Skoncovat s Eddym Bellegueulem

Pikardie

(konec 90. let – začátek 3. tisíciletí)

Setkání

Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezakusil pocit štěstí nebo radosti. Jen to, že utrpení je totalitní: vymazává vše, co nezapadá do jeho logiky.

Na chodbě se vynořili dva kluci, ten první, vysoký se zrzavými vlasy, a ten druhý, malý, nahrbený. Velký zrzavý kluk plivl Na, chytej, tumáš do držky!

Plivanec mi pomalu stékal po obličeji, žlutý a hustý, jako hleny, jež váznou v krku starších nebo nemocných lidí, páchnoucí, odporný. Pronikavý, řezavý smích obou kluků Hele, schytal to přímo do ksichtu, čurák. Teče mi od oka až ke rtům, stéká mi do úst. Neodvažuji se jej utřít. Mohl bych to udělat, stačil by lem rukávu. Stačil by zlomek vteřiny, drobný pohyb, a plivanec by se nedotkl mých rtů, já to však neudělám, ze strachu, že by se cítili uražení, ze strachu, že by se rozzlobili ještě o něco víc.

Nepředstavoval jsem si, že to udělají. Násilí mi cizí nebylo, kdepak. Odjakživa, co jen mé vzpomínky dosáhnou, jsem vídal svého otce, jak se opilý rve u vchodů do barů s jinými opilými chlapy, jak jim rozbíjí nos nebo vyráží zuby. Chlapi, kteří se zadívali příliš upřeně na mou matku, a otec, jenž se pod vlivem alkoholu rozkřikoval Za koho mě máš, že mi takhle vočumuješ ženskou, ty zasranej hajzle. Matka, jež se ho snažila uklidnit Uklidni se, miláčku, uklidni se, námitky však nebyly vyslyšeny. Otcovi kamarádi, kteří vždy nakonec v určitou chvíli zasáhli, takové bylo pravidlo, to také znamenalo být opravdový přítel, dobrej kámoš, vrhnout se do bitky a oddělit mého otce od toho druhého, oběti jeho opilosti, odnášející si již obličej pokrytý ranami. Když jedna z našich koček vrhla mladé, vídal jsem otce, jak cpe koťata do igelitové tašky ze supermarketu a mlátí jí pak o betonový obrubník, dokud se taška nenaplní krví a mňoukání neutichne. Vídal jsem ho, jak v zahradě podřezává prasata, pije ještě horkou krev, kterou zachycoval do nádob, protože se z ní dělala jelita (krev na jeho rtech, jeho bradě, jeho tričku) Todle je ze všeho nejlepší, krev, co ze zvířete vytejká hned, když zhebne. Křik umírajícího prasete, když mu otec přeřezával průdušnici, se nesl celou vesnicí.

Bylo mi deset. Na škole druhého stupně jsem byl nový. Když se objevili na chodbě, neznal jsem je. Neznal jsem dokonce ani jejich křestní jména, což bylo v tak malé škole, kterou navštěvovalo ani ne dvě stě žáků a kde se všichni rychle seznámili s ostatními, vzácné. Kráčeli pomalu, usmívali se, nevyzařovala z nich žádná agresivita, takže jsem si nejdřív myslel, že se jdou seznámit. Nechápal jsem, proč se mnou chtějí mluvit velcí kluci – se mnou, který jsem tu nový? Školní dvůr fungoval stejně jako zbytek světa – velcí se s malými nestýkali. Matka to říkávala o dělnících: My malí lidi nikoho nezajímáme, rozhodně ne ty velký buržousty.

Na chodbě se mě zeptali, kdo jsem, zda to jsem já, ten Bellegueule, ten, o kterém všichni mluví. Položili mi tu otázku, již jsem si pak v duchu donekonečna opakoval celé měsíce, roky.

To seš ty, ten buzerant?

Tím, že ji vyslovili, ji do mě navždy otiskli jako stigma, značku, jaké staří Řekové vypalovali rozžhaveným železem či vyrývali nožem na těla zvrhlíků, představujících nebezpečí pro obec. Proběhlo mnou překvapení, ačkoli to nebylo poprvé, co mi někdo říkal něco takového. Na urážku si nelze zvyknout.

Pocit nemohoucnosti, ztráty rovnováhy. Usmál jsem se – a doznívající slovo buzerant mi vybuchovalo v hlavě a bušilo ve mně v rytmu bijícího srdce.

Byl jsem hubený, jistě vyhodnotili mou schopnost obrany jako nevalnou, takřka nulovou. V tomhle věku mi rodiče často přezdívali Kostlivec a otec neustále opakoval stejné vtipy – Ty by ses moh protáhnout pod plakátem a ani bys ho nevodlepil. Ve vesnici i v naší rodině se váha oceňovala a s oblibou se říkávalo Lepší se nažrat než umřít hlady, chuť k jídlu není nemoc.

(O několik let později, když už mě rodinné sarkasmy týkající se mé váhy unavily, jsem se rozhodl, že ztloustnu. Po škole jsem si kupoval balení brambůrků za peníze, o které jsem si říkal tetě – rodiče by mi je dávat nemohli –, a cpal jsem se jimi. Já, který jsem doposud odmítal příliš tučná jídla, jež vařila matka, právě proto, abych nedopadl jako otec a bratři – rozhořčovala se: Díru do prdele ti to ne­­ucpe! –, jsem najednou začal hltat všechno, co jsem měl nadosah, jako oblaka hmyzu, která likvidují celé krajiny. Za jediný rok jsem přibral dvacet kilo.)

Nejdřív do mě strkali prstem, nijak brutálně, pořád se smáli a já měl stále plivanec na obličeji, pak čím dál silněji, až mi nakonec praštili hlavou o zeď chodby. Nic jsem neříkal. Jeden mě chytil za ruce a druhý mě zatím kopal, stále méně usměvavý, stále vážnější ve výkonu své funkce, s obličejem zračícím ve stále větší míře soustředění, hněv, nenávist. Pamatuji si: údery do břicha, bolest způsobená úderem mé hlavy o cihlovou zeď. Bolest je něco, na co nemyslíme; tělo, poničené, zraněné, pocítí utrpení náhle. Myslíme – chci říct: při pohledu na podobnou scénu, sledujeme­li ji zvenčí – na ponížení, nepochopení, strach, ale na bolest nemyslíme.

Z úderů do břicha jsem se začal dusit – měl jsem vyražený dech. Otevřel jsem ústa, jak jsem jen dokázal, aby mi do plic proudil kyslík, vypjal jsem hrudník, ale vzduch dovnitř nešel; zdálo se mi, že mám plíce náhle plné husté mízy, olova. Najednou jsem cítil, jak jsou těžké. Tělo se mi klepalo – jako by mě neposlouchalo, nepodléhalo už mé vůli. Jako stárnoucí tělo, které se osvobozuje od nadvlády ducha, je jím opuštěno, odmítá jej poslouchat. Tělo, které se stává břemenem.

Smáli se, když jsem z nedostatku kyslíku zrudl v obličeji (taková je povaha lidových vrstev, jednoduchost chudých lidí, kteří se rádi smějí, dobráků). Do očí mi vstoupily slzy, automaticky, zrak se mi zamlžil, jak tomu bývá, když nám zaskočí slina nebo sousto. Nepochopili, že slzím, protože se dusím, představovali si, že pláču. Začali být netrpěliví.

Cítil jsem jejich dech, když se ke mně naklonili, pach zkažených mléčných výrobků, mrtvých zvířat. Stejně jako já si pravděpodobně nikdy nečistili zuby. Vesnickým matkám na ústní hygieně u dětí moc nesešlo. Zubař stál příliš mnoho peněz a nedostatek financí se vždycky nakonec proměnil ve vědomou volbu. Matky říkávaly Každopádně jsou v životě důležitější věci. Ještě dnes platím za tuto nedbalost své rodiny, své společenské vrstvy, úpornými bolestmi a probdělými nocemi, a když jsem o mnoho let později nastoupil v Paříži na École normale, vyptávali se mě spolužáci Ale jak to, že ti, prosím tě, rodiče nenechali dát rovnátka. Mé lži. Odpovídal jsem jim, že mí rodiče, intelektuálové až příliš bohémského ražení, se tolik starali o mé literární vzdělání, že to někdy bylo i na úkor péče o zdraví.

V chodbě velký zrzek a malý nahrbený kluk křičeli. Nadávky se střídaly s ranami, já byl ticho, vždycky. Buzno, buzerante, bukvice, teplajzníku, teplouši, řiťopichu, samomrde, zasranej buzíku, bukále, análníku, růžovko, mrdkožroute, homouši, hošane a dále pederaste, pedále. Občas jsme se míjeli na schodišti přeplněném žáky nebo jinde, na dvoře. Před ostatními mě bít nemohli, tak hloupí nebyli, mohli by je vyloučit ze školy. Spokojili se s nadávkou, pouhým buzno (nebo něčím jiným). Nikdo z okolí na to nereagoval, ale všichni to slyšeli. Myslím, že to všichni slyšeli, protože si vzpomínám na spokojené úsměvy, které se objevovaly na tvářích ostatních na dvoře či chodbě, jež jako by zračily potěšení z toho, že vidí a slyší, jak velký zrzek a malý shrbený kluk činí spravedlnosti zadost, říkají to, co si všichni tiše myslí a šeptají, když jdu kolem, to, co slýchávám Koukej, to je Bellegueule, ten buzerant.

Můj otec

Je tu můj otec. V roce 1967, kdy se narodil, ještě vesnické ženy nejezdívaly do porodnice. Rodily doma. Jeho matka ho přivedla na svět vleže na pohovce plné prachu, psích a kočičích chlupů, špíny nanesené neustále zablácenými botami, které si nikdo nezouval u dveří. Ve vesnici jsou samozřejmě silnice, ale také mnoho prašných cest, kudy se nadále chodí, kde si děti hrají, nevyasfaltované kamenité a blátivé cesty podél polí, cestičky z udusané hlíny, které se za deštivých dní podobají tekoucím pískům.

Než jsem nastoupil na druhý stupeň, několikrát týdně jsem si chodíval po prašných cestách zajezdit na kole. Připevnil jsem si na vidlici kus kartonu, aby to při šlapání znělo jako motorka.

Otcův otec pil hodně alkoholu, pastis a víno po pětilitrových kanystrech, jak je pije většina mužů na vesnici. Alkohol koupený v obchodě, který navíc zastává roli baru, prodejny tabáku i výdejny chleba. Nakoupit lze v kteroukoli hodinu, stačí zaklepat na dveře bytu majitelů. Rádi poslouží.

Jeho otec pil hodně alkoholu, a jen co se opil, mlátil jeho matku: náhle se k ní obracel a urážel ji, házel po ní vším, co mu přišlo pod ruku, jednou i vlastní židlí, a pak ji bil. Můj otec, tehdy ještě příliš malý, uzavřený do slabého dětského těla, je bezmocně sledoval. Mlčky v sobě hromadil nenávist.

Nic z toho mi nikdy neřekl. Můj otec nemluvil, alespoň o těchhle věcech ne. Udělala to za něj matka, to byla její ženská role.

Jednoho rána – mému otci bylo tehdy pět let – jeho otec navždy odešel, aniž to předem oznámil. Vyprávěla mi to babička, která také předávala rodinné příběhy (zase ta ženská role). Tehdy, po mnoha letech, se tomu smála – nakonec byla šťastná, že se manžela zbavila Vodešel takle jednou ráno do fabriky, a k večeři už nikdy nepřišel, čekali sme ho. Pracoval jako tovární dělník, byl to on, kdo domů nosil peníze, a když zmizel, rodina s šesti nebo sedmi dětmi se ocitla bez prostředků, tak tak, že měli co jíst.

Otec na to nikdy nezapomněl, říkával přede mnou Nasrat na toho vyjebanýho zkurvysyna, kerej vod nás vodešel a mámu nechal samotnou s holejma rukama, nasrat.

Když o pětatřicet let později otcův otec zemřel, byli jsme toho dne v obývacím pokoji, u televize, v rodinném kruhu.

Otci volala jeho sestra nebo možná někdo z hospicu, kde jeho fotr dožil. Osoba v telefonu mu sdělila, Tvůj – váš – otec dnes ráno zemřel, rakovina, a hlavně rozdrcená kyčel v důsledku pádu, rána se zanítila, udělali jsme vše, co bylo v našich silách, ale nebylo už možné ho zachránit. Vylezl na strom, aby prořezal větve, a uřízl tu, na které seděl. Když jim ten člověk v telefonu tohle řekl, smáli se oba moji rodiče tolik, že chvíli trvalo, než zase popadli dech. Podříznout si pod sebou větev, takovej debil, to nevymyslíš. Nehoda, rozdrcená kyčel. Když se to otec dověděl, vybuchl radostí, řekl matce: Tak už konečně zhebnul, ten šmejd. A také: Du koupit flašku, to se musí zapít. O několik dní později slavil čtyřicátiny a vypadal šťastný jako nikdy předtím, říkal, že se v rozmezí několika dní odehrály dvě věci, které si zaslouží oslavu, dva dobré důvody nalejt si pupen. Trávil jsem večer s nimi, usmíval jsem se jako dítě, které napodobuje náladu rodičů, aniž by přesně vědělo proč (ve dnech, kdy matka plakala, jsem plakal taky, aniž bych věděl proč; prostě jsem plakal). Otce dokonce napadlo koupit pro mě limonádu a slané krekry. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda ve skutečnosti netrpěl, zda se při zprávě o smrti svého otce neusmíval, jako je možné se usmívat, když nám plivou do tváře.

Otec přestal chodit do školy velice mladý. Dával přednost nocím po tancovačkách v okolních vesnicích a rvačkám, které s nimi byly neodlučitelně spojeny, vyjížďkám na mopedu – říkalo se mu babeta – k rybníkům, kde trávil celé dny a rybařil, dnům stráveným v garáži, kde vylepšoval svůj moped, tunil si mašinu, aby byla silnější, rychlejší. I když na střední ještě chodil, stejně byl většinu času vyloučený ze školy za různé přestupky, nadávky učitelům, neomluvené hodiny.

Hodně mluvíval o bitkách Bejval sem pěknej drsňák, když mi bylo patnác šestnác, furt sem se rval, ve škole, na zábavě… a s parťákama sme se vobčas pěkně sundali. Bylo nám to u prdele, aspoň byla sranda, a je fakt, že kdyby mě v tý době vykopli z továrny, našel bych si jiný místo, tehdy to nebylo jako dneska.

Přerušil totiž studium na odborné střední škole a nechal se zaměstnat jako dělník ve vesnické továrně, která vyráběla mosazné díly, stejně jako před ním jeho otec, jeho dědeček a jeho pradědeček.

Vesničtí drsňáci, zosobňující všechny tolik oslavované maskulinní hodnoty, se odmítali podřizovat školní disciplíně a pro otce bylo důležité být drsňák. Když říkával o jednom z mých bratrů nebo bratranců, že je to drsňák, slyšel jsem v jeho hlase obdiv.

Moje matka mu jednoho dne oznámila, že je těhotná. Bylo to na počátku devadesátých let. Měl se jí narodit syn, já, jejich nejstarší dítě. Matka už měla dvě děti z předchozího manželství, mého staršího bratra a starší sestru, jež zplodila se svým prvním manželem, alkoholikem, který zemřel na cirhózu jater a jehož mrtvolu objevili až o několik dní později, nataženou na zemi, rozkládající se a prolezlou červy, obzvlášť jedna tvář byla natolik rozložená, že jí prosvítaly kosti čelisti, v nichž se to hemžilo larvami, díra zvíci golfové jamky uprostřed voskovitého, žlutavého obličeje. Můj otec byl velice šťastný. Ve vesnici bylo důležité nejen být drsňák, ale také dokázat drsňáky vychovat ze svých synů. Každý otec posiloval svou mužnost prostřednictvím synů, jimž musel vštípit své chlapáctví, a můj otec se na ten úkol těšil, chystal se ze mě udělat drsňáka, ve hře byla jeho mužská čest. Rozhodl se mě pojmenovat Eddy podle amerických seriálů, které sledoval v televizi (stále ta televize). V kombinaci s příjmením, které mi předal spolu s minulostí, jíž bylo obtíženo, jsem se tedy měl jmenovat Eddy Bellegueule. Jméno pro drsňáka.

[…]

Podobizna mé matky po ránu

Je tu má matka. Nezpozorovala, že se mi něco děje ve škole. Občas se vyptávala, neúčastným a nepozorným tónem, jaký jsem měl den. Ne často, to se jí nepodobalo. Byla matkou takřka proti své vůli, jednou z těch matek, které se staly matkami příliš brzy. Bylo jí sedmnáct, když otěhotněla. Její rodiče namítli, že to nebylo příliš prozíravé ani příliš dospělé: Mohla sis dát pozor! Musela přerušit školu, kde se učila na kuchařku, a uzavřít školní docházku bez diplomu: Musela sem ukončit studium, a přitom mi to tak šlo, byla sem fakt chytrá, mohla sem to dotáhnout daleko, mohla sem si dodělat učňák s maturitou a pak třeba dělat něco dalšího.

Vše nasvědčuje tomu, že ženy z vesnice rodí děti proto, aby se staly ženami, jinak jimi nejsou doopravdy. Jsou považovány za lesby, frigidky.

Když vyzvedávaly děti ze školy, poznamenávaly ostatní ženy Vona furt nemá děti, ve svym věku, tak to určitě nebude normální. Asi bude přiteplená. Nebo je frigidní, málo šuká.

Později jsem pochopil, že jinde je úspěšnou ženou ta, která se stará o sebe, o sebe samotnou a svou kariéru, která nemá děti příliš brzy, příliš mladá. Dokonce je jí dovoleno i být v dospívání tak trochu lesba, ne moc dlouho, třeba na pár týdnů, na pár dní, pro zábavu.

Moje sestra, jež byla často kousavá a měla velice drsnou povahu (povinnost být, stejně jako matka, silná ženská, aby přežila v mužském světě), si stěžovala na to, jak matka svou mateřskou roli zanedbává, vyčítala jí, že nikdy nic nepodniknou ve dvou, nic nesdílejí, nechodí spolu nakupovat a nedělají podobné věci, které mají matky a dcery dělat společně. A matka, která se vždycky rozčílila, protože se za to styděla, se snažila hovoru vyhnout Neser mě, anebo sestřiným poznámkám prostě čelila mlčením a později mi řekla, stranou, že nechápe, proč je na ni sestra tak zlá, že ona by si s ní přece ráda vyšla na shopping, jak tomu říkala, ale že – a tvoje sestra to dobře ví, přece jen žijem pod jednou střechou, není tak úplně blbá – jí to nedovolila únava, vše, co musela doma dělat, starat se o malé sourozence, vařit a uklízet, a že by stejně bylo k ničemu trávit dlouhé hodiny po obchodech, protože by tam stejně nic nemohla koupit.

Po ránu matka hodně kouřila. Měl jsem astma a občas mě popadaly hrozivé záchvaty, během nichž jsem se dostával do stavu bližšího smrti než životu. Některé dny jsem nedokázal usnout beze strachu, že už se neprobudím, musel jsem vyvinout nepopsatelné úsilí, abych naplnil plíce trochou kyslíku. Když jsem matce říkal, že cigarety zhoršují mé dýchací problémy, rozhořčovala se Furt do nás valej, že máme přestat s kouřenim, ale všechny ty sračky, ten kouř, co dejcháme z fabriky, to rozhodně není nic lepšího, cigára nejsou to nejhorší, retko sem, retko tam, na tom to nestojí. Neustále se rozčilovala a rozhořčovala.

Byla to žena, která se často zlobí. Odporovala, kdykoli se jí k tomu naskytla příležitost, celý den se zlobila na politiky, reformy snižující sociální dávky, bouřila se proti moci, již nenáviděla z hloubi duše. A přece stejnou moc, již tolik nenáviděla, povolávala, kdykoli bylo třeba zasáhnout: zasáhnout proti Arabům, alkoholu a drogám, sexuálnímu chování, které považovala za skandální. Často říkávala Tahle země potřebuje trochu udělat pořádek.

Až budu po letech číst biografii Marie Antoinetty od Stefana Zweiga, budu si představovat obyvatelky vesnice, kde jsem strávil dětství, a zejména svou matku tam, kde Zweig popisuje ony rozzuřené ženy ztrápené hladem a bídou, jež se v roce 1789 vypraví do Versailles, aby protestovaly, a jež začnou při pohledu na krále spontánně provolávat Vive le roi!: jejich těla – jež promluvila místo nich – jsou rozpolcena mezi naprostou podřízeností a neustálou vzpourou.

Je to rozzlobená žena, avšak neví, co si s onou nenávistí, jež ji nikdy neopouští, počít. Rozčiluje se sama u televize nebo s ostatními matkami při vyzvedávání dětí ze školy.

Každodenní scéna, kterou je třeba si představit: náměstíčko (nově vyasfaltované), pomník obětem první světové války, jaké se nacházejí v mnoha vesnicích, pokrytý mechem a s podstavcem porostlým břečťanem. Kolem dokola náměstí stojí kostel, škola a radnice. Náměstí bývá většinou prázdné. Kolem poledne se zde shromažďují ženy, aby vyzvedly děti, kterým končí vyučování. Nechodí do práce. Některé z nich pracují, ale většinu času se starají o děti Jsem doma s prckama a pracují muži, makaj v továrně nebo někde jinde, nejčastěji v továrně, která zaměstnává velkou část obyvatel, v továrně na mosaz, v níž pracoval můj otec a která řídila celý život v obci.

Každé ráno zapínala televizi. Všechna rána se navzájem podobala. Když jsem se probouzel, byli tím prvním, co jsem viděl, ti dva kluci. Jejich obličeje se mi rýsovaly před očima, a čím víc jsem se na ně soustředil, tím víc mi, nevyhnutelně, jednotlivé detaily – nos, ústa, pohled – unikaly. To jediné, co jsem si z nich pamatoval, byl strach.

Nedokázal jsem se soustředit a moje matka si neuměla představit – chci říct: opravdu toho nebyla schopná –, že by někoho mohla nebavit televize. Televize tvořila odjakživa součást jejího světa. Měli jsme čtyři televizory v jednom malém domě, v každé ložnici jeden a další v jediné společné místnosti, a otázka, zda ji člověk má nebo nemá rád, se nekladla. Matka televizi přijala stejně jako jazyk či způsob oblékání. Televizory jsme nekupovali – otec je našel na skládce a opravil. Až budu v gymnaziálních letech žít sám ve městě a matka zjistí, že doma nemám televizi, bude si myslet, že jsem se zbláznil – tón jejího hlasu skutečně evokoval úzkost, znatelné vyvedení z rovnováhy těch, kteří mají neočekávaně co do činění se šílenstvím – Ježiš a co teda celý dny děláš, když nemáš telku?

Trvala na tom, abych sledoval televizi jako mí sourozenci Běž se koukat na pohádky, to ti udělá dobře, uvolníš se před vyučovánim. Nevím, proč z tý školy tak jančíš, to ničemu nepomůže. Uklidni se.

Když mé ranní návaly stresu nepolevovaly, matka si nakonec začala dělat starosti a zavolala doktora.

Rozhodl, že mám brát několikrát denně kapky na uklidnění (otec se posmíval: Jako v ústavu choromyslnejch). Když se jí na to někdo ptal, odpovídala matka, že jsem byl odjakživa nervózní. Možná dokonce hyperaktivní. Bylo to školou, nechápala, proč jsem jí přikládal takovou váhu. Říkávala mi, že ji svým neklidem, tím, jak se při sledování kreslených seriálů vrtím na židli, také rozrušuji, takže pak ve stísněném obýváku musí ještě o to víc kouřit, zatímco já jsem se snažil soustředit na seriály. Rozkašlávala se ve stále prudších záchvatech Jestli to takle pude dál, tak zhebnu. Ti řikám, todle smrdí márnicí.

Z francouzského originálu En finir avec Eddy Bellegueule (Éditions du Seuil, Paříž 2014) vybrala a přeložila Sára Vybíralová.