Narkotika

Jelikož jsem takzvanou svobodnou tvorbou čili „cvrlikáním ptáčka na větvi“ pro společnost a národ nic nedokázal udělat, rozhodl jsem se po řadě experimentů svěřit se světu se svými názory na narkotika – počínaje obyčejným tabákem a konče tím nejpodivnějším, peyotlem, abych aspoň trochu pomohl
v boji proti těmto nejstrašlivějším – kromě válek, chudoby a nemocí – nepřátelům lidstva. Možná že bude i na tuto mou práci (vzhledem k určitému tónu, jímž budu formulovat hořké pravdy) nahlíženo s humorem nebo s odmítáním – stejně jako na mou estetiku, filosofii, divadelní hry, důležité portréty, někdejší kompozice a podobná „svobodná díla“. Oficiálně prohlašuji, že píši vážně a chci konečně udělat něco užitečného, jenže s idioty a lidmi nepoctivými je to těžké, jak už jsem se mohl během své dosti smutné činnosti přesvědčit. (...)

Z předmluvy

Kokain

Zdá se, že nejhorším svinstvem z „bílého šílenství“ čili tvrdých narkotik je kokain. Nebudu tu líčit příjemné stavy, které ten jed způsobuje, protože takové líčení najdete bohužel v mém románu Rozloučení s podzimem, který se dočkal recenze dokonce i ve Farmaceutických zprávách, čímž se může pochlubit málokterý autor, a „mladý“ už vůbec ne... Ať si nikdo nemyslí, že beru tento vědní obor na lehkou váhu – já sám jsem v dětství, když jsem se zabýval chemií, snil o tom, že ze mne bude lékárník, a stále ještě ve mně tato utajená sympatie tkví. V tom je ovšem i špetička nepříliš srozumitelného humoru. V článku otištěném ve výše zmíněném časopise a nazvaném Prorocké rostliny a nové rostlinné narkotikum – peyotl píše doktor Muszyński, profesor farmakognozie na Vilenské univerzitě, tato slova: „Místo abych
vlastními slovy líčil působení kokainu, dovolím si citovat úryvky z jednoho nového polského románu od Stanisława Witkiewicze (kde nechal Ignacyho? A kromě toho musím dodat, že jsem v jiném jazyce než polském žádný román nenapsal), nazvaného Rozloučení s podzimem – 1927. Nejsem literární kritik (bohudík!) a nemohu se k hodnotě tohoto díla vyjádřit, ale pokud jde někomu (komu?) o můj osobní dojem, nazval bych je románem nestoudným. Nezmiňoval bych se o něm, abych nebudil nezdravou zvědavost, nebýt toho, že je to jediný mně známý polský román, v němž jsou dojmy kokainisty vylíčeny velmi přesně. Zde je obsah jedné kapitoly: Atanásius Bazakbál se účastní kokainových orgií, jimž předcházely orgie alkoholové, u svého přítele hraběte Lohoyského a prožívá toto...“ Následuje 34 řádek doslovného citátu z mého románu. (Závorky v citátu prof. Muszyńského jsou moje.) Nechápu, proč prof. Muszyński necitoval nějaký „zahraniční“ román ve svém vlastním překladu. Prostě se rozhodl probudit ve čtenáři „nezdravou zvědavost“ za cenu možnosti citovat mé líčení vize světa začínajícího kokainisty. To je jistě zárukou, že toto líčení je dobré. Nejsem farmakolog ani fyziolog, ale souhlasím s názorem prof. Muszyńského – to líčení je dobré. A když se nerozpakoval odkázat čtenáře na můj román prof. Muszyński, nemusím se rozpakovat ani já sám, a to tím spíše, že po vylíčení „umělého ráje“ následuje detailní přehled ošklivých důsledků pobytu v tomto ráji, na kterýžto odstavec však prof. Muszyński zapomněl a který může nejednoho zájemce odradit od pokusu otevřít iluzorní sezam „bílého šílenství“. Omlouvám se, že se tak dlouho babrám v tomhle problému, ale nevím, proč mi fakt, že prof. Muszyński zkritizoval můj román (bohužel tak stručně), působí přímo úžasnou rozkoš.

Musím tedy ještě dodat, že počáteční působení kokainu je klamné a že následně nesplňuje, co slíbil. Někdo ovšem tvrdí, že dlouhodobé užívání, které v 95 procentech končí příšernými trýznivými vizemi, naprostým zničením, šílenstvím a sebevraždou, skýtá něco jiného. Ale nikomu nedoporučuji zkoušet důsledky návykového kokainismu, který jsem pozoroval na několika svých známých. Ochutnat kokain může jen člověk naprosto odolný vůči jakékoli narkománii (k těmto lidem počítám sám sebe, navzdory tomu, co si o mně lidé myslí), člověk, kterému to může něco dát v jiných oblastech, třeba umělecké apod. Ale zkoušet tento nebezpečný prostředek jen pro zábavu považuji za velkou lehkomyslnost, a lidi, kteří kokain poskytují nepovolaným a řekl bych „nehodným“ takového pokusu, považuji za šílence. Zakokainovaný člověk (jakož ostatně každý narkoman, jen si vzpomeňme na to odporné přemlouvání „ještě jednoho panáka“ a na urputné nabízení cigaret) má sklon povznést všechny ostatní na úroveň jeho „paradis artificiel“. A může to udělat i někdo, kdo ve střízlivém stavu se při pomyšlení na něco takového oklepe. Je tomu tak proto, že: 1. určité chvíle kokainového omámení jsou skutečně velmi příjemné, a aniž bych chtěl někomu démonicky škodit a tuto rozkoš mu nedopřát, musím dodat, 2. že kokain ochromuje všechna kontrolní centra a často nutí člověka k činům, jež se nazývají nemravnými, kteréhožto termínu užívá prof. Muszyński ve smyslu „neobyčejnými“. To samozřejmě nedokazuje, že jsem byl v kokainovém omámení znásilněn nějakým hrabětem, nebyl jsem nikým znásilněn, protože navzdory tomu, co o mně koluje, je mi homosexualita odporná. Ale jaksi intuitivně jsem tuto scénu vylíčil v románu, scénu, kdy se člověk v normálním stavu, který v sobě nemá vůbec nic homosexuálního, nechá svést člověkem s vrozenou inverzí. Později mi říkal jeden můj známý, který četl Meyerovu knihu o kokainu, že jsou tam citovány reálné případy tohoto typu, o nichž jsem nikdy neslyšel.

Nebezpečí kokainu tkví nejen v rozkoši, jakou poskytuje, ale především v neproporcionálně nepříjemné reakci, která následuje po jeho požití. Tvrdím, že lidé, kteří se stávají narkomany, se při dalším požití tohoto odporného jedu nesnaží znovu zažít „extázi“, jíž mimochodem nedosáhli ani poprvé, ale chtějí se stůj co stůj zbavit nesnesitelně tíživé kocoviny. Kokain dokáže způsobit depresi tak reálnou, že nijak nelze vysvětlit její původ a tak ji zneškodnit. V případě alkoholové kocoviny to ještě jakž takž jde. Dají se rozlišit reálné nepříjemnosti, které značně narůstají, počínaje zoufalstvím a všeobecným pesimismem, jenž je výsledkem vedlejších důsledků předávkování narkotikem. S kokainem se to odlišit nedá, člověk tkví v samém centru toho nejodpornějšího světa a existence vůbec. Nic není s to přesvědčit nešťastného narkomana, že život není jediným proudem trápení. Sebemenší nepříjemnosti narůstají do rozměrů nepřekonatelných hradeb neúspěchů, malé nepříjemnosti se stávají obrovským neštěstím, a stín takto zohavené a deformované přítomnosti padá na celou minulost a dělá z ní sérii příšerných omylů a nesmyslného utrpení. Pomyšlení na budoucnost v tomto osvětlení či spíše zatmění se stává mukami k nevydržení. Situace je vyhroceně sebevražedná. Ztráta hodnot, jež byly až dosud jediným smyslem života, zošklivení i těch nejušlechtilejších zaměstnání a zábav, gangréna jádra lidské bytosti – to je obvyklý komplex pocitů, jež dohromady tvoří kokainovou kocovinu. A pokud se v důsledku působení jedu, v důsledku oslabení všech negativních pocitů všechno zdá snadno splnitelným a každý sebemenší dojem (počínaje sukem ve stěně až po umělecké dílo) je prosycen jakousi nadpřirozenou dokonalostí, kterou se výjimečně vyznačují jen obzvlášť zdařilé umělecké nebo životní stavy, pak posléze dochází (často v důsledku zvyšování dávek jedu) k náhlému zvratu všech kladných hodnot v hodnoty záporné, a to v neuvěřitelně zveličených proporcích. Tento stav napadá člověka s tak strašlivou silou, že si ho absolutně nelze vysvětlovat jako chvilkový – je to skutečný světový názor s tak logickou strukturou, napadající všechny sféry psychiky, všechny pocity a zájmy, že boj proti tomu se zdá být něčím nadlidským, a vzhledem k přímo metafyzické důslednosti této odporné kompozice logicky nesmyslným. Buď se zahrýzt do země, nebo si dát další dávku – to jsou jediná dvě východiska. Je možné se jim vyhnout kolosální dávkou bromu nebo něčeho podobného a probrat se ve stavu dalekém od pohody a radosti ze života, ale aspoň snesitelném: ve stavu šedivé každodennosti, v níž se člověk cítí jako v čekárně nějakého úřadu nebo na nádraží. Aspoň na něco čeká – a to už znamená hodně.

Kokainová kocovina vylučuje dokonce i očekávání: principiálním motivem tohoto stavu je snaha co nejrychleji ukončit ten hrozný nesmysl, jakým je život. Když si teď představíme takový stav, znásobený na maximum – dejme tomu po několika měsících užívání „bílé věštkyně“– můžeme si na základě těchto údajů po jednorázových otravách představit aspoň přibližně, co se děje v duši kokainisty, který se chce osvobodit od hanebné závislosti. Ve své představivosti už nejsem s to uvést žádné další údaje, protože jak už jsem se zmínil, dovolil jsem si experiment „dvoudenní jízdy“ jen dvakrát v životě a už nikdy bych si dát „sníh“ jednorázově neodvážil, přestože musím konstatovat, že jsem ve svých kresbách, načrtnutých pod vlivem kokainu v nepatrných, téměř dětských dávkách – z hlediska závislého narkomana – dokázal věci, které bych ve střízlivém stavu nedokázal. Pokud však vezmeme v úvahu šílené zpustošení, jež v mysli narkomana napáchá kokain, věru to nestojí za fajfku tabáku. Ledaže si někdo bude myslet, že jde o určitý způsob kresby anebo že je pro něho určitá a jinak neproveditelná deformace lidské tváře nebo harmonie barev anebo celková kompozice tím opravdu nejdůležitějším na světě, bez čeho jeho život vůbec nemá cenu. Ale myslím, že je stále méně lidí, dokonce i mezi umělci, kteří by si něco takového mysleli. Já, který jsem k tomu byl do jisté míry ideálně předurčen, jsem tento světový názor „umělecky se v životě ztratit“ překonal – a to by mělo být výstrahou pro mladé lidi, které by mohlo zlákat takové omlouvání „bílého šílenství“. Raději nespáchat určité množství svým způsobem deformovaných mazanic nežli ztratit to, co je v dnešním člověku nejpodstatnější, tedy správně fungující intelekt. V této věci je totiž kokain ještě větší iluzí než alkohol. Nejenže nevytváří nic nového, ale dokonce ani nevyvolává nová hodnotová spojení prvků v podstatě známých. Naopak – pod záminkou „objevů“ předestírá naivně nadšenému „odvážlivci“ věci dávno známé, ba dokonce pohřbené, jen oprášené, namalované, vystrojené do starých hadrů i moderních hadříků, které předstírají nové, zvláště pro ně vymyšlené šatstvo. Pekelná „fée blanche“ totiž není schopna vymyslet ani nové oblečení. Ničí veškerou kontrolu, neposkytuje nic doopravdy nového, a to ani v metafyzice, jen nutí omámeného člověka, aby jako úžasný zázrak obdivoval tu nejhloupější a nejvšednější skutečnost. Nepopírám zde hodnotu naší jedinečnosti světa, tvorů, předmětů i nás samých. Ale jde o volbu – v normálním stavu přece existují nějaká kritéria hodnocení. Kokain však ruší možnost úsudku, chápání rozdílů, snižuje schopnost hodnotit a všechna kritéria ničí. Stáváme se bezbranní a naivní jako kreténi (ne jako děti) a obdivujeme celé hodiny nějakou skvrnu na ubruse jako to nejkrásnější na světě, jenže poté jsme vrženi napospas strašlivým pochybnostem o samém obsahu Bytí a nádherného, vznešeného života. Jen v bezmocném vzteku slyšíme z daleka ďábelské pochechtávání „bílé věštkyně“, která se nám vysmívá a láká nás do dalších orgií v její pekelné společnosti. Nesmíme se dát – ani za cenu pořádné otravy bromem či jiným záchranným svinstvem toho druhu. Prostě se nesmíme dát! Musíme jednou provždy zapomenout – a hlavně se nenechat zlákat k prvnímu ochutnání. Mohli bychom za to těžce zaplatit.

Z polského originálu Narkotyki, Niemyte dusze, PIW Warszawa 2004, přeložila Helena Stachová.