Necelých patnáct let poté, co Jurij Andruchovyč (1960) vydal svou prozaickou prvotinu Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného ducha, vyšel český překlad této knihy, která v zárodečné formě obsahuje základní rysy všech pozdějších románů v současné době nejznámějšího a nejpřekládanějšího ukrajinského autora.
Současná ukrajinská literatura stejně jako literatury většiny ostatních postsovětských států stojí v našem kulturním prostoru stále spíše na okraji zájmu. Kromě vydání dvou knih spisovatelky Oksany Zabužko (viz A2 č. 12/2006 a 4/2007) a zlomkovitých ukázek v několika kulturních periodikách je u nás aktuální tvorba ukrajinské provenience málo známá a téměř nereflektovaná. Ukrajinskou literaturu dnes přitom představuje poměrně silná skupina autorů, která vzešla z varu přelomové generace, jež vstoupila do literárního života v polovině osmdesátých let.
Burleska, bordel a bufonáda
Kolem roku 1985 založili básníci Viktor Neborak, Oleksandr Irvanec a Jurij Andruchovyč literární skupinu Bu-Ba-Bu. Zkratkovitý název v sobě skrývá hlavní rysy jejich společné tvorby – vychází ze slov burleska, balahan (což je výraz pocházející ze starohebrejštiny, v níž označuje chaos, ale v případě ukrajinštiny je to „jarmareční bouda, v níž se odehrávají zábavné scény“ nebo prostě bordel) a bufonáda. Zároveň je synonymem podvratného hnutí, které se zasadilo o podlomení mýtu nedotknutelnosti národního kánonu a znamenalo zdravé odvrácení od konzervativního nacionalismu.
Právě nonšalantní komediantská nadsázka, provokativní směšování „vysokého“ s „pokleslým“ a zejména silná míra ironie či autoironie tvůrců byly podstatnými znaky básnické tvorby, jejíž těžiště spočívalo v recitaci přecházející do teatrálních performancí či happeningů. Generace bubabistů v čele s Andruchovyčem bývá řazena mezi první projevy postmodernismu v ukrajinské literatuře; jakkoliv je možné polemizovat s jistou povrchností a značným alibismem této klasifikace (což sám autor činí například v eseji Čas a místo aneb Mé poslední teritorium – Čas i misce, abo Moja ostaňa terytorija; text na konferenci Post-modern čy post mortem, Lvov, leden 1999; zahrnuto do sbírky esejů Dezorientacija na miscevosti, 1999), jedno je jisté: s bubabisty se konzervativní ukrajinská literatura přestala upínat k nedotknutelným národním hodnotám a svěží a lehké psaní ji otevřelo Evropě a světu.
Koncepci tohoto verbálního karnevalu, stojícího na počátku tvorby celé jedné generace, dovedl ve svých prózách nejdále Jurij Andruchovyč. Rodák z haličského Stanislavova (dnes Ivano-Frankivsku) se kromě poezie a beletrie zabývá také psaním esejů věnovaných otázce ukrajinské národní identity (soubory Erc-herc-perc – Erc-herc-perc, 1994; zahrnuto do sbírky esejů Dezorientacija na miscevosti, 1999; nebo Moje Evropa – Moja Jevropa, napsaná společně s polským spisovatelem Andrzejem Stasiukem, polské vydání 2000, ukrajinské vydání 2001) a překládá z polštiny. Po několika básnických sbírkách mu roku 1992 vyšla novela Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha (Rekreaciji; česky Burian a Tichák 2006) a o rok později asi nejoceňovanější román Moskoviáda (Moskoviada); následovaly knihy Perverze (Perverzija, 2001, viz A2 č. 12/2006) a Dvanáct obručí (Dvanadcať obručiv, 2003). Andruchovyčovy texty mají některé společné rysy: jejich děj je vždy alespoň částečně umístěn do fantaskního prostředí karnevalového veselí, hlavními hrdiny jsou bohémští literáti a jsou zde tematizovány proměny „velké historie“ a s nimi související konfrontace východního a západního, nebo chceme-li sovětského a evropského. V jazykové rovině jsou Andruchovyčovy prózy velice pestré, charakteristické jsou pro ně časté výčty a hromadění slov, náhlé střídání způsobů promluvy i vypravěčské strategie.
Román znovuvzkříšení
Většinu typických znaků Andruchovyčových próz najdeme v zárodečné podobě už v jeho prozaickém debutu Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha. Titul textu se v prvním plánu vztahuje k rekreaci ve smyslu zotavení. Čtyři spříznění básníci Chomskyj, Nemyryč, Štundera a Martofljak, kterého doprovází jeho půvabná žena Marta, jsou pozváni do karpatského městečka Čortopolu na Slavnosti Vzkříšeného Ducha, kde mají v rámci kulturního programu přednášet své verše. Podobu oslav předjímá značně eklektický program, který zahrnuje cokoliv – od volby královny večera, svěcení chrámu a promítání erotického filmu Emanuelle 4 po stranická zasedání a vystoupení kapel Orgasmus nebo Rozbitý koule. Hned po příjezdu hrdinů se ale počínající slavnosti zvrhávají ve zběsilou pijatiku, kterou podkreslují fantaskní karnevalové kulisy, směšující prvky náboženských svátků a lidových veselic s pestrobarevným pozlátkem pouťových atrakcí.
V druhém plánu – který je pro významovou konstrukci příběhu podstatnější – odkazuje ona titulní re-kreace ke znovuzrození, jež dalo díky náboženské tradici jméno Slavnostem a jež zároveň poukazuje ke vzniku samostatné Ukrajiny. Souvisí také s příběhem každé z hlavních postav: karneval by měl být provázen zkušeností volnosti a očištění, a tak jsou hrdinové během první noci nuceni osvobodit se ze zajetí vlastních démonů, trápení a posedlostí, aby další den mohli – ač to zní banálně – recitací básní aktivně participovat na festivalovém reji. Zde tedy začínají příběhy, které skupinku básníků rozdělí a na chvíli jim zprostředkují poznání strachu z vlastního já.
Alkoholik Martofljak během opilecké honby za černýma očima své mladičké obdivovatelky skončí ve smutném náručí zestárlé prostitutky, Štundera v kozáckém kostýmu vykoná strastiplnou lesní pouť do deportované vesnice svých mrtvých předků, která byla semleta žernovy bouřlivé historie první poloviny dvacátého století; Nemyryče se ujme tajemný duch Slavností doktor Popel a zavede ho do domu, kde je shromážděna satanistická smetánka z rakouskouherské Haliče, jejímž krvežíznivým choutkám na poslední chvíli uniká pádem z okna. Nejlépe tato noc dopadá pro Martofljakovu ženu Martu a donchuána Chomského, kteří po setkání s alegorií šílenství, zosobněnou agresivním narkomanem, skončí v šíleném objetí beznadějné nevěry. Všichni hrdinové se setkávají po probdělé noci v Martofljakově pokoji v tichém vyčerpání nad lahví šampaňského. Společné mlčení však prolomí násilný vpád sovětského vojska, z čehož se ale nakonec vyklube drsný žert organizátora Macapury, který je společně s démonickým psychiatrem doktorem Popelem hlavním režisérem Slavností.
Perverze okraje
Po prostřídání disparátních stylových i žánrových rejstříků, zákeřných hrách se čtenářem a mnoha nenadálých dějových zvratech nechá autor na úplném konci příběhu Macapuru pronést větu: „Takže bude třeba přednášet verše, hošani...“ Tento detail vystihuje rys vlastní všem Andruchovyčovým prózám: neustálou přítomnost nějakého stále dokola zdůrazňovaného příslibu, který ovšem zůstává neuskutečněný. Jako by se celý příběh odehrával na okraji skutečného děje, v útržku, k němuž je upírána pozornost čtenáře (podobně je například v Moskoviádě většina děje vystavěna na obsesi hlavního hrdiny, kterého v průběhu delirantní alkoholické pouti bez ustání pronásleduje vize povinnosti redigovat literární časopis a vrátit se domů). Ovšem právě na tomto okraji, nad nímž neustále ční latentní možnost plnoprávného příběhu, se děje to podstatné: z praskajících švů dějů se na nás vyvaluje masa obskurně groteskního světa, zachycujícího místa a čas nestálých a nepředpokládatelných tvarů.
V příběhu je možné nalézt mnoho aluzí na kanonické texty ukrajinské literatury (mj. směšnohrdinský epos Eneida I. P. Kotljarevského) a zároveň objevit dost rysů odkazujících na Andruchovyčovy literární vzory a inspirace. V postavě ďábelského doktora Popela a s ním spojených nadpřirozených událostí poznáváme Wolanda z Mistra a Markétky (přičemž tato inspirace je ještě mnohem důkladněji rozpracována v Moskoviádě), v zlikvidované vsi mrtvých předků Hryce Štundery je cítit letmý odraz Márquezova Maconda, jehož schéma je však naroubováno do prostoru východní Evropy, a za líčením halucinačního, organicky ohebného prostoru haličského maloměsta, žijícího vlastním životem, pociťujeme vzdálenou přítomnost próz haličského Žida Bruna Schulze.
Rekreace představují v koncentrované formě Andruchovyčovu literární metodu a naznačují sílu originální poetiky, která ho proslavila téměř po celé Evropě. Karneval v lidové kultuře vždy sloužil k vykloubení zažitých společenských vazeb a jejich momentálnímu intenzivnějšímu uvědomění, čímž přispíval k regeneraci společnosti. Stejně tak i díla vzniklá na základě živelného humoru, neuctivosti a mystifikace mají potenciál očistit literaturu od balastu idyličnosti, sentimentu či patosu, což jsou nešvary, které ukrajinskou literaturu i vědu o ní do jisté míry trápí dodnes. Toto nepříjemné dědictví, podmíněné jednak kontinuitou sovětské tradice, ale i aktuálními národnostně-obrozeneckými snahami, začal jako jeden z prvních nabourávat Jurij Andruchovyč svou výjimečnou tvorbou. Oproti jiným autorům své generace je však nejen autorem ukrajinským, ale především evropským.
Autor je doktorand v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.
Jurij Andruchovyč: Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha. Přeložil Tomáš Vašut.
Burian a Tichák, Olomouc 2006, 114 stran.