Letošní kompilace věnovaná zvukovým projevům velryb nám připomíná, že tito tvorové hrají neopominutelnou roli ve vývoji populární hudby. Sami plejtváci přitom pod mořskou hladinou soupeří o největší hit, kradou si melodie a upravují cizí písně. Jsou mezi nimi i outsideři, kteří zůstávají bez publika.
Brzy uplyne půl století od chvíle, kdy vědečtí pracovníci Roger Payne a Scott McVay zveřejnili výsledky svého zkoumání velrybí komunikace. Zaměřili se především na způsob, jakým se spolu dorozumívají keporkaci neboli plejtváci dlouhoploutví (případně velryby hrbaté). Pomocí hydrofonů, které původně sloužily americké armádě k detekování pohybů sovětských ponorek, oba vědci sledovali zvuky keporkaků i dalších kytovců. Došli k závěru, že velrybí zpěv – šířící se pod hladinou až do čtyřicetikilometrové vzdálenosti – je vysoce hierarchizovanou a propracovanou zvukovou strukturou, která s výjimkou lidské řeči nemá mezi živočichy obdoby.
Plejtváci a jejich posluchači
Velrybí syntax se skládá z jednotlivých not, ty jsou spojovány do melodických motivů, vět a na nejvyšší úrovni tvoří celé skladby. Steny, vzdechy, vysoký jekot nebo naopak nízkofrekvenční mručení plejtváků jsou součástmi značně komplikovaných kompozic. Samotná hudební produkce často trvá až půl hodiny a je podivuhodně variovaná. Samci zpívají během námluv vyhlédnutým velrybím samicím a jejich výkon se v průběhu času mění – nejúspěšnější skladba je ostatními přejímána a postupně dochází k její adaptaci. Zároveň jsou vyvíjena nová zvuková schémata a obměny. Právě schopnost proměny jazyka je v živočišném systému neobvyklá. Neregistrujeme ji totiž u žádných jiných druhů. Zpěv velryb se ovšem liší i v závislosti na místě jejich výskytu. Vědci tak mohou na základě zkoumání velrybího zpěvu zjistit, z jaké části světa daný jedinec pochází. Zaznamenány jsou i případy, kdy si samec při migraci přinesl do nové oblasti svůj specifický zvuk a jeho „styl“ poté převzali i ostatní tamější samci.
Velrybí zpěv ovšem nebudí pozornost jen mezi samotnými plejtváky a mezi vědci, kteří se jimi zabývají. Jen pár let po objevech Payna a McVaye vyšlo slavné album Songs of the Humpback Whale (1970), které se stalo vůbec nejprodávanější nahrávkou s přírodní tematikou v historii. Na konci šedesátých let se posluchači otevírali dosud nepoznanému a zpěv tajemných tvorů o velikosti autobusu, žijících v těžko představitelných hloubkách oceánu, touhu po exotice naplňoval beze zbytku.
Album se brzy prodávalo ve velkém. Důležitou roli přitom sehrál padesátistránkový booklet, který mimo jiné upozorňoval na hrozivou situaci jednotlivých druhů velryb. I díky tomu, že nahrávku později ve velkém nákladu znovu vydal populárněvědecký měsíčník National Geographic a zvuky keporkaků se objevily například i v legendárním seriálu Star Trek, se stavu tohoto živočišného druhu dostalo potřebné pozornosti. V podstatě privátní, milostná komunikace plejtváků tak přispěla k lepší ochraně a postupnému omezení objemu komerčního lovu velryb. Skladby kritizující zabíjení velryb složily v průběhu let osobnosti jako Captain Beefheart, Lou Reed či nedávno zesnulý folkový zpěvák a aktivista Pete Seeger. Zatím poslední v řadě je zpěvačka Taylor Swift, která podpořila vznikající dokument o „nejosamělejší velrybě světa“. Jde o jedince, který zpívá ve frekvenci 52 hertzů, tedy podstatně výše než ostatní. Jeho zpěv proto nevyvolává mezi velrybami žádnou odezvu. Samec, který zaujal filmaře, byl dosud bez publika.
V břiše velryby
Pokud jde o kontext populární hudby, velrybí zpěv se brzy z dojímavé kuriozity, která doháněla některé posluchače k slzám, změnil v stabilní prvek hudby new age. Co mohlo lépe naplňovat ideu nalezené spirituality a sounáležitosti se světem než melodie těchto neznámých zpěváků znějící z podmořských hlubin? Velrybí produkce se rychle stala součástí kánonu relaxační hudby. Pokusy o fúzi například se syntezátorovými prvky ovšem nedopadaly nejlépe. Výsledný tvar byl zpravidla poněkud přeslazený. V posledním desetiletí ovšem vyšly dvě nahrávky, které k velrybímu zpěvu přistupují o poznání rafinovaněji.
První z nich je kompilace Belly of the Whale – Digital Music Made from the Sounds of Marine Animals (2006), kterou vydal label Important Records. Celkem sedmnácti zúčastněným hudebníkům byly zaslány autentické nahrávky velryb a bylo jen na nich, jakým způsobem na ně zareagují. Ve výsledku jde o velice vkusnou, pestrou a moderně znějící desku, která se vyhýbá falešnému sentimentu. Některé příspěvky, například skladba noisera Merzbowa, dokonce ukazují velrybu jako agresivně působící stvoření a boří tak zažitou představu o pasivní hoře masa, jejímž údělem je stát se obětí lovců. Jiné tracky stavějí více na ambientním pojetí.
Tuto tendenci dále rozpracovává nedávno vydaná kompilace s názvem Pod Tune Volume: Ambient (2015). Na ní se podařilo shromáždit hvězdy současné experimentální hudby. William Basinski ve skladbě Voyagers dosahuje velice intimního spojení se sonickým projevem velryby – s lehkostí a jakoby bezpracně jej integruje do uměle produkované zvukové hmoty. Další ze zúčastněných Eric Holm, který před nedávnem vydal oceňovanou desku Andøya (2014), mohutně pulsujícími basy evokuje přítomnost biblického leviatana, čekajícího v temných a nepřístupných končinách oceánu. Zastoupeny jsou také skladby vancouverského hudebníka Scotta Morgana nebo lotyšského skladatele Ugise Praulinše.
Historie lidského zkoumání zvukových projevů velryb prozatím dospěla k počítačové analýze jejich syntaxe. Vědci odhadují, že tok informací při velrybí komunikaci plyne zhruba desetkrát pomalejším tempem než při lidském rozhovoru. Hudební syntéze lidského a velrybího výrazu to ovšem nijak nebrání.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.