Jemný house, remixy s flétnou, zvuky ptáků, občas trocha funky rytmu, žesťů nebo klavíru – výsledek někdy připomíná disko, jindy melodie, jaké dříve vyplňovaly přestávky v televizním vysílání. Je to nová hudební alternativa, zvrácené retro, nebo prostě easy listening?
Kanadská provincie Britská Kolumbie, jejímž nejvýznamnějším městem je Vancouver, se na pomyslnou mapu hudebního dění dostává obvykle skrze různé kytarové projekty. Z jihozápadu Kanady pochází Dan Bejar, známý díky své skupině Destroyer, svou domovskou základnu tu má indierocková dvojice Japandroids. V posledních letech je ovšem stále více slyšet také o vydavatelství, které spoléhá na jednoduché houseové prvky a prosluněnou atmosféru letních dnů bezstarostně strávených na dece kdesi v parku.
Produkce hudebníků z labelu Mood Hut jako by měla být antidotem na každodenní městský shon. Oficiální stránka vydavatelství o Vancouveru mluví jako o „kanadské riviéře“ a samo k tomuto dojmu svou troškou přispívá. Mood Hut se nebojí pohybovat na území, které by leckdo neváhal označit za kýčovité, či dokonce hraničící s ezoterií. Na nahrávkách bývá slyšet osmdesátkové disko, raný house, easylisteningové melodie v podání saxofonu či piana, lidské hlasy, pocházející snad z televizních poraden pro rozvoj osobnosti, anebo dokonce štěbetání ptáků – jako je tomu v případě některých skladeb Pender Street Steppers, zřejmě nejznámějšího projektu, který vydavatelství zastupuje.
Předehra k tanci?
Ohledně publicity je kolektiv Mood Hut velice obezřetný – rozhovory neexistují a není rovněž zcela jasné, kdo přesně za vydavatelstvím stojí. Jisté však je, že label se vyvinul z okruhu kolem zmíněné dvojice Pender Street Steppers a projektů či interpretů, jako jsou Jack J, Hashman Deejay nebo Bluntman Deejay. Možná že spíše než o vydavatelství bychom měli mluvit o komunitě tvůrců, kteří se navzájem nejen ovlivňují, ale také společně vydávají nahrávky a chodí zahálet do pronajatých prostorů v čínské čtvrti ve Vancouveru, kde má Mood Hut svou základnu – interiér jednoho takového prostoru můžeme vidět na záznamu prvního ze dvou streamovaných večírků Boiler Room (viz A2 č. 15/2015) s účastí labelu.
První nahrávkou, která skutečně upoutala pozornost posluchačů a získala si bezmála až kultovní status v okruhu příznivců Mood Hut, byla devadesátiminutová kazeta Life In The Zone (2013) od Pender Street Steppers. Nahrávka začíná zvukem přelaďování rozhlasových stanic a pokračuje v hektickém tempu jakýmsi broušením houseových a tanečních motivů do co nejdokonalejšího tvaru. Vlastním cílem této hudební produkce však zřejmě není tanec (snad jen ten autistický, provozovaný osamoceně před zrcadlem), ale spíše předehra k němu.
Tím, jak si Pender Street Steppers poradili s rozsáhlou stopáží a jak dokázali svůj materiál poslepovat, mohou připomenout desku brooklynského producenta Galchera Lustwerka s názvem 100% Galcher (2013). Ačkoli se Lustwerk drží výhradně v žánrových souřadnicích houseu, svým „feel good“ postojem spolu obě alba pěkně ladí.
První oficiální nahrávkou Pender Street Steppers je ovšem singl Openin’ Up (2014), který vydavatelství Mood Hut vydalo ve spolupráci s washingtonským labelem Peoples Potential Unlimited. Dvojice zde navazuje na svou práci z Life In The Zone. Na obou stranách singlu si vystačí s minimem – v případě titulní Openin’ Up jde o monotónní bonga, v druhé skladbě M Flight se pak operuje s několika odříkávanými slabikami a funkovým beatem. Tvorba skupiny je zde zřejmě vůbec nejhravější, novější nahrávky jako EP Bubble World (2014) či letošní skladby The Glass City a Golden Garden působí už subtilnějším dojmem.
Lehnout si a snít
Rovněž za dalším důležitým releasem Mood Hut stojí producent spojený s Pender Street Steppers. Třískladbový singl Looking Forward To You (2014) připravil Jack Jutson, který obvykle vystupuje jen jako Jack J. Jeho tvorba začínala u ambientních tracků, příkladem je deska Mother Official (2012), jako člen Pender Street Steppers či ve své sólové tvorbě ale prozkoumává i jiná území. Looking Forward To You je velice svěžím a svůdným, přitom ovšem neokázalým počinem. Jutson zde jasně ukazuje, kolik různých vlivů je schopen poskládat do smysluplného tvaru.
Titulní track je založen na působivé basové lince, k tomu slyšíme hlas vypravěče, jak odříkává monolog jako vystřižený z laciného románu. Mísí se zde raný house a taneční horečka osmdesátých let. Další skladba Something (On My Mind), která by se patrně mohla umístit na jednom z prvních míst v hlasování o největší hit z katalogu Mood Hut, je pak se svým malátným saxofonem jakoby vytržená z hodiny psychofyzické terapie. Že je Jack J jménem, na něž se dá spolehnout, potvrzuje i jeho nedávný singl Thirstin’/Atmosphère, který ovšem vyšel u spřáteleného labelu Future Times.
Jedním z posledních titulů vydavatelství Mood Hut je letošní dvanáctipalcový singl Starcave od projektu House of Doors. Eponymní skladba dlouho nedávala spát příznivcům labelu, kteří ji poprvé slyšeli už před rokem v setu ze zmíněného večírku Boiler Room. Kdo ale za fantastickým trackem s neodolatelně znějícím saxofonem stojí, se vyjasnilo až na konci letošního června. Posluchač zde najde vše, co label ztělesňuje – především bezstarostnost a klidné snění. Lehnout si a snít, zatímco svět okolo neúnavně spěje k dalším problémům. Tak nějak lze shrnout paradoxně bezstarostnou estetiku Mood Hut.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.