Bezzubá Obrana ústavnosti

Obrana ústavnosti podle jejího autora Jiřího Přibáně vzdoruje oligarchizaci a jiným formám korupce parlamentní demokracie. Moc se jí to ale nedaří. Jak si všímá jiný filosof práva Petr Agha, pojetí ústavy u Přibáně je mnohem „prostupnější“, snad příbuzné britskému modelu. (Angličané jako jedni z mála nemají ústavu kodifikovanou a k její interpretaci je potřeba množství více či méně psaných konvencí.) Těžiště takové obrany se tudíž netýká kodifikovaných základů ústavy v podobě vlády práva, dělení moci, ale především se jedná o obranu političnosti. Kniha především říká jasné „ne“ depolitizaci politiky, kterou Přibáň v Česku sleduje u stále více populárních stran. Obrana ústavnosti není klasickým právním spisem, jde o soubor kratších esejů a úvah psaných pro širší veřejnost.

Výklad klasiků a česká otázka

Autor se v první části knihy Demokratická ústavnost při analýze dnešních problémů směle pohybuje v aplikaci myšlenek politických velikánů od Machiavelliho přes Locka až po Rousseaua. Jeho rozpětí je sice obdivuhodné, ale většinou aplikace myšlenek jiných neprezentuje nějaký posun v jejich analýze, takže nenabízí nové impulsy k řešení současných problémů.

Příkladem může být Přibáňovo vymezení se vůči politickému romantismu, které zosobňuje Jean Jacques Rousseau. Kritika Rousseaua se omezuje spíše na teoretická klišé, například že jeho myšlení nutně vede k vládě diktatury (lidu), a na podrobnější analýzu politického romantismu nedojde. Stejně tak se jako intelektuálně nepoctivé jeví apropriace Johna Locka dnešními liberály, zvláště slouží­li k ospravedlnění individuální svobody (u Přibáně jde o formy ústavně omezené vlády) v převážně ateistické Evropě. Jak si všímá politický teoretik z Cambridge John Dunn, bez pevné víry v emancipační a výchovnou schopnost křesťanství stal by se možná i Locke „smutným nietzscheovcem“ dlouho před Nietzschem. Locke tedy nemůže být používán jako mantra pro ospravedlnění individuál­ní svobody na úkor kolektivní identity, jako to dělá Přibáň v případě „sporu s Rousseauem“, právě proto, že žil v rané fázi kapitalistického vývoje a rozhodně nebyl liberálem díky víře ve spravedlnost volného trhu.

Pro knihu je určující ústřední úvaha o „české otázce“, která více otázek pokládá, než jich řeší. Autor odmítá jak rozhodnutí demokracie rezignovat na univerzální platnost svých principů, tak obhajobu kantovských „kategorických principů“, ospravedlňujících demokracii v absolutních termínech. O pár stran zpět se přitom smířlivě hlásí k Masarykovi, který českou otázku pojímal jako „součást světového zápasu lidstva“. Tu ale mohl křesťan Masaryk formulovat jen ze své víry v obecnou platnost principů moderní demokracie. Právě takovéto kontradikce dělají knihu těžce čitelnou. Dále čtenáře mate, že Přibáň se pevně vymezuje vůči politickému romantismu, ale zároveň se hlásí k „romantickému“ Havlovi, který po revoluci varoval, že pragmatická politika je nedostatečná, a nebude­li dost výrazná a přesvědčivá, hrozí, že nový směr zformulují nacionalisté a šovinisté. Přibáň se v analýze české otázky ve jménu pragmatičnosti zcela vyhne otázkám geopolitickým i ekonomickým – je tak chráněn před situací, kdy se „otázky politické stávají otázkami existenciálními“. Není to ale přesně to, před čím Havel varoval? Nenechává tak extremisty formulovat ty nejpalčivější otázky?

V zajetí odmítnutého neoliberalismu

Jakkoli je šíře záběru od sociologie umění až po politickou filosofii u Přibáně chvályhodná, právě neschopnost strukturovat tyto znalosti v jednotný myšlenkový argument činí úvahy místy zmatenými. Přibáň se snaží shrnout v jednom odstavci i nejproblematičtější osobnosti: při hodnocení působení a díla Noama Chomského třeba striktně odděluje výsledky geniální mysli na poli lingvistiky a autorův radikální antiamerický postoj, který označuje za projev choré angažovanosti. Taková generalizace je samozřejmě spíše hrubým zjednodušením a není v něm ani stopy po kritickém odstupu, jejž Přibáň zastává.

Autor popisuje neoliberalismus jako poslední fázi marxistického vývoje, v němž je vše podřízeno ekonomickému diktátu. Jeho obhajoba politiky, která čelí ekonomickým imperativům, je možná největším přínosem pro českou debatu. Bohužel samotný předpoklad rozdělení na politiku a ekonomii je falešný a jedná se o dezinterpretaci marxistické teorie. Jak demonstruje třeba levicový oxfordský historik Owen Jones, ekonomické a politické elity západního světa jsou od sebe téměř neoddělitelné. Jen tak můžeme vysvětlit, proč vrcholní politici okamžitě souhlasili se záchranou bank z peněz daňových poplatníků a proč krize roku 2008 nebyla „rozchodem s diktátem byznysu“.

Na Přibáňově odmítnutí ekonomizace politiky můžeme nejlépe pozorovat „dead­lock“ liberálního uvažování, popisovaný nejvýřečněji právě filosofem Slavojem Žižekem. Tím, že současný liberál odmítá „politizaci ekonomických témat“, ustavuje přesvědčení, že logika pozdního kapitalismu je nezpochybnitelná a neutrální, čímž naplňuje esenci odmítnutého neoliberalismu.

Kniha jako celek trpí neschopností vyjádřit konkrétní stanovisko a až úpěnlivou snahou o to nebýt ideologický (příznačné je v tomto ohledu Přibáněm definované příslušenství ke „generaci 89“). Jednotlivé texty pak autora usvědčují z bezradnosti, která je překážkou úsilí o jakýkoli projekt podrývající vládnoucí ideologii.

Autor studuje mezinárodní vztahy a práva na University of Sussex.