Už zase nadešel ten čas. V průběhu několika málo týdnů mezi počátkem září a zhruba polovinou listopadu pravidelně nevrcholí jenom říje zvěře spárkaté, především jelenů a muflonů, ale širšími či užšími nominačními soupiskami o sobě dávají vědět i nejvýznamnější světová literární ocenění (česká Magnesia Litera je v tomto ohledu trochu výjimkou: se svým jarním termínem se nekryje s honosným zápolením vysoké, nýbrž s honcováním zajíců). Čelní prozaici se tak v těchto dnech utkávají o americkou National Book Award i britskou Booker Prize, o francouzského Goncourta i polskou Nike. Tam i onde pak ti nejváženější a nejzasloužilejší pokradmu pokukují ke Stockholmu.
V kontextu referování o kultuře obecně či o literatuře jsou na tom co do zájmu veřejnosti, potažmo médií literární ceny ještě docela dobře: se svým sportovněsoutěžním charakterem se dobře vměstnají do odstavce s jasným sdělením. Mediální pokrytí prakticky libovolné známější literární ceny je tak víceméně zajištěno, nicméně k němu obvykle dochází v podobě úmorně předvídatelné, stereotypní a vlastně výsostně nezajímavé: do souvětí rozepsaná výsledková listina je zpravidla doprovozena omáčkou z adjektiv, majících nabídnout alespoň nějaké charakterizační rysy popisovaných titulů. Neníli text „osobitý“ či „kontroverzní“, může být alespoň „niternou výpovědí“, a když už nic jiného nezbude, může jít alespoň o největší nebo nejtěžší knihu na trhu.
Zajímavější a především výrazně zábavnější pojednání světa knižních cen nabízí naštěstí literatura sama: jen v té anglofonní se v posledních letech vyskytlo hned několik próz, které s větším či menším pobavením tematizují ono knižní soupeření, které Julian Barnes svým proslulým bonmotem označil za posh bingo. Ian McEwan takto v Mlsounovi (2012, česky 2013) konstruuje a do dějové výstavby svého románu zapojuje fiktivní ocenění s patrným, jakkoli umírněným, ironizujícím pomrknutím po cenách reálných: „Na rozdíl od své bouřlivě nespoutané sestřenice, která se právě vehementně drala na svět – Bookerovy ceny –, Cena Jane Austenové si nelibovala v opulentních rautech ani v tom, že by v její porotě zasedali ti nejlepší z nejlepších.“ Edward St. Aubyn dokonce věnoval karikování Bookerovy ceny celou knihu – nedávno i v češtině publikovaný útlý román Marně hledám slov (2014, česky 2015). Svěží satira si utahuje z procedurálních pravidel i vrtošivých pekuliarit porotců a v chvílemi až ztřeštěné hyperbolizaci ironizuje rozličné sdílené představy o tom, jak vypadá „kniha, která si zaslouží ocenění“ (kandidátem na první cenu je indický memoárkuchařka, dalším nominantem je „nečitelný“ poststrukturalista).
V půvabné knize začínajícího Paula Ewena pojmenované poněkud krkolomně Francis Plug – How To Be A Public Author (Francis Plug. Jak být známým autorem, 2014) sehrává do třetice Bookerova cena nejen roli ústředního tématu, ale promlouvá vlastně i do tvaru kompozičněorganizačního: zahradník-alkoholik Francis touží stát se slavným, uznávaným literátem, což si spojuje především s „výhrou Bookera“. Navštěvuje proto čtení, knižní festivaly i autogramiády, aby se od laureátů ceny poučil, jak se s nevyhnutelnou ohlušující slávou se ctí a elegancí popasovat. Jednotlivé kapitoly jsou vždy uvozeny reprodukcí signovaného titulního listu některého z oceněných románů posledních třiceti let a příběhem postupně defilují protagonisté velkého literárního světa soudobé Británie. Podobně jako u McEwana také u Ewena nakonec vše směřuje k ceremoniálu slavnostního vyhlášení.
Při vědomí zábavné hravosti uvedených textů lze možná jen trochu litovat, že domácí prozaiky zatím odlehčeně ironizující znázorňování maličko bizarního světa literárních cen – či obecněji provozu – příliš nepřitahuje: snad na takové lehké humorizování chovají v přílišné vážnosti sebe, své psaní i instituci ocenění jako takovou. Soudě dle nominačního seznamu knih aspirujících na Škvoreckého cenu by tu přitom potenciál pro frašku rozhodně byl – když už se letos mezi nominanty propracovali i takoví mistři slova, věty, ba někdy i odstavce, jako jsou Evžen Boček či Vlastimil Vondruška.
Autor je bohemista.