Démon mateřství

Mezi tvůrci hororové kinematografii jsou ženy stále ve výrazné menšině. Avšak stejně jako v jiných žánrech i v této oblasti počet režisérek a scenáristek od dob Alice Guy a Idy Lupino souvisle roste. Jedním z důkazů této tendence je nový fenomén hororových antologií zfilmovaných „něžným pohlavím“, jejž reprezentuje například projekt XX (2015).

Nerovnoměrné zastoupení mužských a ženských tvůrců jako by se promítalo i do makabrózních fikcí, v nichž ženy nejčastěji plní úlohu erotického objektu, často nedílně propojeného s postavením oběti podléhající monstru, které bývá interpretováno jako ztělesnění mužské sexuality: latentní agrese, dominance, nespoutanosti, podmaňující žádostivosti. Ač to nemusí platit výhradně (viz třeba Všechny roztleskávačky zemřou, All Cheerleaders Die, 2013) a vyprávění lze porůznu problematizovat, například prostřednictvím dramaturgické figury „final girl“ (dívka, která přežívá a pokořuje zástupce Zla), v současné produkci tento zakořeněný stereo­typ stále převládá. O to je vítanější, když se objeví horor auteurského typu natočený ženou, který navíc sofistikovaně vnáší femininní rozměr do výsledného filmového tvaru, a obohacuje tak pravidla žánru.

Matka, syn a příšera

Tato kritéria splňuje celovečerní debut Jennifer Kentové, nepříliš známé australské herečky, která se rozhodla vydat na režisérskou dráhu. Po klíčové zkušenosti, kdy asistovala při Trierově Dogville (2003), natočila krátkometrážní film s názvem Příšera (Monster, 2005), na jehož základě pak vznikl Babadook. Ten byl vloni premiérově uveden na festivalu v Sundance a od té doby získal řadu ocenění.

Snímek nepředstavuje radikální převrat žánru. Zlověstný vztah matky a syna, nestvůra číhající ve sklepě nebo ve skříni, temná minulost gotického domu – to všechno už tu bylo. Jedinečnost Babadooka spočívá v tom, že zavedené hororové struktury používá pro vylíčení sociálního námětu, jehož jádro tvoří mateřství. Vyprávění se soustředí na každodenní život vdovy v přítomnosti monstra. Jeho zdánlivě iracionální existence je stavěna do úzkého vztahu s odměřenými institucemi (pečovatelský dům, škola, policie, sociální úřad), s narušenými společenskými poměry (středostavovští přátelé) a hlavně s dysfunkčními rodinnými vazbami (matka a syn). Čím více je příšera zvaná Babadook z daných oblastí protagonistkou vytěsňována, tím více mohutní a parazituje v ní samotné. Na konci by mělo být evidentní, co monstrum vlastně zastupuje. Hrdinka mu nepodléhá ani nad ním nevítězí. Nakonec dochází – na poměry žánru nezvykle, přesto ale logicky – ke smíření s tím, co je mnohem lidštější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Dospělá pohádka pro děti?

Expresionistická estetika Babadooka spěje k tomu, že film lze konvenčně chápat jako „pohádku pro dospělé“. Upozorňuje ale i na fakt, který uvedl Robert Darnton v knize Velký masakr koček (The ­Great Cat ­Massacre, 1984; česky 2013), totiž že vyprávěnky kdysi sloužily k tomu, aby se lidé – nejen dospělí, ale rovněž děti – vyrovnali s krutým společenským řádem. V Baba­­­dookovi surovou pohádkovou knihu stejného jména zjevně kdysi sepsala samotná protagonistka, jak naznačuje jedna z nepatrných indicií; iluzionistická skládanka pak graficky vyznačuje traumatický prožitek minulosti. (Ostatně Babadook je anagram: „a bad book“, tedy špatná kniha.) Naopak pro hrdinčina syna tatáž kniha znamená iniciaci, díky níž je připraven na konfrontaci s „démony“ světa dospělých.

Darnton ve své studií podotýká: „Neštěstí nerespektuje žádná pravidla. Tak jako morové rány ho nelze předpovědět ani vysvětlit; lze ho jenom snášet.“ Přesně o tom vypovídá i pohádka Jennifer Kentové. A není o nic méně znepokojivá než rané filmové báchorky, které matka se synem sleduje po večerech u televizní obrazovky.

Autor je filmový publicista.