Příběhy pro úzkostné děti

Severská literatura má už po desetiletí pro české čtenáře zvláštní přitažlivost a zjevně se to týká i titulů pro děti a mládež. Jak si jinak vysvětlit například popularitu knihy Islanďana Jóna Svenssona Nonni a Manni (1915, česky poprvé 1934, v novém vydání 1994) či celé série dívčích příběhů Dánky Karin Michaelisové o Bibi (od roku 1927; jeden z dílů se jmenuje Bibi v Československu, česky 1931), z nichž se české čtenářky dozvěděly, že dívky nemusí být jen spořádané puťky. Oblíbená byla – a je – i dojemně krásná dětská kniha s vlasteneckým nábojem, původně zamýšlená jako čítanka, Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem autorky Selmy Lagerlöfové, vydaná roku 1906 (česky 1913, nový překlad vyšel v roce 2005). Těsně po válce (1945) přivedla na svět své skřítky finsko­švédská autorka Tove Janssonová. Muminci a jejich příběhy, založené na nezlomném odhodlání postavit se nepřízni osudu, získali stejnou oblibu ve Skandinávii jako u nás (první český překlad knížky Čarovná zima je z roku 1977).

Společenské změny v první polovině 20. století a proměňující se rodinný model (počet dětí se snižoval, a rodiče tudíž měli s dětmi užší kontakt) se promítly i do dětské literatury. Oceňovali ji (a s dětmi četli) hlavně rodiče patřící ke střední třídě. Rovněž se po anglo­saském vzoru objevili dětští antihrdinové.

Osamělí antihrdinové

Tyto vnější okolnosti spolu s osobními zkušenostmi a zažitými traumaty přivedly k psaní i Astrid Lindgrenovou (1907–2002). Ta obdivovala průlomové pedagogické teorie své krajanky Ellen Keyové (1849–1926), která nejen že ovlivnila životní názory švédských žen v oblasti estetiky, vedení domácnosti a nutnosti emancipace, ale zdůrazňovala i důležitost volnější výchovy dětí. Lindgrenová debutovala ve čtyřicátých letech příběhy o dospívajících dívkách Britt­Mari a Kati, které v mnohém připomínaly dánskou sérii o Bibi. Až když se však rozhodla psát v souladu s vlastními zážitky, její knihy zaznamenaly raketový úspěch.

Dlouhý seznam jejích děl má neobvykle široký rejstřík témat. Psala jednak o svém dětství, o idylických letech v jižním Švédsku – sem patří svou oblibou nedostižné Děti z Bullerbynu (1947, česky 1962), Emil z Lönnebergy (1963) nebo Lotta z Rošťácké uličky (1961, česky 1992). Spisovatelčini protagonisté jsou ale i odvážné děti plné revolučních myšlenek, jako například hrdinka knihy Ronja, dcera loupežníka (1981, česky 1987). Dětskou vzpouru nepostrádající humor dovedla k vrcholu, ve své době neuvěřitelnému, v postavě Pipi Dlouhé punčochy (1945, česky 1976). Pro chytré děti, které rády luští záhady, přivedla na svět i detektiva Kalleho, ale také ne úplně příkladného a trochu ­ješitného a potměšilého Karkulína.

Zcela odlišnou část její tvorby představují díla na pomezí fantazie, pohádky a skutečnosti. Jsou temná a závažná. Jak je možné, divíme se, že Astrid Lindgrenová napsala zároveň Děti z Bullerbynu, ale i Bratry Lví srdce (1973, česky 1992) a Mio, můj Mio (1954, česky 1996)? I na to najdeme odpověď v jejím životě a v osudově bolestných zážitcích, kdy z obavy před maloměšťáckým odsudkem dala své nemanželské dítě na výchovu k cizím lidem. Z této zkušenosti čerpá ve svých „nedětsky“ dětských knihách. Píše spíš o antihrdinech než o hrdinech – opuštěných, osamělých, odvržených. A v Bratrech Lví srdce se dokonce odvážila něčeho nebývalého: nechala hlavního hrdinu umřít.

Detabuizace smrti

Ani v poválečném, rychle se vyvíjejícím Švédsku však všechno nešlo samo sebou a Skandinávie, otevřená a svobodomyslná, jak ji známe dnes, vypadala trochu jinak. Švédská společnost nebyla připravena ani na Pipi Dlouhou punčochu, ani na Bratry Lví srdce. Autorka porušila tabu běžné výchovy i tabu smrti. V angloamerické tradici dětských knih se také smrt nezamlčuje, ale bývá to spíše smrt někoho jiného než dítěte, natožpak dítěte, které je hlavní postavou. Albatros, který se ujal českého vydání Bratrů Lví srdce, si vyžádal k této problematice posudek dětského psychologa, profesora Zdeňka Matějčka. Jeho vyjádření je poučné i po letech: „… je to odvážné a velice taktní pojetí lidské smrti… Ze své klinické zkušenosti mohu potvrdit, že děti se touto otázkou zabývají a že se jim nedostává pomoci. A pomoc je v tom, že si mohou své vlastní napětí na něčem „odreagovat“, že si mohou o ní něco přečíst, že se to neskrývá, že to není tabu… je neblahá praxe, že rodiče neberou děti na pohřeb svých nejbližších příbuzných – v nesprávné představě, že je záhodno je uchránit bolestných prožitků – jenomže neodreagované prožitky se z života neztrácejí a mohou působit vážné nepříjemnosti později… Musím pochválit autorku za její odvahu a psychologickou dovednost.“

Matějček zmiňuje ještě jedno pozitivum, které je možné vztáhnout na více severských dětských knih (ale i anglosaských, vzpomeňme například Tolkienova Hobita). „Velmi věrohodně a výstižně je podána skutečnost strachu a jeho překonávání. Děti se mohou velmi dobře s hrdinou Karlem identifikovat… u čtvrtiny školních dětí dominuje osobnostní rys úzkostnosti…“

Odkaz Astrid Lindgrenové

Bez výhrad a při každé příležitosti se k odkazu Astrid Lindgrenové hlásí celosvětově úspěšný norský autor Jostein Gaarder (nar. 1952). Jedno z jeho děl Jako v zrcadle, jen v hádance (1993, česky 1999) pojednává o umírající dívce, kterou – ve chvílích překročení hranice mezi životem a smrtí – chodí navštěvovat anděl. A chvíle strávené s andělem jsou stále delší…

Gaarder o svých knihách prohlašuje, že jsou určeny čtenářům od devíti do devětadevadesáti let, a pro většinu z nich to rozhodně platí. Věhlas mu přinesl především Sofiin svět (1991, česky 1995) s podtitulem Román o dějinách filosofie, v němž zúročil svou učitelskou praxi. Můžeme snad autorovi vytknout jistý školometský přístup, nicméně se mu podařilo přiblížit dějiny lidského myšlení formou, která je pochopitelná a přijatelná skutečně pro všechny generace. I jeho literární debut, kniha pro mládež Tajemství karet (1990, česky 1997), spojuje všechny kladné rysy skandinávské literatury a poprvé v ní Gaarder použil i svůj oblíbený rámec – putování známými i neznámými kraji. Otec se synem jedou přes celou Evropu hledat matku, která se „ztratila ve světě módy“, a jejich zážitky se prolínají s osudy jejich předků. Tajemství karet však již rok po vydání poněkud nespravedlivě zatlačil do pozadí mimořádný úspěch Sofiina světa.

Současní autoři na rozdíl od Astrid Lindgrenové píšou střídavě pro děti a pro dospělé, jejich dětské knihy ale statečně a zdatně pokračují v tradici svého vzoru. Česká nakladatelství (Albatros, Baobab, Mladá fronta, Meander aj.) to jistě pochopila a poměrně ochotně skandinávské tituly pro děti vydávají. Za zmínku stojí třeba humorné knihy o Kurtovi úspěšného norského autora pro dospělé Erlenda Loea nebo série o Otíkovi dánského spisovatele Oleho Lunda Kierkegaarda. Nejvíce je u nás tradičně zastoupena švédská literatura – přeložena byla různorodá díla od obrázkových publikací pro malé čtenáře (kupříkladu série Evy Brenckertové) až po příběhy pro teenagery (řada knížek o Kláře a její lásce ke koním od Pii Hagmarové). Výmluvným příkladem neexistence tabu v současné severské dětské literatuře je pak Placatý králík (2011, česky 2014) od autora z Faerských ostrovů Bárðura Oskarssona.

Autorka je překladatelka z norštiny.