících pivo z kelímků. Přišli se sem podívat na vernisáž výstavy diplomových prací studentů Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, která byla zároveň oficiální rozlučkou s dlouholetým pedagogem školy Václavem Stratilem, jehož ve vedení Ateliéru intermédií od září nahradí Pavel Sterec.

Václav Stratil, který se do konkursu na vedoucího „svého“ ateliéru už nepřihlásil, si v poslední době – společně s vedením školy – prožil nepříjemné chvíle, způsobené odvysíláním reportáže Josefa Klímy. Ten ve svém pořadu Očima Josefa Klímy na TV Prima představil Stratila jako vyšinutou osobnost, která propaguje nacismus a zároveň přednáší na vysoké škole, čemuž by – podle Klímy – měl její rektor či ministr školství zabránit. Josef Klíma tak vytvořil pseudoaféru, v níž Stratilovo vystoupení v pořadu Tečka páteční noci, odvysílané Českou televizí, dezinterpretoval jako propagaci nacistických symbolů. Zaskočený Václav Stratil bohužel nedokázal pohotově reagovat na redaktorovy otázky, o trapnost reportáže se však zasloužil především Josef Klíma, který se na natáčení oblékl do trička s hákovým křížem, aby tak „investigativně“ zjistil, zda to bude vadit úřednici na ministerstvu kultury.

Parodovat neonacisty

A co že tak pobouřilo divačku Evu, která na Stratila Josefa Klímu údajně povolala? Právě zmíněné vystoupení v pořadu Tečka páteční noci. Václav Stratil zazpíval píseň se slovy „Sieg heil, Baby“ a na dotaz reportéra, proč napsal píseň o Adolfu Hitlerovi, odpověděl, že ho má rád, protože to byl génius. Jistě, poněkud to přehnal a v danou chvíli nedomyslel možné následky. Jenže tyto výroky by mohly vyznít scestně a nepřípustně u kohokoli jiného než právě u Stratila, který v kontextu své tvorby – jak ostatně ukazuje i jeho aktuál­ní výstava v Pražákově paláci – pracuje se symboly hákového kříže a černého knírku dlouhodobě a promyšleně. Má k tomu své důvody, propagace Hitlerovy ideologie mezi ně ale rozhodně nepatří.

Ostatně svou motivaci Stratil sám částečně definoval ve veřejném stanovisku k obviňování z propagace nacismu, které zveřejnil server Artalk.cz: „Nikdy jsem neobdivoval Adolfa Hitlera, i když jsem na některých fotografiích částečně vyšel z jeho podoby. Tyto fotografie vychází z mého zájmu o proměnu identity člověka v závislosti na jeho vyobrazení. (…) Nacistickou symboliku používám jako umělecký prostředek, který vzbuzuje dialog a dotýká se mnohdy nevyřešených společenských traumat. Jde mi o ironii a parodii zmíněných témat.“ Že jedním z nejlepších způsobů, jak reagovat na projevy neonacistů (kteří na rozdíl od Stratila nacismus opravdu podporují), je ironizovat je a nepříjemně je vytrollit, ví dnes na Facebooku každý dvacetiletý aktivista. A čím jiným je Václav Stratil – sice s atletickou postavou, ale již mírně propadnutým hrudníkem, oblečený pouze v trenýrkách s hákovými kříži – než dokonalou parodií Hitlerova režimu? To, že je nějaké téma velmi vážné, přece neznamená, že si z něj nemůžeme dělat legraci.

Nicméně kontext Stratilova díla zůstal divákům České televize utajen, podobně jako reflexe toho, jak si umělci v různých směrech záměrně pohrávají s hranicemi umělecké tvorby, i rozdílu mezi používáním symbolů v rámci uměleckého činu a jejich využitím k propagaci zvrhlé myšlenky. Moderátor Tečky se pouze trapně zeptal, zda za lásku k Hitlerovi získal Stratil docenturu, a laškovně přešel k hitu o Jardovi Jágrovi. Zatímco mírně pomateného Klímu, snažícího se zajistit odvoláním Stratila z pozice pedagoga celosvětový mír, lehce dohledáme v archivu TV ­Prima, Česká televize se rozhodla záznam inkriminované Tečky stáhnout z internetového archivu, a jedinou dostupnou dokumentací tak zůstává glosa na blogu kurátora Jiřího Ptáčka a úryvek záznamu se Stratilovým vystoupením na YouTube.

Laureátova mnohoznačná liška

Jiné nádvoří jiného domu v centru Brna, o měsíc dříve. Osazenstvo obdobné jako v případě vernisáže diplomantů FaVU, jen místo Poutníka popíjejí návštěvníci Slavkovskou desítku. Stejný je také Václav Stratil, jeho kytara a písně, jen atmosféra trochu méně dojemná. Začíná výstava u příležitosti Ceny Michala Ranného, již tvůrce obdržel. Více než tradiční zahájení výstavy připomíná tato událost punkový koncert. Sám Stratil sedí na židli obklopen svými studenty a chraplavý, „šišlavý“ zpěv doprovází hrou na kytaru.

Dát Cenu Michala Ranného (jejíž součástí je právě výstava laureáta v Pražákově paláci) umělci, který se díky reportáži na Primě dostal před několika měsíci „až na stránky Blesku“, se může zdát ze strany Moravské galerie jako chytrý marketingový tah a je pravděpodobné, že kdyby se výstava odehrávala v době natáčení Klímovy reportáže, MG by se v této souvislosti do médií také dostala. Jenže ten, kdo dnes na Stratilovu výstavu zavítá, bude – mnohem spíš než čtenář Blesku, který během půl roku na Stratila zapomněl – člověk zajímající se o současné umění. Uvidí na ní prezentaci vyzrálé Stratilovy umělecké osobnosti a pokus o komplexnější zhodnocení jeho díla z posledních dvou desetiletí.

Architektonického řešení se zhostil Tomáš Džadoň, kterému se ve spolupráci s kurátorem Jiřím Ptáčkem povedlo vytvořit různorodou výstavu, postupně se proměňující podle různých poloh Stratilovy tvorby. Velká plátna nainstalovaná „jedno na druhém“ vytvářejí umělou stěnu, drobné kresbičky jsou rozloženy po nízkém stole, pasové fotografie prezentovány v rozměrných válcích s malými vyřezávanými okýnky.

Výstava je ideově rozdělena do dvou částí: jedna má kontemplativnější charakter (jsou zde představeny například kresby vzniklé postupným, pracným vrstvením linií), druhá představuje Stratilovu provokativnější stránku. Právě zde se setkáme s hákovými kříži v očích lištičky nebo na tvůrcových trenýrkách i na abstraktně geometrickém obraze, stejně jako s umělcovým autoportrétem s hitlerovským knírkem. Abychom však nebyli ke Stratilovi nespravedliví, tímto výčet děl s nacistickou tematikou víceméně končí. Další desítky kreseb, maleb a fotografií ukazují, jakým způsobem si autor dokáže pohrávat například se slovem či vlastní identitou, a dojde i na obrazy s jeho typickým motivem – liškou.

Mezi obrazy s nápisy patří i žluté plátno z roku 2009 s dvěma body doplněnými nápisem „Tečka za tečkou“. Dovolila jsem si do něho vepsat vlastní zpětnou interpretaci: spolu s celou výstavou jej čtu jako tečku za Tečkou páteční noci a následnou, uměle vyvolanou aférou. Za zásadní přitom považuji skutečnost, že významná prezentace tvorby Václava Stratila proběhla právě ve státní instituci typu Moravské galerie, protože ač je Stratil zastoupen ve sbírkách Národní galerie či Stattliche Kunstsammlungen v Drážďanech, vystavoval v poslední době spíše v menších, komerčních či nezávislých galeriích. Snad právě institucionalizace a s ní spojená zasvěcená interpretace Stratilovy tvorby (k níž v pořadu na ČT nedošlo) pomůže, aby se v budoucnu před natočením reportáže Josef Klíma a jemu podobní nad obsahem svého výkladu trochu zamysleli.

Autorka je šéfredaktorka serveru Artalk.cz.