Nové legendy o sv. Václavu

Jan Keller se nedávno podivil nad slovem „pravdoláskař“, které cirkuluje se stále větší intenzitou a stává se nálepkou pro ledacos – především ale vyjádřením despektu k soucitu, solidaritě a obhajování lidských práv. Keller položil velmi případnou otázku – čím to, že právě Václav Havel vzbuzuje i po své smrti tolik nepřátelských emocí? Což jiní postkomunističtí politici neselhali stejně? Můžeme jen dodat, že selhali více. Ani skalní kritiky většinou nenapadne Havla obviňovat z korupce; kdo si naopak myslí, že v ní nebyli zapleteni Klaus a Zeman?

Odpověď na Kellerovu otázku se přitom nabízí. Klaus či Zeman dokázali zaujmout, přesvědčit i strhnout, ale až na řídké a trochu podivínské výjimky (typu Lucie Bílé, Petra Hájka či Statise Prusalise) platí, že sice vyvolali mnohé vášně, ale nikoli lásku. Havel na rozdíl od nich svedl velkou část národa podobně jako ženu – dokonce se zdá, že i podobnou technikou, jakou dobýval své milenky. Tady i tam to byla ona podivná kombinace okouzlující sebestřednosti a sebevědomí, jiskřivé spojení patosu a humoru společně s mixem falešné i skutečné skromnosti a stydlivosti. Tady i tam to byla představa, že se objekt svádění stane někým novým, lepším.

Resentiment vůči Havlovi je plodem zhrzené lásky, a to i u těch, kteří k němu tento cit nikdy nechovali – těmi zase cloumala žárlivost či trapnost, když museli pozorovat, jak se do něj zamilovává velká část národa. Havel dokázal lásku vyvolávat, dokázal ji i přijímat (což není samozřejmá dovednost). Na to, zda ji dokázal také vracet, se názory různí. Jeho bývalé ženy jsou s jednou pokleslou výjimkou diskrétní. A společnost, jejíž velká část se do něj v rozhodující chvíli zamilovala? Vlastně stále neví.

Psaní z lásky

K lásce k Václavu Havlovi se otevřeně a zároveň s jistým studem přiznává v úvodu i autor knihy s prostým názvem Havel (2014), která má ambici stát se jeho oficiálním životopisem. Jde o Havlova spolupracovníka, psychologa, překladatele a politika Michaela Žantovského. „Můj vlastní vztah k Havlovi lze nejlépe popsat slovem, které používám s největším sebezapřením. Ale pokud ‚láska‘ znamená mít nejen rád jiného člověka a těšit se z jeho společnosti, ale také mít o něj starost, strachovat se o něj, pobývat s ním v myšlenkách na značnou vzdálenost a po dlouhou dobu stát o jeho souhlas, o opětování přátelství, pak to láska byla.“ Tohle přihlášení se k vlastním citům je jedním ze sympatických míst knihy. Jedním z mála.

Žantovský uvádí, že svou knihu napsal ze zármutku, z pocitu, že zesnulému příteli dluží „alespoň knihu“. Nelze se zbavit dojmu, že svůj dluh splatil až příliš rychle. Prý je to „překrásná kniha o největší osobnosti našich novodobých dějin“, tak ji aspoň na obálce oslavuje Tomáš Sedláček, který nám spolu se Schwarzenbergem a Albrightovou dává najevo, že toto je takřka „oficiální“ verze Havla, kanonický text v prostředí jeho sirotků.

Ve skutečnosti je ta kniha „překrásná“ asi stejně, jako je Havel „největší“ osobností našich novodobých dějin. (Jak se tenhle druh velikosti měří?) Čtenář má pocit, že ani nečte jednu knihu, že se proud slov rozpadá do tří odlišných textů. První zhruba třetina je převážně uspěchaným přehledem, chvílemi máte pocit, že čtete jakési neuvěřitelně nakynuté slovníkové heslo. Navzdory značnému rozsahu se vlastně průměrně informovaný český čtenář nedozví nic moc nového – a zahraničnímu čtenáři neustálé přebíhání od jedné reálie k druhé těžko něco dá. Místy autor vytváří lhostejné „telefonní seznamy“ – jako třeba při snaze popsat „novou vlnu“ šedesátých let rozsáhlým výčtem děl či v kdovíproč přítomném skoro stránkovém seznamu honorářů, které Havel v šedesátých letech obdržel za nerealizované filmové náměty. Místy shrne to či ono Havlovo dílo na úrovni středoškolského referátu. Celé dlouhé pasáže jsou informačně závislé na knižním rozhovoru Dálkový výslech (1989), tedy na zpětném vyprávění samotného Havla, které Žantovský příliš nekonfrontuje s dobovými prameny.

O něco lepší je následující zhruba stovka stran, týkající se vývoje po Chartě, Havlova uvěznění a manželského rozvratu. Nejen že tu má autor k dispozici osobní i politické drama (ovšem i Havlovo zrání, zápasy o časopis Tvář či rok 1968 by nabízely silnou látku, jen ji umět uchopit), především má díky Havlovým dopisům z vězení pro toto drama dobrý zdroj. Psychologické vzdělání umožňuje Žantovskému získat odstup a s jistou kritičností bez moralismu rekonstruovat a komentovat Havlovy milostné troj­ a víceúhelníky. Výsledkem sice není žádný zázrak, ale zejména zásluhou dobře vybraných citátů z Havlových dopisů se jedná aspoň o snesitelnou pasáž.

Bez reflexe

V následujícím oddílu, věnovaném Havlovu prezidentskému období, může autor čerpat z vlastní zkušenosti. Jako pracovník kanceláře prezidenta, jeho osobní přítel a český velvyslanec v USA se účastnil Havlovy politické práce a zejména jeho klíčového díla, šroubovaným ptydepe obvykle označovaného jako „integrace ČR do euroatlantických struktur“. Vstup postkomunistických zemí do NATO byl u Havla i Žantovského spojený s podporou amerického bombardování Jugoslávie, Afghánistánu a Iráku. Kdyby se autor zaměřil na tuto stránku Havlova odkazu, již si dobře pamatuje a kterou spoluvytvářel, a spojil ji s reflexí a hlubším zamyšlením, jak jejich dílo po letech vypadá (a také jestli neměli jejich tehdejší kritici aspoň v něčem pravdu), mohl z toho být silný text. Žantovský se ale ­rozhodl napsat životopis, a tak je výsledkem kočkopes – vlastní vzpomínka do textu neustále proniká, ač se ji autor snaží uvěznit ve vedlejších větách a poznámkách pod čarou. Na klasický životopis to je příliš vzpomínkové, na vzpomínky zase málo rozvinuté a bez silnější reflexe.

Zůstává ovšem otázka, zda je autor knihy reflexe schopen. Jeden z jejích důležitých předpokladů, otevřenost ke kritickým hlasům, příliš neprokázal. Namísto aby se zamys­lel nad tím, zda přece jen něco nebylo na varování doyena americké diplomacie George Kennana, že rozšiřování NATO vyvolá u Ruska akutní a oprávněný pocit ohrožení, konstatuje, že starému pánovi bylo už devadesát let a že byl také proti sjednocení Německa. Slavoje Žižka rovnou odmávne jako představitele „poststalinských myslitelů“ a Chirakovu kritiku postkomunistické podpory tažení do Iráku jako ukázku „velmocenské neomalenosti“. Díky urážlivým nálepkám se nemusí zdržovat úvahami, jak se s jeho a Havlovým tehdejším očekáváním rýmuje dnešní rozvrat Iráku i Kosova.

Žantovský nepsal knihu založenou na reflexi. Psal hagiografii, a především bestseller. Vznikl přiměřeně zplošťující průvodce Havlem, napsaný především pro západní publikum, pokládané autorem patrně za povrchní. O toto publikum a jeho správné porozumění Havlovi je třeba pečovat i jinak než psaním. Autor čtenáře zahrnul záplavou faktů a faktíků, ale zároveň jim neprozradil, že se Havel mnoho let považoval za socialistu – natož aby se pokusil přemýšlet, co pro něj tento socialis­mus znamenal. Havlovu otevřenost New Age spiritualitě sice nezapře, ale zmíní ji jen útržkovitě a nijak ji nezpřístupní, pouze dá najevo, že on, Michael Žantovský, s ní (a s její přítomností v prezidentových projevech) nesouhlasil a že to Havlovi řekl (a Havel ji v dotyčném projevu stejně nechal). Je to trochu smutný pocit, číst si životopis myslitele, kde jsou některé z jeho klíčových myšlenek zapřené, jiné sotva přiznané a shozené a zbylé nudně převyprávěné na způsob referátu.

Martin C. Putna v jedné debatě před pár lety řekl, že jedním z největších polistopadových překvapení bylo zarážející intelektuální i morální selhání prostředí kolem Václava Havla. Pokud toto prostředí vyprodukovalo jako hlavní životopis své centrální figury takovou knihu, je to jen další potvrzení pravdivosti Putnovy teze.

Dostatečně cizí

Daniel Kaiser udělal Václavu Havlovi velkou službu už tím, že svou dvousvazkovou práci o něm evidentně nepsal z lásky. Poháněla ho zvídavost, a možná také touha trochu provokovat. To není těžké – při psaní o někom, kdo je pro mnohé objektem kultu, se stačí držet věcného a kritického stylu. A toho se pravicový novinář a sympatizant Strany svobodných občanů (druhdy také krátce pracovník Havlovy kanceláře) ve dvojici knih nazvaných Disident. Václav Havel 1936–1989 (2009) a Prezident. Václav Havel 1990–2003 (2014) víceméně držel. Čtenář musí uznat, že se Kaiser ve vztahu k Havlovi opravdu důsledně snažil o seriózní přístup, že jej jako hlavní postavu své knihy vzal vážně, a zároveň mu Havel zůstal dostatečně cizí.

Samo o sobě by to na dobrou knihu nestačilo, ale Kaiser měl naštěstí i dva další potřebné předpoklady: píli a cit pro práci s mnoha detailními fakty a zároveň schopnost klást si otázky a stavět na nich zápletky. Na rozdíl od Žantovského knihy ta Kaiserova přináší řadu nových faktů, které autor musel vypátrat, zatímco v Žantovském jsou nové hlavně autorovy osobní vzpomínky. Přitom nás Kaiser neunudí drobnostmi. I v neuvěřitelné spleti možných informací a událostí Havlova prezidentství dokáže vybrat podstatné linie a soustředit se na ně. Má cit pro jemné detaily a drobnokresbu – jedním z nejsilnějších míst je, když ukazuje, jak Havel sám reflektoval nebezpečí vlastní popularity a snažil se na ní nikoli vézt, ale čelit jí nepopulárními kroky, jakými byla amnestie či omluva sudetským Němcům.

Meze Kaiserova přístupu se ukazují v mo­mentě, kdy začne Havla školit v mezinárodním obchodu, globalizaci nebo ekologických tématech. Ani by nevadilo, že Havlovy postoje v těchto otázkách prohlašuje spatra za selhání intelektuála, zatímco pro mnoho jeho čtenářů na levici byly právě tyto oblasti jedinými, v nichž Havel kritickým intelektuálem zůstal. U životopisce zamrzí spíš jiná věc. Místo aby tyto postoje plasticky přiblížil, prostě je známkuje z pozic neoliberálního vševěda, který kritického intelektuála pozná podle toho, že po první nenaplněné prognóze Římského klubu, staré několik dekád, z gruntu změní své názory na životní prostředí. Jako by dnes jediným představitelným kritickým intelektuálem byl popírač globálního oteplování, pokud možno (aby dal cele najevo svůj nonkonformismus) placený těžařskými firmami.

Násilí vlídnosti

Oba autoři nicméně trochu přispívají k poznání Havlova politického stylu, který se charakterizuje neobyčejně těžko – jakémukoli pokusu totiž hrozí, že se zaplete do mlhy velkých slov, která tento styl do značné míry spoluvytvářejí. V jeho jádru je jakási počáteční vlídnost – politický partner či protivník je vstřícně oslovován skrze to lepší, co v něm je nebo co se v něm dá předpokládat a co má Havel jako spisovatel nevšední dar formulovat. V té vstřícnosti je ale přítomné násilí, jehož povaze rozumí každý, kdo zná Nietzschovu kritiku křesťanství: vlídná akce předpokládá a do jisté míry vnucuje vlídnou reakci, projevená vstřícnost si vymáhá vstřícnost opětovanou, lichotící popis vyžaduje jednání, které tomuto popisu odpovídá.

V důsledku podobný přístup často odráží přesvědčení o vlastním velkém významu – jiné důvody a motivace mají ustoupit, jsou­li konfrontovány s podanou rukou. Tento styl, který je někdy obdivuhodný a následováníhodný (a je za ním třeba mnoho z kouzla „sametové revoluce“), představuje v jiných situacích spíše projev ignorance. Obtěžuje hlasitou vstřícností i tam, kde by bylo namístě spíš tiše naslouchat druhému a jeho důvodům, které mohou vlídnost a vstřícnost vylučovat nebo podmiňovat něčím jiným než hlučnými gesty dobré vůle.

Žantovský se charakteristice tohoto stylu na pár místech blíží jako psycholog, Kaiser ukazuje, kde Havlův styl narazil politicky: v česko­německých vztazích a při summitu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze. V prvním případě nebyl problém v Havlově omluvě sudetským Němcům za vyhnání, ale spíš v nedočkavosti, s jakou byla vyřčena bez ohledu na společnost, jejíž se Havel v té době stal symbolickou hlavou, a také bez ohledu na to, jak této omluvě bude rozumět společnost v Německu. Kdyby zazněla později, jako součást a výsledek nějakého procesu, mohla dávat smysl. Takhle ale upřímně míněné a odvážné gesto nepomohlo vzájemnému porozumění, ba, jak Kaiser přesvědčivě ukazuje, právě naopak. Jakkoli se to z české perspektivy může zdát překvapivé, Němci věděli, proč mají cítit vinu vůči Židům či Polákům, podobný pocit provinění vůči Čechům ale nebyl vnímán jako samozřejmost, i vzhledem k vlivu sudetoněmecké lobby na výklad česko­německých dějin. K silně přítomnému pocitu, že důvod k provinilosti mají spíše sami Češi, pak Havlova omluva nechtěně přispěla.

Podobně v případě Mezinárodního měnového fondu lze jen těžko chápat, jak si Havel mohl myslet, že utlumí protesty proti institucím zodpovědným za zbídačující neoliberální reformy, hladomory a nepřímo i války v zemích třetího světa a že jeho charisma spolu s krásami Prahy přiměje bankéře a jejich odpůrce (kteří jasně dali najevo odhodlání k radikálnímu protestu o rok předtím v ­Seattlu), aby společně zasedli ke zcela ­zbytečné debatě bez jakýchkoli očekávatelných výsledků. U protestujících tehdy platilo, že jejich „moc bezmocných“ a šance být slyšeni nespočívá ve slovech, ale v úspěšné blokádě zasedání, případně i v lidských zátarasech, hořících barikádách a dlažebních kostkách.

Oba autoři také dobře ukazují rub tohoto politického stylu založeného na vlídnosti – to, jak oslyšená vstřícnost snadno upadá do bolestínství, jak se politický neúspěch zvrhává do pocitu osobní ublíženosti a ukřivděnosti. Obojí ztrpčovalo Havlovi poslední dekádu a půl jeho života, období asi nejlépe vymezitelné jeho druhým sňatkem. Je ale pravda, že pokud se podíváme na zhrzenost a bolestínství pronásledující Zemana a Klause, nejde patrně o nic, co by bylo vlastní jednomu konkrétnímu politickému stylu.

Dědictví ideologa

Uplynulý rok nám tedy přinesl životopis od bývalého pravicového politika, který Havla chválí coby spolehlivého spojence amerických prezidentů, a od ještě pravicovějšího novináře, který zejména oceňuje, že Havel na konci osmdesátých let vsadil v disentu na mladé pravičácké ohaře Vondru a Mlynáře, a nikoli na své starší levicové druhy, a také ho chválí za to, že se dlouho choval jako způsobný zahraničněpolitický doplněk Klausova premiérování. Máme litovat, že nevyšel i nějaký „levicový“ životopis Havla, který by ho zhodnotil v kontextu levicové tradice české kultury (na niž do značné míry navazoval), který by analyzoval jeho „socialismus“ (ať už znamenal cokoli), vztah k revoltě šedesátých let a New Age spiritualitě či „antiglobalismus“ a ekologickou kritiku, ke kterým se hlásil na konci života? Jsou to důležitá témata a nové životopisy jim nejsou právy, pokud je rovnou nevytěsňují. Má však ­smysl kvůli tomu psát jiný životopis a zapojovat se s ním do podivné soutěže o „pravého Havla“? Těžko říct.

Nejzajímavější knihou o Havlovi tak vedle neúplného životopisu Johna Keanea Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích (1999) asi zůstává Putnův Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (2011). Je tomu tak proto, že se v ní s Havlem utkává někdo, koho zajímá především jeho myšlení. Je tomu tak i přesto, že slovo „duchovní“ tu Martin C. Putna přes všechnu snahu chápe příliš úzce, takže jako by se tu projevovala jakási podivná nadřazenost lidí konkrétní duchovní tradice nad Havlem s jeho nepojmenovaným a neoznačeným duchovním principem, jako kdyby se tu i nějak podivně, zprostředkovaně utkával duch šedesátých let s duchem přelomu osmdesátých a devadesátých let a jeho potřebou konkrétní tradice, s jeho podivnou kombinací konzervativismu a postmodernismu. Jako by Putna nebyl schopen uznat, že ateis­mus může být také duchovní přístup.

Kdo ví, možná, že pro další generace bude inspirativnější neosobní duchovnost vyjádřená Havlem a odstup od všech tradic charakteristický pro šedesátá léta než antropizace duchovního principu do jakéhokoli boha a potřeba vázat se k jakékoli konkrétní tradici, charakteristická pro jeho oponenty i nejsympatičtějšího z jeho životopisců.

Souhlasit nejde ani s hlavním, jakkoli nevyř­čeným závěrem Putnovy knihy – totiž že Havel žádným originálním myslitelem nebyl a nic zajímavého vlastně sám nevymyslel, jen po­­užíval a všelijak posouval myšlenky jiných. Tento závěr totiž zneuznává celý jeden žánr myslitelské práce a způsob myšlení, a sice právě ten, který byl vlastní Havlovi. Posuzuje ho měřítky systematických filosofů či originálních myslitelů (může­li něco takového vůbec existovat), jako by tu nebyla i jiná podoba myslitelské tvořivosti, spočívající v použití cizích myšlenkových impulsů k zachycení aktuální situace v její hloubce a k vystižení možného jednání v takové situaci.

Havel jistě nebyl myslitelem rázu Adorna, Patočky či Heideggera a při srovnání s nimi určitě propadne. Nazřít jeho velikost i malost můžeme, až pokud jej pochopíme jako myslitele jiného druhu, jako autora schopného vystihnout tu vrstvu myšlení, která je spojena s prožíváním a akcí, která přetavuje cizí myšlenky do nového příběhu – a nového činu. Pokud pochopíme, že jeho sousedy (z hlediska žánru, nikoli postojů) jsou spíše Mohamed, Masaryk, Mussolini či Martin Luther King. Zkrátka a dobře, pokud Havla pochopíme jako ideologa – a pokud zároveň pochopíme slovo „ideologie“ ne jako nadávku nebo označení pro předříkávání pouček či profesionální lhaní, ale v duchu Clifforda Geertze jako označení pro tu sféru myšlení a pravdy, která propojuje naše myšlení s politickým jednáním a dává mu smysl v širším horizontu. Možná, že nakonec lepší cestou k Havlovi než životopisy je pracovat s jeho myšlením a zároveň jej srovnávat s jinými ideology – jako to ve své nedávné knize Cesty k emancipaci (2015) dělá Pavel Barša, když pracuje zároveň s Havlem a s Frantzem Fanonem, jakkoli to stoupencům obou může připadat rouhavé.

Klidnému dialogu s tím zajímavým, co v Havlovi je, pochopitelně nepomáhá resentiment. A ještě méně mu prospívá onen bizarní polobyzantinský Havlův kult, který se projevuje tu přejmenováním letiště, tu psychopatickou, neuvěřitelně agresivní reakcí části českého tisku na Havlovy kritiky, jako jsou Noam Chomsky či Petr Drulák, jindy zase snahou některých celebritek, jež ke své slávě vyšplhaly i po Havlových zádech, prohlásit svého dobrodince za „největší osobnost našich novodobých dějin“. Ani jedno nicméně nelze pokládat pouze za překážku či jakýsi smog, kterým stačí prohlédnout k myšlenkám očištěným od podobných zkreslujících nánosů. V žánru, v němž se Havel pohyboval, jsou tyto emoce součástí díla a odkazu, výmluvným dědictvím a svědectvím. Co k nim přidáme, je na nás.

Autor je politolog.