Všední vraždy

V knize Ilji Falkovského Neviditelné vraždy (Nezametnyje ubijstva, 2014), kterou letos vydaly v českém překladu Antifašistická akce a Nakladatelství Anarchistické federace, jsou shromážděny materiály ze soudního procesu s jednou z nejnásilnějších skupin ruských nacionalistů počátku druhého tisíciletí NSO­Sever, frakcí Nacionálně-­socialistického společenství (NSO). V letech 2007 až 2008 tato skupina provedla 27 vražd a padesát útoků. V roce 2011 byli členové NSO­Sever souzeni a mnozí z nich odsouzeni na doživotí. Materiály z neveřejného procesu umožňují nejen poznat vrahy a oběti zločinů, ale také si sestavit obraz společnosti, v níž se násilí stává všed­­ní skutečností.

Bílý teror

Začátkem druhého tisíciletí došlo v Rusku k nebývalému rozmachu nacionalisticky motivovaných zločinů. Podle slov Alexandra Verchovského, ředitele Informačně-­analytického centra Sova, které se věnuje výzkumu nacionalismu, se podpora etnoxenofobních tendencí v Rusku drží na vyšší než padesátiprocentní úrovni. Zpočátku to souviselo s válkou v Čečensku, kterou mnozí lidé chápali jako „válku s Čečenci“. S nárůstem počtu imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří do Ruska přijíždějí za prací, se nacionalismus transformoval a stále větší oblibu si získává heslo „Rusko Rusům, Moskvu Moskvanům“. Pouliční násilí vůči migrantům se stalo téměř normou ruského života. Neonacisté si násilné akce proti „přivandrovalcům“ sami natáčeli na video a uveřejňovali je na YouTube: zkopání „imigranta“ těžkými botami ve vlaku nebo ve vagonu metra před očima mnoha svědků představuje téměř klasickou scénu ruských amatérských videí z počátku tohoto tisíciletí.

Nacionálně­-socialistické společenství nebylo zdaleka jedinou nacionalistickou organizací v Rusku. Vzniklo v roce 2004 a jeho zakladatelem byl Dmitrij Rumjancev, asistent poslance ruského parlamentu. V programu organizace se říkalo, že Rusové jsou titulárním národem a imigranti by měli být zbaveni práva na svobodný pohyb a měli by žít v lágrech. V roce 2007 začal Rumjancev vyzývat své spolubojovníky, aby se omezili na politický boj a užívali legální metody. Ti ho však nepodpořili. Do čela organizace se dostal neonacistický skinhead Maxim Bazylev, přezdívaný Adolf, a rok 2008 vyhlásil rokem „bílého teroru“. Buňka NSO­Sever vyhledávala a na ulici zabíjela lidi cizího etnika. Viktor Appolonov, jeden z obžalovaných, na otázku po motivech odpověděl: „Prostě jsem se na život začal dívat očima bohů. Právo na život mají jen bílí lidé, kteří žijí zdravě a kteří toto své právo prokázali v boji s nebílými rasami.“

Na výpovědích svědků i obžalovaných, které byly použity ve Falkovského knize, nás překvapí zejména to, že vraždy byly pro členy NSO­Sever v podstatě rutinou: když v centru města na rušné ulici, kde každý spěchal domů z práce, neonacisti náhodou zpozorovali muže asiatského vzhledu, bez většího plánování ho napadli a po chvíli stál ten muž, ještě s nákupními taškami v rukou, v kaluži krve. Jak řekl jeden z obžalovaných: „Reflexivně jsem vytáhl nůž.“ Nebo: „Tamamšev řekl, že dostal chuť toho muže napadnout, a tak to udělal.“

Jindy členové NSO omylem zavraždí Rusy. Jeden ze zabitých se právě vrátil z Egypta a byl opálený, další měl zkrátka smůlu. Ale to jsou „prostě vedlejší ztráty nacionální revoluce“, jak se vyjádřil při soudním procesu jeden z obžalovaných. Pro pachatele nikdo ze zabitých vlastně neměl tvář, mnohé zavražděné by jejich vrazi ani nedokázali rozpoznat. „Měl spokojený výraz, obrovské břicho a asiatský vzhled,“ popsal jeden z obžalovaných svou oběť.

Všichni si zvykli

Falkovského kniha vrací zavražděným „Asiatům“ a „šupákům z Kavkazu“ tváře a jména. Ti, kdo ve zprávách i v policejních svodkách figurují jako „příchozí ze Severního Kavkazu“ nebo „občané Tádžikistánu“, jsou najednou lidmi. Například padesátiletý muž, který se vrací domů a v modré tašce nese zákusky. Napadnou ho zezadu, ve světle pouliční lampy řada svědků vidí, jak ho zabíjejí. „Potom, co se všichni rozešli, viděla jsem balík roztrhaný a zákusky rozházené. Bylo to pro mě důležité kvůli tomu, že určitě nesl ty zákusky své rodině, dětem,“ vypovídá později svědkyně.

Přítomnost svědků nicméně neonacisty vůbec neznepokojovala. Páchali vraždy před očima kolemjdoucích, bez nejmenší obavy z komplikací. Jednu z obětí zavraždili přímo před vchodem do domu, kde stály dvě ženy s kočárkem. „Když muž začal padat, skoro spadl na kočárek.“ Prakticky nikdo ze svědků se nesnažil zasáhnout, když jim před očima zabíjeli souseda. Mnozí se pokoušeli pomoci potom, zavolali záchranku a policii, někdo přinesl plachtu, kterou pod umírajícího položili, někdo se snažil rukou zastavit krvácení z podříznutého hrdla. A někdo zkrátka jen šel dál svou cestou. V situaci všeobecného strnutí je dokonce i pouhý výkřik „Co to děláte?“ činem občanské statečnosti. Neviditelné vraždy nešokují ani tak názory neonacistů, které nejsou nijak nové. Šok působí výrok jednoho ze svědků, který na otázku „Dotkl se vás projev násilí vůči napadenému?“ odpoví: „Je mi líto matky oběti, ale na projevy násilí už si všichni zvykli.“

Členové NSO­Sever byli odsouzeni k vysokým trestům, mnozí na doživotí. Nešlo o jediný proces tohoto druhu – tresty od dvaceti let po doživotí dostali i přívrženci dalších ruských ultrapravicových skupin. V souladu s posledními výzkumy nezávislé organizace Levada­centrum v Rusku za poslední rok nacio­­nalistické nálady poněkud opadly. Souvisí to ovšem především s tím, že za ekonomické krize je imigrantů mnohem méně a ruská propaganda vytváří obraz jiného nepřítele – momentálně jsou to ukrajinští fašisté, USA a „pátá kolona“. V dnešním Rusku pravicoví extremisté častěji zabíjejí gaye a lesby, poměrně nebezpečné je také „urážet pocity věřících“ nebo být „cizím agentem“. Ale na to už si všichni zvykli.

Autorka je publicistka.