Kdo jinému jámu kopá

Celovečerní prvotina devětadvacetiletého Andyho Fehua pumpuje čerstvou krev do jinak poměrně mdlé produkce české hraného filmu. Nenasytnou Tiffany lze přiřadit po bok nových snímků nastupující generace režisérů, jako jsou Cesta do Říma (2015) Tomasze Mielnika, Schmitke (2014) Štěpána Altrichtera či Parádně pokecal (2014) Tomáše Pavlíčka. Tvorba těchto mladých tvůrců se vymezuje vůči mainstreamovému „hřebejkovskému kinu“ i důležitě se tvářícím domácím dramatům. Přes jistou různorodost tyto drzé debuty spojuje hravý přístup k vyprávění a současně důraz na nekonvenční ztvárnění námětů. Jedním ze společných znaků je barvitá práce s žánry nebo jejich dekonstrukce. Fehuův příspěvek je přínosný právě tím, že porevoluční kinematografii, již opanovala komedie a společenská dramata, obohacuje o horor. Tedy žánr, který u nás nemá příliš bohatou tradici a stále platí za nízkou či ryze popcornovou zábavu. Fehu zdárně dokazuje, že tomu může být i jinak.

Když se rum prolévá krví

Když se v kinodistribuci vzácně ­setkáme s českým hororem, jedná se zpravidla o ne­­invenční nápodobu zahraničních vzorů (Ghoul, 2015), rozpačitý pokus o umělecký přístup (T.M.A., 2009) nebo triviální exploataci (Choking Hazard, 2004). Fehuovi se podařilo něco, v co už většina z nás ani nedoufala: český horor s vlastní tváří. Horor obecně bývá chápán dle mnohých badatelů, například Kendalla Phillipse nebo Barbary Creedové, jako žánr, jenž dobře odkrývá niterné stíny lidské psychiky, případně patologické symptomy celé společnosti. Nenasytná Tiffany je toho dobrým příkladem. Pomocí přeformulování rčení „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ do groteskní noční můry snímek nabízí autentičtější výpověď o nižších vrstvách české společnosti než leckteré velkohubé sociální drama. Fehu skrze hlavní tragikomickou figurku Pepana (Leoš Noha) vykresluje neduhy „malého českého člověka“, jak jej popsal sociolog Ladislav Holý. Člověka postiženého ponejprv socialismem a následně „kapitalistickým socialismem“, jehož středobodem je fetišistická záliba v hromadění hmotného majetku: zlaté české ručičky uzpůsobené krádežím, švejkovství ředěné vyčůraností i poddajností, pohostinnost živená alkoholismem, český humor vyčpělý do kyselého sarkasmu.

Snímek má na jedné straně atrakční hororové schéma o lidožravé jámě, která dá svým provedením upomenout na díla typu Lesní duch (The Evil Dead, 1981). Na druhé straně tu ale nechybí kritická observace ozdobená fragmenty každodennosti (nádražní hospoda u Fandy, vietnamské obchody, blikající herní automaty, vekslácká zastavárna, tuzemák, Horní Jiřetín, umaštěné kiosky, deník Blesk), jež dotvářejí bolestnou a svým způsobem i hořce úsměvnou sametovou kocovinu.

Pábitelský horor

Nenasytná Tiffany je nízkorozpočtová výroba. Fehu zúročil své zkušenosti z menších krátkometrážních produkcí a zdánlivý handicap využil ve prospěch vyprávění. Snímek uvědoměle pracující s pokleslostí využívá v soudobém hororu tolik oblíbenou formu found footage (což v kontextu hororu znamená, že snímek je částečně stylizovaný jako filmový záznam pořízený jednou z postav). Punc dokumentární neuhlazenosti vhodně odpovídá zvolené látce i prostředí. Od (polo)amatérských produkcí snímek odlišuje – vedle vyrovnané dramaturgie – promyšlená střihová skladba, zvuk i kamerové práce.

Herecký štáb byl sestaven z profesionálů (Jiří Panzner či Petr Čtvrtníček) i početných autentických lidských „perliček na dně“. Mezi oběma skupinami se přitom podařilo vytvořit funkční symbiózu, jakou si nostalgicky spojujeme s československou novou vlnou. Právě propojení diletantismu a poučené řemeslnosti nakonec přidává Nenasytné Tiffany na zvláštním půvabu. Potenciálnímu divákovi lze adresovat stejná slova, jimiž ve filmu krvavá štěrbinka v zemi láká do náruče bohatství a smrti: „Ochutnej mě! (…) Podívej se!“

Autor studuje filmovou vědu na FF UK.