Palo Alto

I.

Protentokrát není před obrazovkou, přechází z jedné místnosti do druhé, jako by je znovu objevoval, bere do rukou tu či onu věc a pobaveně si ji prohlíží. Znovu se zabydluje.

Vedeme rozhovor, což znamená, že každý z nás má před sebou sklenici jogurtového nápoje, který si dochutí cukrem či něčím jiným, co do něj nasype, aniž by složení produktu věnoval pozornost. Den se v této zbrkle zařízené místnosti kloní k večeru a jemně ji osvětluje; aniž to kdokoli tušil, bylo zde dosaženo dosti rafinované dekorativnosti a roční období plynou, aby potvrdila, že žluté stěny uklidňují. V různých koutech místnosti se hromadí chomáčky prachu a česnek s cibulí na nejvyšších policích už určitě nejsou dobré. Tak tedy mluvíme.

Říkal, že pro Fort Alto nebo Palo Alto v šedesátém čtvrtém viděl důkazy a že je dál uchovávají v poušti. Vlastní je CIA nebo FBI a jsou vedeny jako státní tajemství. Říkal, že kdyby býval svědčil dřív, popravili by ho za velezradu. Taky říkal, že se v tom šedesátém čtvrtém rozmýšleli, zda to lidem řeknou nebo neřeknou, a nakonec usoudili, že ještě nepřišla ta správná chvíle. A tak mimozemšťany uložili do chladírny, pitvali je a ukázalo se, že jejich tělesná stavba je celkem podobná naší.

Od té doby přilétají, pozorují a zase v klidu odlétnou.

Jsou jen o něco málo menší než my. Měří asi metr čtyřicet, zhruba jako desetileté dítě.

Přilétají, je to ale jen několik světelných bodů na obloze; mají umělé barvy, které se podobají barvám oblohy za dobrého počasí. Nedělají hluk, jen tiše letí vedle letadla. Doprovázejí. To je ono: doprovázejí.

Ti, kdo tam byli, na místě, říkají, že viděli, jak se jejich kamarád či kamarádka z ničeho nic vypařili. Nejprve viděli, jak na poli přistává vesmírný koráb. Pak viděli, jak se vespod otevřela dvířka, něco jako poklop, a jak to jejich kamaráda ve zlomku vteřiny vtáhlo dovnitř. A unesení vyprávějí, že viděli záblesk bílého světla a pak se probudili tam, kde byli předtím, ve stejné poloze a bez jediné vzpomínky. A svědkové vyprávěli, jak slehla tráva, máte vidět ty stopy, které to zanechává. A tak zahlédli lidi mnohem vyšší než my, dva metry dvacet nebo i čtyřicet… Velice vysoké a štíhlé. Nebo dokonce dva metry sedmdesát.

Existuje spousta shodných svědectví. Zatím z těch lidí dělají blázny, ale jednoho dne bude CIA muset své spisy vytáhnout na světlo. Koneckonců hlavní odborník v pořadu řekl: nesnil jsem, jsem v perfektní psychické kondici, zeptejte se mě, na co chcete. To řekl nějakému chlápkovi, co mu nevěřil, zeptejte se mě na cokoli si přejete, pane, a já vám odpovím. Chlápek ho požádal, aby vyjmenoval pět prvních amerických prezidentů. Odborník řekl z hlavy pět jmen, na scénu vystoupil zřízenec a potvrdil to.

Pak dostal za úkol vyřešit rovnici o třech neznámých. Chytrá hlava, tenhle týpek. Vystudoval nějakou prestižní americkou školu.

Tak co, jsem blázen?

Dodal, že si myslí, že přicházejí v míru. Kdyby nás chtěli oddělat, mohli to udělat už dávno. Jsou jen zvědaví. Člověk je taky zvědavý, vždycky musíme všechno prozkoumat, zjistit.

Centrum, kam je předvolávají k podání svědectví, je ztracené v poušti. Jedeš kilometry a kilometry a nevidíš nic, ani jediný strom. U okraje silnice jsou jen kamenné bloky a studená tma. Jsou tam laserové paprsky, strážní věže, všechno je zařízeno tak, aby viděli lidi přicházet – ty naopak nevidíš nic, oslní tě.

Říkali, že mají na rukou plovací blány – jako zkrabacené listy. Jeden člověk se jednou dotkl té kůže, byla velice tvrdá.

A ty tedy nic nevidíš, až vjedeš na nádvoří, něco jako hlavní nádvoří, maličko osvětlené. Rozeznáváš budovy okolo, ale všechny jsou úplně stejné. Tak to je až do chvíle, kdy vejdeš na ještě větší nádvoří, a tam jsou další budovy, kam až oko dohlédne.

Jeden expert říkal, že litoval, že se s nimi nepokusil navázat kontakt. Kdybychom jim například dali míč, viděli bychom, jestli si budou hrát.

II.

Mimozemšťani

Říkal: předpokládalo se, že jejich vážně míněné činnosti jsou možná zábavné, a že jejich hry by nám naopak musely připadat kruté a nebezpečné. Až do devadesátých let se jim přikládala schopnost svobodné, snadné manipulace s našimi předměty – dnes se přikláníme spíše k domněnce, že kdyby ovládali náš svět, vyhodili by se do povětří. Jejich nadvědomí se dávalo do protikladu k vědomí opice před zrcadlem, byl jim však přisuzován stejný stupeň naivity – ostatně nevědomost opice se tehdy začala řadit ke skutečnostem, o nichž lze důvodně pochybovat.

Panovala zvědavost, co se týče jejich kritérií krásy, jakkoli v nás podle všeho nedokázali vyvolat sexuální vzrušení. Dnes by se řeklo, že i na tohle existují zvláštní kategorie a různí zvědavci.

Společnost

O mimozemšťanech se mluvilo u stolu. Mluvilo se o nich jen tak. Po jídle se v dobrých rodinách vytahovaly tlusté svazky ze série Quizz. Pustit se do hry tohoto typu znamenalo počítat nedostatky vlastní paměti. Odpovědi vyvolávaly prchavé záchvěvy diskuse. Nakladatelství dokonce vydalo sérii her, výslovně určených k rozpoutání přátelské či bouřlivé debaty, přičemž vektorem byla pravdivost vztahu k partnerovi (otázky tak často začínaly vyzváním „Řekni, co si myslíš o“). Série Incollables, určená těm nejchudším, se vyznačovala jednoduchým řazením otázek a odpovědí (jediná oboustranně potištěná strana). Historická řada si nacházela příznivce napříč populací: všichni milovali nebo by byli rádi milovali historii.

Televize

Culture pub: kolem desáté hodiny večerní jsme objevovali, že v Itálii či v Dánsku se rozhrnuje stejná opona před komickými či pomatenými postavičkami. Právě vznikající hnutí Fresh théorie mělo tyto televizní horizonty brzy zmapovat; zaměřilo se přitom na schodišťovou šachtu (jako předpokoj), na poetiku napjatého prostoru (vertikálnost domu vzhledem k horizontálnosti ulice), na proces začlenění díla do všeobecného povědomí (v rámci rozšířeného fenoménu). Muzikologické apendixy si všímaly vzniku operety v prostředním podlaží, s postavou ptáka (a tudíž cvrlikání). Banky a pojišťovny nás vyprovázely coby reklamní dědice, s těmi jejich provinčními uličkami, které znovu opouštíme v nápodobě rurálního exodu – příslušné eseje byly možná vymyšleny a napsány.

Devadesátá

Je ruská ruleta kozáckou, nebo šlechtickou tradicí? Mafiáni, notoričtí hráči i nejrůznější pošuci se podle všeho setkávali v tomhle termínu z oblasti marginálního chování, v době, kdy se nám údajné cizí návyky začínaly jevit přiměřeně povědomé, v našich očích ovlivněných filmy kapánek marginálního rázu: na okrajích této produkce se jasně rýsovalo harakiri zpopularizované Mišimou, jemuž samotnému přinesla popularitu jeho údajná západnost.

Ranní pořady

V ranních pořadech nám byly znovu kladeny otázky, které jsme si nepoložili (je ruská ruleta slovanskou, nebo japonskou tradicí?), a večer, několik vteřin po projetí posledního vozidla po rozteklé obloze, přicházel čas pořadů o paranormálních jevech. Doba důkazu, doba nekonečného hledání důkazu, se zdála nekonečná; vrátit se do Palo Alta, do Fort Alta, vrátit se tam při každém opětovném zjevení, s tušením, že pravda může vyvstat z jediného důrazného zopakování, bez dalších dohadů – dohady se tak jako tak zdály být křehké a subjektivní, viděné z katodického kokonu, v němž se mísí současné a zastarávající.

Palo Alto

Víra v tyto paranormální teorie neschopné položit základy příběhu se zdála o to živější, že její jazyk byl tak zvláštní; moderátoři mechanicky opakovali rarity uložené v ústech vystupujících a slýchávali jsme tak „jeslichceš“ nebo „tak dyžtak“, zatímco hlavní kanály se držely „milerád“ a „přinejhorším“, aby zachovaly plynulé přechody. Ale v Palo Altu či Fort Altu se nepřecházelo k následujícímu tématu – a tato poloha pravdy zároveň zjevené i objevené podpírala přitakání světu stejně jako jeho popření.

Popření

Ve čtvrtém díle Moře plodnosti stačila Mišimovi jediná věta, aby vyslovil náklonnost své postavy k popření světa – a aby tím svět naklonil. Zmínky o jiných příchylnostech, například k vůni jara či pomalému plutí nákladní lodi zarostlou vodou, představovaly stejným způsobem pouhé tíhnutí, jako by víc než o cokoli jiného šlo o magnetickou přitažlivost, jako by stačilo postavit postavu do blízkosti nástroje, aby vznikla možnost jeho použití; mezi dalekohledem a bláznivou sousedkou se napínala tětiva, spojující strážného a tu, jež nikdy neviděla – později stačilo udělat z nich společníky v zaslepení.

Návrat

Mělo to v sobě něco oslavného, nalít si skleničku poté, co jste vyslechli závratné hypotézy o těch tělech s povrchem jakoby z ručního papíru a o komplotech CIA, hypotézy, kterým se dalo zcela vážně věřit či nevěřit.

Mělo to v sobě něco zvláštně oslavného, provést každodenní pohyby jako zavřít popelnici nebo hodit kočce kousek masa, než se vrátí před obrazovku, kde běží jedna repríza za druhou, až do chvíle, kdy absence noci a dne na obrazovce překryje absenci noci a dne, kterou si utvářel okolo sebe.

Mělo to v sobě něco zvláštně oslavného, vyhlížet začátky pořadů jako parníky vjíždějící do přístavu. Mělo to v sobě něco jako vítězství, něco jako porážku, v hodinách strávených opětovným vyvoláváním obrazů večera – rodina u stolu, drsný šerif mající navrch, nebojácný chlapeček, který zahlédl, jak slunce padá na Palo Alto či Fort Alto.

Bylo v tom něco oslavného, nechat se pozřít trychtýřem nedokončených vyprávění, udržovat se v jakémsi hypnotickém stavu, vyvolaném neustálým přecházením sem a tam mezi naprosto zřetelně viděnými, ale nevysvětlitelnými obrazy.

Z francouzského originálu přeložila Sára Vybíralová.