Porno – zrcadlo společnosti

Na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde jste od roku 2010 vedoucí Ateliéru tělového designu, vedete předmět s názvem Kurz pornostudií. Jak vás napadlo takový kurz založit?

Na fakultě funguje takový systém teoretické výuky, že jednotlivé ateliéry mohou základní předměty, které poskytuje katedra teorií, doplňovat podle své specifikace. Takový kurz si pak platí ateliér ze svého rozpočtu, a pokud ho vede pedagog ateliéru, dělá to jako práci navíc a zdarma. Ateliérové předměty ovšem neslouží pouze ateliéru, jsou otevřené pro všechny studenty školy. Předměty Ateliéru tělového designu byly vždy oblíbené. Jana Preková, první vedoucí ateliéru, jich založila hned několik. Já jsem nejprve pomáhala Vlastě Čihákové Noshiro s předmětem Umění a gender a později jsem na popud Jany Prekové založila vlastní Kurz pornostudií. K nápadu mne přivedla tehdy ještě poměrně čerstvá zkušenost z doktorandského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, při němž jsem se zabývala možností publikace pornografického časopisu pro ženy. Měla jsem z té doby dost nastudováno a věděla jsem, jak je otázka obrazového vyjádření sexuálních vztahů lidí široká a kolik v sobě integruje vědeckých oborů i oblastí lidského života. Přitom právě výtvarné umění, jakožto umění obrazové a výrazně tělové, je místem testování. Ostatně pornografie se většinou pomocí umění definuje – byť negativně, jako to, co umění není.

Co je náplní a cílem předmětu? A jak zapadá do výuky na vysoké umělecké škole?

Záměrem kurzu, jehož název je poněkud nadnesený, je seznámit studenty se souvislostmi mezi obrazy těla a jejich společenským vnímáním, které je ovlivněno použitým ­mé­diem, politikou, historií, náboženstvím, místem konzumace, skupinou adresátů a tak dále. Zároveň nám téma pornografie a jejích distribučních kanálů dovolí lehce nahlédnout do teorie médií. Pornografické obrazy jsou obrazy akční a performativní, obrazy s evidentním fyzickým účinkem na tělo diváka. Mohou se tedy pro nás stát jakousi zkratkou, oslím můstkem k uvažování o širší skupině performativních obrazů, o působení obrazů ve veřejném prostoru, o propagandě a podobně.

Co se týče pozice pornostudií v rámci vysokoškolské výuky, inspirovala mě Linda Wil­liams z university v Berkeley, kde jako první zavedla podobný kurz na filmové vědě, což se vzhledem k historii tohoto oboru nabízí. U nás se tomuto tématu věnuje ve svých přednáškách doktorka Kateřina Lišková na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Ale můj kurz je u nás asi skutečně jediný, který tématu pornografie věnuje dlouhodobou pozornost. Myslím si, že pornografická studia samozřejmě mají místo v šířeji zaměřených humanitních oborech, ale mně jde primárně o praxi, o zdroje inspirace pro výtvarnou a konceptuální tvorbu.

Jak kurz probíhá?

Kurz je každý rok stejný a zároveň jiný. Změny ve struktuře jsou dány především tím, že jsem do něj chtěla zasadit nějakou interaktivní, akční část. Myslím, že tahle „živá“ složka studenty spíš děsí, než přitahuje, a tak se mé nápady v tomto ohledu proměňují podle jejich reakcí. V prvních letech převažovali mezi studenty jednak lidé z našeho ateliéru, jednak performeři a akční část sestávala z tělových a pohybových akcí. Zkoušeli jsme například různými způsoby předvést striptýz. Stačilo si svlékat jednu věc, třeba svetr nebo ponožku, tak, abychom dokázali zachytit různé významy tohoto gesta: obyčejné svlečení, protestní svlečení, svůdné svlečení. Jindy jsme třeba podnikli exkurzi do brněnského gayklubu Depo a loni jsme uspořádali ve škole filmový festival.

Závěrečné práce většinou zadávám tak, aby konvenovaly s tím, čím se aktuálně sama zabývám. Názory studentů jsou pro mě vítaným rozšířením vlastní perspektivy. Nejzábavnější myslím byla tvorba erotických kalendářů, které pak byly vytištěny a vystaveny na letošní výstavě Trhni si v Galerii Cella v Opavě.

Zkoumáme také, jak vnímání obrazu ovlivňuje kontext. Hned na začátku kurzu děláme cvičení, při němž studentům promítnu sérii obrázků, z nichž některé patří do sféry pornografie a některé do umění. Studenti to ve většině případů nejsou schopni bez dalších informací rozlišit.

Jaké jsou reakce studentů a studentek? Proměňují se nějak v čase?

Občas se objevují studenti, kteří toho vědí víc než já nebo mají nějaký specifický zájem. Teď je například velmi populární bondáž, takže se sešlo několik lidí, kteří chodí do kurzů bondáže. To je mně osobně poněkud cizí – přeměna erotické praktiky, která má svou historii, téměř do masového cvičení. Možná, že časem bondáž potká podobný osud jako třeba jógu. Procesy „normalizování“ nebo komercializace jsou zajímavé – to, jak se nějaká část materiálu vyčleňuje jako obscénní, kdo určuje, co bude pornografické, jak historicky slábne vliv církve a ustavuje se vliv medicíny a zdravotnictví a podobně. Obsahem kurzu tedy nejsou nějaké pikantnosti, ale spíš společenské mechanismy za nimi.

Mluvila jste o specifických zájmech svých studentů. Co momentálně zajímá vás?

Aktuálně mě fascinují erotické show a jejich proměny v historii. Momentálně nezažívají nejsvětlejší chvilky. Zkoumala jsem například zápasy žen v bahně. Vloni jsem udělala s kolegyní volnou parodii – zápasy v sádře, která nám tuhla pod nohama. Pak jsem zkusila v létě přizvat k projektu Prostorový akt ve Wilsonově lese skutečné, profesionální zápasnice v bahně – aby se pak bahno symbolicky vrátilo do lesa. Našla jsem jedinou webovou stránku těchto služeb v Brně. Ukázalo se, že to byl nějaký Albánec. Nabízené služby byly drahé a domluva komplikovaná. Nakonec přijela na akci v lese stará škodovka, vystoupily dvě „sestřenice“ majitele a vytáhly dětský bazének s trochou bláta. Celé to bylo dost vesnické. Provozovatel show mi vysvětloval, že v devadesátých letech se jim dařilo lépe, protože dřív divákům úplně stačilo, že vidí nahé holky, ale dneska už k tomu prý musí přidávat umění. Je zajímavé pozorovat, jak podobné, dříve exotické show s erotickým nábojem přežívají úplně na pokraji zájmu a nabývají utahané rutinní formy – podobně jako obsluha nahoře bez nebo volba miss.

V osnově výuky se objevila i přednáška nazvaná Pornografie jako lakmusový papírek feministických hnutí. Co je jejím obsahem?

To zní jako přednáška už zmiňované Kateřiny Liškové, která se specializovala na takzvané sex wars, spory především v americkém a britském feministickém hnutí, které byly aktuální v sedmdesátých a osmdesátých letech. Právě toto období je pro analýzu pornografických materiálů klíčové. Vděčíme mu za mnoho studií pro pornografii i proti ní – za propagandisticky radikální názory Hnutí proti pornografii v čele s Andreou Dworkin i za ustavení zásad feministického porna režisérkou a producentkou Candidou Royalle.

Obligátní otázka: navštěvují kurz spíš muži, nebo ženy? A je to podle vás nějak signifikantní?

Jednou jsem měla takový spor s historičkou umění Zuzanou Štefkovou, která dělala výzkum toho, jak se učí v ženských kolektivech – v ateliérech, kde jsou jenom ženy. A já jsem jí na to nechtěla odpovídat, protože si myslím, že to jsou otázky, které zpětně ustavují specifičnost situace, respektive činí ji příznakovou. Podle mě je zajímavější sledovat, z jakých oborů posluchači přednášek a účastníci semináře přicházejí. Jeden rok třeba převažovali sochaři a průmysloví designéři, se kterými nebylo tak snadné realizovat praktickou část, ale zato napsali pěkné texty, obsahující i důvěrnější výpovědi.

V jednom rozhovoru jste prohlásila, že „o umělecký výzkum těla není ze strany mužů zájem“. Mám pocit, že v českém prostředí má myšlenka, že takzvané ženské umění je nějak spojené s tělem a potažmo sexualitou, obzvlášť silné kořeny. Jak takovou generalizaci vnímáte?

Citát byl nejspíš odpovědí právě na tu opakující se otázku, zda v Ateliéru tělového designu studují jen holky, nebo i kluci. Aktuální odpověď zní: studují u nás i kluci. K tomu, proč se umění žen často týká tělesnosti, bych řekla asi toto: je zcela logické, že umělecké projevy skupin, které reagují na nějaké represe v tělesném sebevnímání a sebeprezentaci, v první vlně odpovídají možná i hypertrofovanými tělesnými obrazy, výbušnou tělesnou reakcí na již nesnesitelný tlak. Postupně se ale výkyvy mezi póly „esencialistický“ a „protiesencialistický“ zmírňují a projev se ustaluje na standardnějším jazyku.

Myslím si ale, že ve skutečnosti se jedná jen o zdání nebo stereotyp. Vezměte si třeba, jak skvěle s tělem pracuje performer Miloš Šejn, který podle mě nemá mezi ženami umělkyněmi alternativu. Kurátor Otto M. Urban zase do výstavy Decadence Now! zařadil z české scény pouze muže – Ondřeje Brodyho, Jiřího Černického, Ivana Pinkavu. I na nedávném Festivalu nahých forem převažovali muži. Takže si vůbec nejsem jistá, jestli tenhle stereotyp v umělecké praxi má u nás nějakou oporu v realitě. Možná v akademické sféře.

Jedním z vašich nejznámějších uměleckých projektů byl „umělecký pornočasopis pro ženy“ Ženin. Šlo svým způsobem o emancipační gesto, které se distancovalo od vizuality homosexuálních pornočasopisů. Může se současné umění efektivně angažovat v otázkách emancipace nejrůznějších genderových a sexuálních identit a využívat k tomu právě prvky pornografie?

Připadá mi, že když už se pornografické prvky ve výtvarném umění použijí, je to buď z důvodů aktivistických, analytických, nebo z důvodu hledání jiného vizuálního kódu vzhledem k vnitřní nespokojenosti s existující prezentací sexuality. Zajímavé se mi teď zdají aktivity fotografického studia Čubky sobě, které nabízí ženám nafocení „čubčího“ alba, většinou jako dárku pro partnera. Ve výsledku se jedná o standardní obrazy svůdných žen se všemi obvyklými parametry, jen podané o něco vtipněji. Velmi vzrušující mi ale připadá ten významový ping­pong „vím, že víš, že vím“, praktická aplikace „female gaze“. Z tradiční žité situace, kdy se žena vidí jako viděná, se zde udělá situace volitelná, schválně zvolená. Z výtvarného umění mi to připomíná fotografické deníky z přelomu tisíciletí od Natachy Merritt a ideově workshopy Sluts and Goddesses, které vede Annie Sprinkle. A pokud přejdeme od pouhého obrazu k živé akci, je zde mladá performerka Kateřina Olivová, která svými akcemi na hraně popu a porna aktuálně upozorňuje na přetrvávající problém v otázkách přístupu českých zdravotnických institucí k mateřství.

Pokud jde o vaši otázku ohledně jiných než heterosexuálních skupin, můžu zmínit aktivity umělce a kurátora Lukáše Houdka, který u příležitosti první Prague Pride zorganizoval výstavu Transgender Me. Tam jsem během prvních ročníků vystavovala, brala jsem to jako solidární gesto. Ale od té doby se u nás zformovala základna umělců, kteří o problematice hovoří z vlastní zkušenosti, takže jsem začala mít pocit, že už není potřeba, abychom my, heterosexuálové, mluvili za ně. Tuhle oblast tedy už sleduji jen zpovzdálí jako nadšený pozorovatel.

Zmínila jste projekt Čubky sobě. Není ale tento způsob emancipace ve skutečnosti založen spíš na komerci a byznysu?

Podle mne už není nutné, aby podobná záležitost byla subverzivní. Dnes už znovu můžeme pracovat s obrazem, který byl dřív považovaný za stereotypní. Zajímavá je podle mě také dvojice performerek, které si říkají Geng Beng. Obě jsou absolventky ateliéru profesora Tomáše Rullera z FaVU. Jejich performance jsou hodně podobné erotické show, obě vypadají jako modelky, umějí pěkně pózovat a ve svých akcích s tím vědomě pracují, ale přitom jejich vystoupení končí vždycky trochu jinak, než je běžné. Současně chtějí své show rozjet i jako skutečné podnikání. Jako umění je to možná až didaktické: necháme se najmout na nějakou akci a tam jim na závěr nabídneme trochu odlišnou zkušenost, než jakou čekali, trochu jim rozšíříme obzory – i když to spousta zákazníků možná ani nepozná. Je nicméně zajímavé sledovat jejich vztah k výtvarné scéně a hledání způsobu, jak se uživit tím, co vystudovaly.

V dějinách umění nalezneme mnoho příkladů toho, že do takzvané vysoké kultury i výtvarného umění pronikaly a pronikají pornografické prvky. Oslovilo vás nějaké takové dílo z poslední doby?

Připravujeme teď s Ivanem Mečlem v Divusu k vydání soubornou monografii Stu Meada, amerického malíře žijícího v Berlíně. Jeho dílo jsem znala nejprve ve formě komiksů a obrazových knih od marseilleského vydavatelství Le Dernier Cri z Marseille – to ale kresby upravovalo. Připravovaná kniha naopak zachová původní malířský charakter Meadových děl, v nichž extrémně vynikne jejich ambivalence. Jeho poměrně malá plátna jsou malovaná lehkou, rutinní bravurou, inspirovanou komiksy z padesátých let. Výjevy ze statků a novoanglických interiérů jsou dekadentně snové až romantické. Podle Stua si zaděláváme na problém: možná bude náročné vysvětlit, že obrazy roztomilých holčiček s velkýma očima a krátkými sukýnkami, ve kterých se probouzí sexualita, jsou symboly jedné stránky autorova prožívání, a ne příznakem pedofilie.

Je „umělecká pornografie“ protimluv, nebo něco takového existuje? Jinými slovy: může být něco současně pornografií i uměním, v silném smyslu obou těchto slov?

To mi připadá jako slovíčkaření. Stejně se můžeme ptát, je­li něco porno, když je to zároveň satirické. Já sama nevím, co je porno, a ani mě nezajímá to vyhodnocovat. Baví mě spíš sledovat, co kdo kdy za porno považuje nebo považoval a proč, protože se na tomto názoru bezděky projeví i další stránky osobnosti jedince.