Mysteriózní karneval ďábelských slov

Andruchovyč jde ve svých prózách proti národovectví

Necelých patnáct let poté, co Jurij Andruchovyč (1960) vydal svou prozaickou prvotinu Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného ducha, vyšel český překlad této knihy, která v zárodečné formě obsahuje základní rysy všech pozdějších románů v současné době nejznámějšího a nejpřekládanějšího ukrajinského autora.

Současná ukrajinská literatura stejně jako literatury většiny ostatních postsovětských států stojí v našem kulturním prostoru stále spíše na okraji zájmu. Kromě vydání dvou knih spisovatelky Oksany Zabužko (viz A2 č. 12/2006 a 4/2007) a zlomkovitých ukázek v několika kulturních periodikách je u nás aktuální tvorba ukrajinské provenience málo známá a téměř nereflektovaná. Ukrajinskou literaturu dnes přitom představuje poměrně silná skupina autorů, která vzešla z varu přelomové generace, jež vstoupila do literárního života v polovině osmdesátých let.

 

Burleska, bordel a bufonáda

Kolem roku 1985 založili básníci Viktor Neborak, Oleksandr Irvanec a Jurij Andruchovyč literární skupinu Bu-Ba-Bu. Zkratkovitý název v sobě skrývá hlavní rysy jejich společné tvorby – vychází ze slov burleska, balahan (což je výraz pocházející ze starohebrejštiny, v níž označuje chaos, ale v případě ukrajinštiny je to „jarmareční bouda, v níž se odehrávají zábavné scény“ nebo prostě bordel) a bufonáda. Zároveň je synonymem podvratného hnutí, které se zasadilo o podlomení mýtu nedotknutelnosti národního kánonu a znamenalo zdravé odvrácení od konzervativního nacionalismu.

Právě nonšalantní komediantská nadsázka, provokativní směšování „vysokého“ s „pokleslým“ a zejména silná míra ironie či autoironie tvůrců byly podstatnými znaky básnické tvorby, jejíž těžiště spočívalo v recitaci přecházející do teatrálních performancí či happeningů. Generace bubabistů v čele s Andruchovyčem bývá řazena mezi první projevy postmodernismu v ukrajinské literatuře; jakkoliv je možné polemizovat s jistou povrchností a značným alibismem této klasifikace (což sám autor činí například v eseji Čas a místo aneb Mé poslední teritorium – Čas i misce, abo Moja ostaňa terytorija; text na konferenci Post-modern čy post mortem, Lvov, leden 1999; zahrnuto do sbírky esejů Dezorientacija na miscevosti, 1999), jedno je jisté: s bubabisty se konzervativní ukrajinská literatura přestala upínat k nedotknutelným národním hodnotám a svěží a lehké psaní ji otevřelo Evropě a světu.

Koncepci tohoto verbálního karnevalu, stojícího na počátku tvorby celé jedné generace, dovedl ve svých prózách nejdále Jurij Andruchovyč. Rodák z haličského Stanislavova (dnes Ivano-Frankivsku) se kromě poezie a beletrie zabývá také psaním esejů věnovaných otázce ukrajinské národní identity (soubory Erc-herc-perc – Erc-herc-perc, 1994; zahrnuto do sbírky esejů Dezorientacija na miscevosti, 1999; nebo Moje Evropa – Moja Jevropa, napsaná společně s polským spisovatelem Andrzejem Stasiukem, polské vydání 2000, ukrajinské vydání 2001) a překládá z polštiny. Po několika básnických sbírkách mu roku 1992 vyšla novela Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha (Rekreaciji; česky Burian a Tichák 2006) a o rok později asi nejoceňovanější román Moskoviáda (Moskoviada); následovaly knihy Perverze (Perverzija, 2001, viz A2 č. 12/2006) a Dvanáct obručí (Dvanadcať obručiv, 2003). Andruchovyčovy texty mají některé společné rysy: jejich děj je vždy alespoň částečně umístěn do fantaskního prostředí karnevalového veselí, hlavními hrdiny jsou bohémští literáti a jsou zde tematizovány proměny „velké historie“ a s nimi související konfrontace východního a západního, nebo chceme-li sovětského a evropského. V jazykové rovině jsou Andruchovyčovy prózy velice pestré, charakteristické jsou pro ně časté výčty a hromadění slov, náhlé střídání způsobů promluvy i vypravěčské strategie.

 

Román znovuvzkříšení

Většinu typických znaků Andruchovyčových próz najdeme v zárodečné podobě už v jeho prozaickém debutu Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha. Titul textu se v prvním plánu vztahuje k rekreaci ve smyslu zotavení. Čtyři spříznění básníci Chomskyj, Nemyryč, Štundera a Martofljak, kterého doprovází jeho půvabná žena Marta, jsou pozváni do karpatského městečka Čortopolu na Slavnosti Vzkříšeného Ducha, kde mají v rámci kulturního programu přednášet své verše. Podobu oslav předjímá značně eklektický program, který zahrnuje cokoliv – od volby královny večera, svěcení chrámu a promítání erotického filmu Emanuelle 4 po stranická zasedání a vystoupení kapel Orgasmus nebo Rozbitý koule. Hned po příjezdu hrdinů se ale počínající slavnosti zvrhávají ve zběsilou pijatiku, kterou podkreslují fantaskní karnevalové kulisy, směšující prvky náboženských svátků a lidových veselic s pestrobarevným pozlátkem pouťových atrakcí.

V druhém plánu – který je pro významovou konstrukci příběhu podstatnější – odkazuje ona titulní re-kreace ke znovuzrození, jež dalo díky náboženské tradici jméno Slavnostem a jež zároveň poukazuje ke vzniku samostatné Ukrajiny. Souvisí také s příběhem každé z hlavních postav: karneval by měl být provázen zkušeností volnosti a očištění, a tak jsou hrdinové během první noci nuceni osvobodit se ze zajetí vlastních démonů, trápení a posedlostí, aby další den mohli – ač to zní banálně – recitací básní aktivně participovat na festivalovém reji. Zde tedy začínají příběhy, které skupinku básníků rozdělí a na chvíli jim zprostředkují poznání strachu z vlastního já.

Alkoholik Martofljak během opilecké honby za černýma očima své mladičké obdivovatelky skončí ve smutném náručí zestárlé prostitutky, Štundera v kozáckém kostýmu vykoná strastiplnou lesní pouť do deportované vesnice svých mrtvých předků, která byla semleta žernovy bouřlivé historie první poloviny dvacátého století; Nemyryče se ujme tajemný duch Slavností doktor Popel a zavede ho do domu, kde je shromážděna satanistická smetánka z rakouskouherské Haliče, jejímž krvežíznivým choutkám na poslední chvíli uniká pádem z okna. Nejlépe tato noc dopadá pro Martofljakovu ženu Martu a donchuá­na Chomského, kteří po setkání s alegorií šílenství, zosobněnou agresivním narkomanem, skončí v šíleném objetí beznadějné nevěry. Všichni hrdinové se setkávají po probdělé noci v Martofljakově pokoji v tichém vyčerpání nad lahví šampaňského. Společné mlčení však prolomí násilný vpád sovětského vojska, z čehož se ale nakonec vyklube drsný žert organizátora Macapury, který je společně s démonickým psychiatrem doktorem Popelem hlavním režisérem Slavností.

 

Perverze okraje

Po prostřídání disparátních stylových i žánrových rejstříků, zákeřných hrách se čtenářem a mnoha nenadálých dějových zvratech nechá autor na úplném konci příběhu Macapuru pronést větu: „Takže bude třeba přednášet verše, hošani...“ Tento detail vystihuje rys vlastní všem Andruchovyčovým prózám: neustálou přítomnost nějakého stále dokola zdůrazňovaného příslibu, který ovšem zůstává neuskutečněný. Jako by se celý příběh odehrával na okraji skutečného děje, v útržku, k němuž je upírána pozornost čtenáře (podobně je například v Moskoviádě většina děje vystavěna na obsesi hlavního hrdiny, kterého v průběhu delirantní alkoholické pouti bez ustání pronásleduje vize povinnosti redigovat literární časopis a vrátit se domů). Ovšem právě na tomto okraji, nad nímž neustále ční latentní možnost plnoprávného příběhu, se děje to podstatné: z praskajících švů dějů se na nás vyvaluje masa obskurně groteskního světa, zachycujícího místa a čas nestálých a nepředpokládatelných tvarů.

V příběhu je možné nalézt mnoho aluzí na kanonické texty ukrajinské literatury (mj. směšnohrdinský epos Eneida I. P. Kotljarevského) a zároveň objevit dost rysů odkazujících na Andruchovyčovy literární vzory a inspirace. V postavě ďábelského doktora Popela a s ním spojených nadpřirozených událostí poznáváme Wolanda z Mistra a Markétky (přičemž tato inspirace je ještě mnohem důkladněji rozpracována v Moskoviádě), v zlikvidované vsi mrtvých předků Hryce Štundery je cítit letmý odraz Márquezova Maconda, jehož schéma je však naroubováno do prostoru východní Evropy, a za líčením halucinačního, organicky ohebného prostoru haličského maloměsta, žijícího vlastním životem, pociťujeme vzdálenou přítomnost próz haličského Žida Bruna Schulze.

Rekreace představují v koncentrované formě Andruchovyčovu literární metodu a naznačují sílu originální poetiky, která ho proslavila téměř po celé Evropě. Karneval v lidové kultuře vždy sloužil k vykloubení zažitých společenských vazeb a jejich momentálnímu intenzivnějšímu uvědomění, čímž přispíval k regeneraci společnosti. Stejně tak i díla vzniklá na základě živelného humoru, neuctivosti a mystifikace mají potenciál očistit literaturu od balastu idyličnosti, sentimentu či patosu, což jsou nešvary, které ukrajinskou literaturu i vědu o ní do jisté míry trápí dodnes. Toto nepříjemné dědictví, podmíněné jednak kontinuitou sovětské tradice, ale i aktuálními národnostně-obrozeneckými snahami, začal jako jeden z prvních nabourávat Jurij Andruchovyč svou výjimečnou tvorbou. Oproti jiným autorům své generace je však nejen autorem ukrajinským, ale především evropským.

Autor je doktorand v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.

Jurij Andruchovyč: Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha. Přeložil Tomáš Vašut.

Burian a Tichák, Olomouc 2006, 114 stran.