Všichni proti všem

Kniha americké historičky Wendy Z. Goldmanové Vytváření nepřítele (Inventing the Enemy: Denunciation and Terror in Stalin’s Russia, 2011) pojednává o období takzvaného velkého teroru v Sovětském svazu. Na jeho vrcholu v letech 1937 a 1938 tajná policie zatkla za údajné politické zločiny více než půl druhého milionu lidí, přičemž zhruba 680 tisíc jich skončilo na popravišti. Toto mimořádně krvavé období ruských dějin se stalo tématem řady studií, ovšem jen málo z nich se zabývá tím, jak jej prožívali řadoví občané. Goldmanová se snaží zpracovat právě toto téma. Ukazuje, jak na teror reagovala sovětská společnost a do jaké míry se na něm sama podílela.

Udavači, nebo oběti?

V prosinci 1934 byl v Leningradě zavražděn populární stranický předák Sergej M. Kirov. Ve třicátých letech patřil mezi nejoblíbenější sovětské politiky a mnozí věřili, že by mohl ohrozit i samotného vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina. Kirovovu vraždu každopádně Stalin využil k posílení své vlastní moci a politickým čistkám proti „spiklencům“ v čele bolševického aparátu. Následovaly monstrprocesy s vrcholnými představiteli strany, kteří byli označeni za součást „trockis­tického teroristického centra“. Kromě nich se ocitli před soudem i armádní velitelé a další významní funkcionáři.

Jenže tím násilí neskončilo. Teror se šířil dál a časem zasáhl snad každou sovětskou rodinu. Kniha Vytváření nepřítele se soustředí právě na pohled „zdola“ – konkrétně na mezilidské vztahy v prostředí několika moskevských továren. Goldmanová před námi ovšem nejprve rozkrývá politické pozadí teroru, vysvětlí události, které jej uvedly do pohybu, a vykreslí atmosféru strachu a udavačství, která brzy pohltila celou zemi. Následně ukazuje, že sovětští občané na teroru sami masivně participovali. Ze studia archivních dokumentů totiž vyplývá, že lidé v SSSR hojně udávali své sousedy, odsuzovali na veřejných shromážděních kolegy z práce a brojili proti nepopulárním stranickým předákům. Politické násilí tedy nebylo řízeno jen „shora“ všemocným centrem se Stalinem a jeho souputníky v čele. Mělo také podporu obyčejných lidí. Ti jednali částečně v upřímné víře, že tím bojují proti „teroristům“ a projevují věrnost sovětskému zřízení, a zčásti na vlastní obranu. Báli se totiž, že pokud včas někoho neudají, brzy někdo udá je. Jejich činnost každopádně pomáhala stalinský teror zvyšovat.

Goldmanová píše, že hranice mezi pachateli a oběťmi byla za velkého teroru dost nejasná. Jednak proto, že motivy udavačů byly smíšené – většinou jednali z přesvědčení a současně i ze strachu, a také kvůli tomu, že mnozí udavači nakonec sami skončili v soukolí teroru. Chování jednotlivců tedy bylo pro udržení stalinského systému v chodu a vůbec pro paranoidní politickou kulturu mimořádně důležité, pokud ne přímo klíčové.

Vytváření nepřítele tak nabourává představy, že společnost byla jen nevinnou obětí ďábelské totalitní moci. Lidé byli součástí systému a jejich myšlenkový svět utvářely ideje „komunistické utopie“, kterým více či méně věřili. Právě zkoumání tohoto světa tvoří jádro knihy. A vyplývá z něho, že v tehdejších mezilidských vztazích existovala celá řada pozoruhodných rozporů. Například jeden vedoucí továrny napsal několik tajných udání na své spolupracovníky. Stalinská policie však zároveň zatkla i některé jeho příbuzné, kterým pak tento přesvědčený straník posílal do vězení jídlo a peníze – třebaže to bylo přísně zakázané. Takové chování, kdy člověk udával jedny a přitom pomáhal druhým, dokazuje, že realita stalinismu byla často dost složitá a mnohoznačná.

Za obzor totalitarismu

Goldmanová patří k historičkám a historikům, kteří se vymezují proti zvulgarizované teorii totalitarismu jakožto myšlenkovému konceptu, jenž klade na stejnou úroveň nacistické Německo a bývalý sovětský blok. Oba systémy údajně ovládl v zásadě stejně násilný mocenský aparát, který pronikl až do nejintimnějších sfér života. Z lidí se tak staly pasivní oběti, neschopné konfrontovat vládnoucí vrstvy. Jenže pozdější výzkum tyto představy zpochybnil. Zkušenosti obyvatel různých zemí východního bloku se totiž lišily, vlády se leckdy vyznačovaly spíše chaosem než naprostou kontrolou a zároveň mohly přinášet modernizaci, dokázaly lidem i leccos nabídnout a těšily se jisté legitimitě.

V českém prostředí zatím vycházely hlavně knihy, které pojem „totalitarismus“ nekriticky uznávaly. Svědčí o tom i produkce Ústavu pro studium totalitních režimů, jenž halí svou zpolitizovanou činnost do roušky odbornosti. V postkomunistických zemích si totiž pojem „totalita“ často žije svým vlastním životem. Na rozdíl od akademických debat na Západě se u nás příliš nezabýváme tím, co „totalitarismus“ přesně znamená. Dnes, stejně jako dříve, slouží hlavně jako mobilizující a sugestivní slovo: zdůraznit „zkušenost s totalitou“ v politické debatě umožňuje demonstrovat nadřazenost a morální převahu. Proto se uměle udržuje ideologický konflikt, který byl veden v minulosti.

Poměry se přesto mění. Kromě vydání recenzované knihy k tomu přispěla třeba rozsáhlá kolektivní monografie Za obzor totalitarismu (2009, česky 2012). Uspořádali ji německý historik Michael Geyer a proslulá australská badatelka Sheila Fitzpatricková. Podobně jako z práce Vytváření nepřítele se z ní dozvíme, že státní násilí mělo podporu zdola a že oficiální ideologie nebyla jen „lež“ maskující mocenské zájmy, nýbrž že významně formovala myšlenkový svět celé společnosti.

Demokratická stránka teroru

Goldmanová ukazuje, že násilí rozpoutané státem může vyvolat násilnou kampaň, v níž každý udává každého a nikdo není v bezpečí. Velký teror v SSSR ostatně začal jako vlna represí kvůli vraždě jednoho stranického předáka. Byl vyhlášen „výjimečný stav“ a již tak dost omezená práva se lidem podezřelým z „terorismu“ ještě redukovala. Brzy se zmobilizovali řadoví občané, kteří začali omezování občanských svobod podporovat a svou aktivitou ještě zvyšovali atmosféru strachu. Rozjelo se tak soukolí, v němž se panika a státní násilí navzájem doplňovaly a posilovaly.

Zmíněné skutečnosti ukazují, že sovětskou společnost nešlo jednoduše rozdělit na „komunisty“ a „ostatní“. I ze samotných straníků se totiž stávaly oběti. A pokud přímo neskončili před popravčí četou, byli vyhazováni z práce nebo jinak postihováni. Často stačilo, aby podezření ulpělo na někom z rodiny, a trest postihl všechny příbuzné. Masová účast na udávání a procesech zároveň odhaluje – jakkoli to dnes může znít zvláštně – jistou demokratickou stránku teroru. Zatýkání totiž předcházely intenzivní schůze, hlasování a veřejná shromáždění, kde se lidé radili a mnozí straníci se tu káli ze svých přečinů. Zazněly ale i požadavky na odvolatelnost zkorumpovaných funkcionářů či veřejné volby z více kandidátů. Politické násilí tedy bylo propojeno se slogany demokracie a získávalo díky podpoře lidí legitimnost.

Má kniha Wendy Goldmanové nějakou platnost i pro dnešek? Může se zdát, že velký teror patří nenávratně minulosti a že se objeví nanejvýš ve slovníku zastydlých antikomunistů, kteří s jeho pomocí horlí proti „levicovému nebezpečí“. Nenechme se však mýlit. Sama Goldmanová v jednom rozhovoru upozorňuje, že téma její knihy je mimořádně aktuální – ovšem ne kvůli recidivě stalinismu. K destrukci občanských práv totiž dnes dochází hlavně v důsledku rostoucí xenofobie a opětovného strachu z „teroristů“. Jde o panickou hrůzu z muslimů, migrantů či jiných „podvratných živlů“ a lidé často sami žádají omezování svobod v domnění, že tak zvýší vlastní bezpečí. A jak známo, ve Spojených státech, v Rusku a mnoha dalších zemích v různé míře k potlačování práv dochází. Nabízí se proto otázka: nepovede xenofobie k novým formám autoritářství? Opravdu dnes máme jistotu, že se – v odlišných podmínkách a s jinými aktéry – podobně krutá doba nezopakuje?

Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.