Peyotl

Samozřejmě, že od chvíle, kdy jsem uslyšel o peyotlu a vizích, které vyvolává, bylo mým snem zkusit tuto úžasnou drogu. Bohužel byl v Evropě považován za raritu tak velkou, že jsem nedoufal, že by se mi kdy dostalo tohoto požehnání. Vyprávění o vizích jsem samozřejmě považoval za přehnaná, stejně jako když někdo, kdo o peyotlu neví zhola nic, poslouchá dokonce i toho, kdo osobně prožil jedinečnou chvíli sledování jiného, s naší skutečností nesouměřitelného světa, s nedůvěrou, a mnohdy s podezřením, že nejen přehání, ale také že si vymýšlí. Je třeba dodat, že o „morálním“ působení „svaté“ (přinejmenším podle indiánů) rostliny jsem nevěděl nic a kromě brožurky Ctitelé svatého kaktusu jsem o ní nic nečetl. Vše, co následovalo, bylo přímo pekelným překvapením. (…)

První dávku, dvě tablety, jsem si vzal v šest hodin večer. Protože jsem o příznacích působení peyotlu nic nečetl, měl jsem zcela čistý dojem z průběhu celého jevu, bez nejmenší autosugesce. Zhruba půl hodiny po první dávce, těsně předtím, než jsem si vzal následující, jsem pocítil lehké vzrušení – asi jako po dvou panácích vodky nebo malé dóze kokainu. Toto vzrušení jsem považoval za nervozitu vyvolanou očekáváním nadcházejících vizí. Později se ukázalo, že už to byl příznak působení peyotlu. Celou dobu mě pronásledovala obava ze zvracení – bál jsem se, že ztratím drahocenný preparát dříve, než se stihne vsát do krve. K tomu naštěstí nedošlo. Můžu říct, že nutkání jsem překonal ze strachu před promrháním jediné, poslední dávky peyotlu, na kterou jsem zcela náhodně narazil. Neprůsvitně jsem zastřel okna, neboť světlo mě začalo mírně obtěžovat, a procházel jsem se po pokoji, zaznamenávaje příjemné otupení a lehkost. Únava zcela zmizela po třech portrétních sezeních. V 6:50 si beru třetí dávku a z obavy před zvracením si lehám do postele. (…) V 7:20 jsem vstal již s určitou námahou a vzal jsem si poslední, sedmou tabletu. Bezvládnost a znechucení. Puls zesláblý a řídký – z normálních osmdesáti několika spadl na sedmdesát. Cítím se čím dál hůř a mám rozšířené zornice. (…)

Čas 8:20. Začínají se objevovat čím dál výraznější obrazy, ale jsou téměř bezbarvé a takřka splývají s černým pozadím. Připomíná to překopírované a následně vybledlé fotografie z podexponovaného filmu. Kdosi se širokým kulatým kloboukem z černého sametu se vyklání z italského balkónu a promlouvá směrem dolů k davu. Netuším, jak vím, že je ten balkón italský, ale vím to – a to stačí. Obecně je při peyotlových vizích charakteristickou věcí fakt, že nám nějaký tajemný hlas vycházející z jakýchsi „suterénů já“ jakoby napovídá významy spatřených obrazů a doplňuje cosi, po čem není v samotném obrazu ani stopy. (…)

Výrazně cítím šílené zesílení imaginace, ale pořád ještě nic neobvyklého. Když otevírám oči – neboť je třeba zmínit, že při otevřených očích dochází k vidění pouze zřídka –, svět je téměř normální. Pouze jakási lehká deformace samotného prostoru, nikoli předmětů, a určitá „neobvyklost skutečnosti“, slabě připomínající stav intoxikace kokainem. Avšak nakolik lze alkohol a kokain počítat mezi jedy realistické – umocňují svět, aniž by přinášely pocit jeho podivnosti –, natolik bych nazval peyotl narkotikem metafyzickým, poskytujícím pocit podivnosti Existence, který v normálním stavu zakoušíme nesmírně zřídka – v osamělých chvílích na horách, pozdě v noci, v obdobích velkého mentálního vyčerpání, občas také když vidíme něco velmi krásného nebo když posloucháme hudbu, ovšem pouze v té míře, v níž nejde prostě o normální metafyzicko­umělecký vjem z bezprostředního vnímání samotné Čisté Formy uměleckého díla. Avšak tehdy má věc jiný charakter: není to už zděšení z podivnosti bytí, ale spíše jemné ospravedlnění jeho metafyzické nutnosti.

9:30 – Chuť zapomenout na skutečnost. Rozhovor – ostatně velmi tichý – mezi p. Szmurłem a mou ženou mě unavuje. Když se nade mě p. Szmurło tiše nahnul, chtěje zjistit, zda mám rozšířené zornice, a já jsem najednou spatřil jeho obličej v bezprostřední blízkosti svého, zdál se mi jaksi divně zpotvořený a téměř jsem ho od sebe odstrčil. Vše, co se dělo doposud, se odehrávalo jakoby před nějakou oponou. O tom jsem se dověděl teprve později, když jsem si peyotl vzal ještě několikrát. Tento jev se opakoval pokaždé, ale v dané chvíli jsem ještě nevěděl, že se opona roztáhne. Konečně se stalo. A všechno to začalo malou zlatou soškou faunského Belzebuba! Jak jsem věděl, že je to Belzebub, nevím a nikdy se to nedozvím. Tajemný hlas pronášel jména obrazů, jejichž význam bych si za normálního stavu nikdy nedomyslel. Avšak – zapomněl jsem: první náznak toho, že už jde o vizi, přišel a propos obrázku, který se plynulým způsobem vytvořil z drátkovaných vírů, jež se neustále zjevovaly v přestávkách mezi obrazy nestvůr. Drátky se začaly konsolidovat v předměty: staly se z nich náčelnické čelenky, které se proměnily ve stromy. Mezi nimi se, také s absolutní plynulostí tvarových proměn, jež odteď trvala po celou seanci, na černém pozadí objevili stylizovaní, z nyní již výrazně duhově zbarvených drátků utvoření pštrosi. Ti se proměnili v plesiosaury, a tento statický obraz chvíli neměnně trval. Plesiosauři pohnuli svými krky nad jakýmsi rybníkem a kolem se chvěly pštrosoocasaté keře. Řekl jsem nahlas: „Teď mám, zdá se, první vizi.“ Začal jsem své ženě diktovat obsah některých obrazů, abych si je zapamatoval v tom strašlivém vizuálním pomatení, které zrovna začalo a trvalo 11 (jedenáct!) hodin s krátkými přestávkami, kdy jsem otevíral oči, abych si odpočinul, něco snědl anebo nakreslil. Tedy zpátky k Belzebubovi: najednou se opona roztáhla, „le grand rideau de peyotl s’est déchiré“ (jednoznačně francouzsky), a z temnoty se na mě vyřítila první reálná vize. To už nebyla žádná hypnagoga, žádná pšenice a žádné přeludy: tohle byla nová skutečnost. Do toho pocit, že jsem teď vydán na milost a nemilost droze, že ať bych udělal cokoliv, nezastavil bych onen proud prapodivných událostí, který ležel v budoucnu přede mnou. Ledaže bych seděl celou noc s otevřenýma očima. Ale ani to, jak jsem se přesvědčil později, by moc nepomohlo, protože skutečnost se, hledíme­li na ni, také deformuje, a to způsobem natolik děsivým, že se s úlevou vracíme do „světa zavřených očí“, neboť právě to nám dává určitou, ne však úplnou jistotu co do jeho neskutečnosti. Ačkoli i to klame. Indiáni mají pravdu, když tvrdí, že pokud by si ­peyotl vzal někdo, kdo ho není hoden, kdo se nejprve neočistil ze svých hříchů, pak může být strašlivě potrestán. To se potvrdilo na mně. Neměl jsem to dělat, ale právě několik dní před peyotlovým svátkem jsem se opil a vzal si proklaté „coco“. „Máš, cos chtěl – teď trp!“ Zpočátku jakoby nic. Ale co se dělo pak! (…)

Tak tedy Belzebub… Nikdy nezapomenu na ten pekelný pocit, kdy jsem jako duševně zcela zdravý (od chvíle, kdy jsem se podíval na skutečný svět, ve mně nebylo ani stopy po neobvyklosti, oné „étrangeté de réalité“) a s plným vědomím toho, že mám pevně zavřené oči, uviděl asi metr od sebe malou sošku z pravého zlata (až jsem cítil její tíhu), která byla tak vybroušená, propracovaná a – passez moi l’expréssion grotesque – vypiplaná (výraz některých malířů pro „vymakaný“), že se zdála být dílem jakéhosi skutečně belzebubického zminiaturnělého Donatel­la, který není z tohoto světa, nebo nějakého poevropštěného Číňana, který strávil celý svůj život socháním této jediné věci. Stal se zázrak. „Vidím to, vidím to,“ opakoval jsem si v duchu. Jak dlouho trvala ta šťastná chvíle (protože „poprvé“ je to přece jen vždy nejlepší, o tom není třeba diskutovat: později vidíme věci větší, mohutnější, vše je rozvinuté, dodělané, ale to už není ono – tu chuť už nikdy nelze reprodukovat) – nevím. Avšak později jsem se přesvědčil o tom, jak zavádějící je během peyotlových vizí posuzování trvání času. V „řeči peyotlu“ jsem to nazval „napuchlostí času“. Je totiž třeba si všimnout, že peyotl může následkem touhy slovy vyjádřit nevyjádřitelné, tvořit jedinečné pojmové neologismy, a že větnou skladbu ohýbá podle rozměrů své strašlivé neobvyklosti (to je skvělý výraz a budu ho přesně v tomto významu používat, i kdyby se sto profesorů oběsilo na vlastních knížkách – jazyk je věc živá, kdyby byl navždy považován za mumii a kdyby se mělo za to, že v něm nic nelze měnit, s literaturou, poezií a dokonce i tím milovaným a prokletým životem by to dopadlo skutečně „krásně“). (…)

Náhle („Ó zázraku vyššího řádu!“ jak by vykřikl básník) Belzebub, aniž by přestal být mrtvým zlatým Belzebubem, ožil, usmál se, zamrkal a dokonce pohnul hlavou. I tak jsem ale věděl, že to, co před sebou vidím, je jenom kus pravého zlata. Při peyotlových vizích se setkáváme se třemi druhy předmětů: mrtvými, oživenými mrtvými a živými bytostmi. Ty se dělí na skutečné a imaginární – skutečné mohou být: 1. známé, jednoduché a 2. kombinované ze známých prvků v seskupeních, která neodpovídají žádné skutečnosti. Imaginární předměty se jednoduše „vzpírají“, jak se píše (ale naneštěstí nikdy nemluví), veškerým pokusům o adekvátní popis: rozumíme jim pouze v dané chvíli, a to dosti málo. Od chvíle, kdy zmizí z peyotlové skutečnosti, je nedokáže rekonstruovat žádná mocnost. Později se pokusím ukázat, do jaké kategorie mohou víceméně patřit. Kdo tento druh tvorů nikdy nespatřil, ten si je nedovede představit. A k tomu ještě ta přímo ďábelská dotaženost jejich provedení! Peyotlová skutečnost vytváří, samozřejmě pouze co do přesnosti „zpracování“, dojem té naší, avšak sledované přes mikroskop. Zorné pole je zpočátku nevelké – vize začínají víceméně v jeho středu. Ale pokud zpeyotlovaný člověk po delší dobu neotevírá oči, toto pole se rozšiřuje a po čase ho „objímá“ jako normální skutečnost – přichází z boku, a dokonce přináší divný a specifický dojem: vidění prostřednictvím zad. Zároveň je třeba (nutně) poznamenat, že peyotlové zorné pole je stejně ostré po celé své rozloze: nesetkáváme se v něm s viděním ostrým v bodě, na který vrháme pohled, a rozostřeným, čím více se přibližujeme k okrajům – celému poli je vlastní ostrost bodu nejbližšího tomu, na který vrháme pohled při běžném sledování. (…)

Vidím obrovskou výškovou budovu z červených cihel, která je ke mně natočená rohem. Z každé cihly vyrůstá nějaká prapodivná, groteskní tvář. Z těchto tváří se stávají příšery a po chvíli je celá budova zaplněna společností připomínající chrliče z Notre­Dame v Paříži. Obludný černoch, jehož lebka se zvětšuje a otevírá. Uvnitř vidím mozek – objevují se na něm vředy, které ho se šílenou rychlostí požírají. Během sekund vidím celá léta tohoto procesu. Z vředů začínají tryskat paprsky jisker a celý mozek i hlavu černocha po chvíli spalují barevné výtrysky plamenů, tak jako některé ohňostroje své nosiče. Zatím ale necítím žádný strach. Vše se děje za přítomnosti mé ženy a p. Szmurła, takže se navzdory podivnosti prožívaného cítím bezpečně. Srdeční příznaky ustupují, jakožto i nutkání zvracet a oslabení. (…)

12:10 – Puls sedmdesát dva. „Napuchlost času“ nabývá strašlivých rozměrů. Během několika minut prožívám celé týdny. Kovové, pozlacené indické sochy inkrustované drahými kameny úžasných barev ožívají a předvádějí úžasné tance plné umělecké logiky pohybu. Jsou to celé taneční kompozice, z nichž bych v normálním stavu nevymyslel ani stín. Pekelné proměny stylizovaných zvířecích tlam a pysků, zakončené hadím hnízdem Obřích Rozměrů – na celých kilometrech prostoru se rojili barevní hadi: zelení, zlatí, modří a červení. Někteří hadi se po několika vzájemně proplétali a vytvářeli fantastické příšery. „Žabí pramatérie“ – vlnící se a dýchající masa čehosi žabího s vřídky jako u ropuch – z ní zíraly žabí oči, a chvílemi se z ní jako ze žhavé lávy vždy jen na moment vynořovaly tuhnoucí žabí tvary. (…)

1:40 – Puls šedesát osm. Mám divný pocit, že zápis píše nikoliv má ruka, ale jakýsi cizí předmět, o němž nevím, jak jím takto na dálku pohybuji. Zavírám oči při rozsvícené lampě. Pramatérie s hady. Začalo to od scény s Macbethem z boku a zespodu, v šíleném zesílení. Obří milosrdná sestra v protnutí se strašlivými vnitřnostmi, viděna odspodu. Trochu se mi chce kouřit, ale zrazuje mě od toho tajemný vnitřní hlas. Pozoruji portrét své ženy z dětských let, který visí nad postelí a jehož autorem je Wojciech Kossak. Portrét se usmívá, hýbe očima, ale nechce se na mě podívat. Mám dost plazů! Tuleni v moři hustém jako sádlo. Celé série hnědo­zelených reliéfů, které představují peyotlové scény – vysoce umělecké provedení. Klášter osvícený měsícem, podminován hady, viděn od moře, na kterém pluji. Obludný ženský orgán inkrustovaný do skal. Do toho všeho udeří fialový blesk a celý klášter se rozpadá v suť. (…)

3:05 – Řekl jsem si: „Dost už vizí“, a zhasl lampu. Nikam to nevedlo. Nastoupily mrtvolně erotické vize. Lebka, která zkapalněla a stekla po vypuklém břichu. Bylo to tak odporné, že jsem lampu co nejrychleji rozsvítil. Erotický déšť sukňovitých květin. Usměvavý vousáč ve stylu Valois zavřený v obřích volských pyscích.

3:10 – Hádes mého myšlení. (Pomyslel jsem si: tamten Hádes mi vnutil p. Szmurło – teď uvidím svůj vlastní.) Byla to šedo­žlutá jeskyně s průchodem na poušť téže barvy. V jeskyni bylo vidno. Pekelná nuda toho obrazu mě děsí doteď. Napravo se krčí skupina nesmělých žlutých kostlivců, nalevo u stropu třepetali křídly malí duchové netopýrů, byli také žluto­šedí, polozvířecí, jako Goyovy Caprichos. Zapsal jsem si „panpeyotlový“ postřeh: „Goya musel znát peyotl.“

3:30 – Únavné vize. Válka kentaurů se proměnila ve válku fantastických genitálií. Je nutné vzdát se drog, a to i ve formě experimentu nebo za účelem kresby. Určitý druh životní „konverze“. V porovnání s celou minulostí je duchovní úroveň tohoto stavu nesrovnatelně vyšší. Navzdory obludnosti vizí, které mi ve zpotvořené podobě ukazují mé vlastní chyby, se cítím být ve vyšším rozměru ducha a mám pocit, že to tak bude napořád. Obří lebka, po které běhají červení „krabi zločinu“. Cosi rýhují v ranách lebky. Potom se po bocích, na krabí způsob odplazili do tmy, jako by před čímsi utíkali. Zkoroptvění jestřába. Zázračně moudré jestřábolidské oči zhlouply, rozmnožily se a uletěly v ptačích hlavách za kulatý horizont.

3:45 – Faraon, který se mi podobá. Pochody a totemické obřady – lehce jestřábohadí. Na obřím štítu nesou hyperjestřábohada. Následně to vše vzlétá v podobě zvířecích duchů. Hadi v pohlavním propletení. Šílené zvrhlosti mezi leguány – zobrazeny zcela realisticky. (…)

5:47 – Znovu celý zástup vizí. Přepychový plaz ve stylu dinosaura. Říkám si: plaz „pour les princes“. Žluto­zelený s karmínem. Usmívá se na mě. Sluneční rytíř pod sklem následuje po geografické vizi s dvojitým vycházejícím sluncem. Prázdný měchýř na velice líbezné noze se vypíná až do nekonečna. Groteskní mužské typy postav v kostýmech. Francouzští důstojníci řeší věc cti s mladým, ďábelsky pohledným Rusem. Natolik důvtipným věcem, jako jsou malba a sochařství, mohl dát vzniknout jedině peyotl. Hudba mohla vzniknout sama od sebe, ale dávné styly v sochařství a architektuře by nemohly vzniknout, nebýt vizí. Studnu na poušti s bílo­červenými příšerami zasypal smíšený oddíl beduínů a Francouzů na percheronech. Prsa generála Porzeczka pokrytá vředy. Nikoho takového neznám, ale přesto jsem ho viděl od pasu dolů nahého. Ostatně, celkem sympatický tlouštík. (…)

8:15 – Skomírající vize z duhových drátků, jako na počátku seance. Snídaně, mytí. V deset jdu spát a mám ještě zbytky vizí. Stav normální, jen lehká otupělost a prostorová dezorientace. Do večera jsem měl rozšířené zornice. Puls normální. V pět hodin odpoledne jsem si bez většího potěšení zapálil první cigaretu. (…) Té nezapomenutelné noci jsem si v každém případě řekl: „Teď už můžu klidně umřít, neboť jsem viděl tamten svět.“ (…)

Kdosi mi řekl: „Proč bych to vlastně bral? Barvy vidím i tak, co chci, si můžu představit, o sobě nechci vědět nic víc, než vím v normálním stavu, nekouřím, piju dvakrát do roka, a to ještě málo, a nic jiného neberu.“ Samozřejmě měl pravdu. Musím se nicméně zastat vizí jako takových. Kdo je neprožil, nemůže pochopit. Ale je nejsvětější pravdou, že je dokonale možné (zvláště je­li člověk pyknikem) žít bez takových prožitků. Nikoho zde nechci navádět k peyotlu. Je možné, že v mých vizích bylo vzájemně promíšeno příliš mnoho humoru a obludnosti, a díky tomu je snadné je pominout. Ale necháme­li stranou čtyři základní stadia, jež jsou u všech lidí totožná, každý může mít vize, jaké si zaslouží. Slyšel jsem o jistém muži, který týden po peyotlovém transu nevycházel z domu, aby mu skutečnost nezkalila úžasné věci, které prožil ve svých viděních. Já jsem očividně „nebyl hoden“, ale ani tak nelituji.

Z knihy Narkotyki. Niemyte dusze (Państwowy Instytut Wydawniczy, Varšava 1979) vybral a přeložil Ondřej Krochmalný.