Futurismus současnosti

„Ve zkratce: kde jsou ona létající auta? Kde jsou silová pole, létající talíře, teleportační stanice, antigravitační sáňky, trikordéry, léky na nesmrtelnost, kolonie na Marsu a všechny ostatní technologické zázraky, u nichž každé dítě vyrůstající v druhé polovině 20. století očekávalo, že v dnešní době budou již existovat?“ ptá se antropolog David Graeber v eseji Of Flying Cars and Decling Rate of Profit (O létajících autech a klesající míře zisku, 2014). Graeber se zde vrací k otázce, co se stalo s vizemi supermoderní budoucnosti. Dnešní neoliberální realitu totiž naopak charakterizuje ztráta technooptimismu věštícího lepší moderní společnost. Ačkoli mnozí oslavují revolučnost informační technologie a vynález osobního počítače, podle Graebera jde jen o chudou náhradu za létající hooverboardy z filmu Back to the Future (Zpátky do budoucnosti, 1985). Počítače a nové technologie jako by spíše odpovídaly potřebě ovládat a kontrolovat lidi.

Graeberův text je cenný proto, že autor hledá odpověď na otázku, co se „pokazilo“, především ve fungování současného neoliberálního systému a selhání futuristických očekávání vztahuje k analýze hranic kapitalismu. Tržní prostředí bývá tradičně považováno za velmi efektivní „revoluční“ nástroj, který skrze konkurenci produkuje neustálou snahu o zefektivnění výrobních prostředků, a tím pádem podněcuje vznik nových technologií a metod. Jak ale Graeber poznamenává, potvrzuje se spíše 150 let starý (a přesto dosud ekonomy nevyvrácený) Marxův výrok, že kapitalista nabývá zisku vždy především z neplacené mzdy dělníků, která je základním zdrojem hodnoty. Pak ovšem dává naprostý smysl, že průmyslníci neinvestovali do rozvoje a výzkumu robotizované průmyslové výroby, kterou „každý očekával již v šedesátých letech“.

Život bez práce?

Graeberův pohled je cenný mimo jiné tím, že klade otázky po neutrálnosti technologie. K dědictví osvícenských ideálů patří, že máme tendenci vnímat technologický a vědecký rozvoj jako cosi neutrálního. Výroky jako „Cokoliv, co je možné vymyslet, bude také vytvořeno“ (neboli pokrok nelze zastavit), které se ozývají v debatách o nových technologiích, jen dokazují naivní přesvědčení, že tržní a jiné vlivy nepronikají do laboratoří a výzkumných týmů nejrůznějších vědců, kteří projektují naši budoucnost. Graeber velmi trefně útočí na zakonzervované vědecké prostředí amerických a britských univerzit a vědeckých týmů, které samozřejmě nemají za úkol realizovat své divoké nápady. Nové vynálezy totiž mohou působit na kapitalistický systém velmi rušivě a ohrozit zisky majitelů stávajících patentů, koncernů a podobně. Jako příklad uveďme třeba sabotáž automobilového průmyslu namířenou proti přechodu na elektrický pohon, který by byl šetrnější k životnímu prostředí.

Největší slabinou knihy Postcapitalism: A Guide to Our Future (Postkapitalismus. Průvodce po naší budoucnosti, 2015) britského publicisty Paula Masona je právě popis rušivých efektů nových technologií na tržní prostředí. Tento vývoj je přitom představován jako „přirozený a nevyhnutelný“. Jak zmiňují někteří kritici knihy, Masonův argument je obdobou Fukuyamovy mylné představy o konci dějin. Mason historicky poučený Marxovou (mylnou) predikcí budoucnosti přináší vizi, ve které již nehraje proletářská třída žádnou roli. Ve společnosti nových technologií už prý nebude potřeba tolik problematické a třaskavé „vůle k moci“ (kterou sám Nie­tzsche označoval za touhu po svobodě), neboť nás osvobodí sama technologie.

V tomto kontextu je Graeberovo stanovisko vítaným příspěvkem do diskuse, to samé ale platí o Nicku Srnicekovi a Alexi Williamsovi, kteří ve svém Akceleracionistickém manifestu (2013, česky 2014) i ve své poslední knize Inventing Future (Vynalézání budoucnosti, 2015 [viz recenze na straně 3]) akcentují nezbytnost politické akce pro vytvoření skutečně „postkapitalistické“ společnosti, která naplno osvobodí neoliberalismem brzděný potenciál informačních technologií, obnovitelných zdrojů a masové robotizace výroby. Na Srnicekovi a Williamsovi je sympatické, že vycházejí poměrně věrně z předpokladů Marxova Kapitálu a užívají jeho klíčových vhledů, jako je například tendence kapitálu vytvářet nadbytečnou populaci sloužící jako „industriál­­ní rezervní armáda“. V knize se autoři snaží řešit problém nezaměstnanosti 200 milionů lidí, který se má s příchodem robotizace ještě prohloubit. Autoři zdůrazňují potřebu investovat do obnovitelných zdrojů, automatizace a dalších technologií. Zatímco tradiční ekonomie i samotní průmyslníci mohou fenomén nezaměstnanosti vnímat jako nepřekonatelný problém, úkolem levice má být, aby přechod k životu bez práce urychlila.

Soukromé úspěchy za veřejné peníze

Italská ekonomka Mariana Mazzucatová se pro změnu soustředí na teorii kreativní destrukce, s níž přišel rakousko­americký ekonom a politolog Joseph Schumpeter. Ve své poslední knize Enterprenurial State (Podnikavý stát, 2013) pak radikálně převrací ekonomický „common sense“, pečlivě střežený ideology neoliberalismu, když dokazuje, že za většinou významných inovací a nových technologií, které si tradičně spojujeme s úspěchy soukromých firem, stojí veřejné peníze. Ty jsou naprosto nezbytné při investicích do nejistého či základního výzkumu. Mazzucatová ukazuje, že za zdarem firmy Apple a Silicon Valley jsou především ohromné investice americké vlády do armádního komplexu. Většina vymožeností, jako je iPhone, byla ostatně vyvinuta nejprve armádou. Také za rozvojem osobního počítače (navzdory populárnímu příběhu o geniálních mladých lidech, kteří smontovali tuto revoluční technologii kdesi v garáži) musíme spatřovat především soutěž amerického a sovětského státu za studené války. Genialita Stevea Jobse a podobných kreativců pak spočívá hlavně ve schopnosti ony technologie atraktivně zabalit a privatizovat všechny zisky z nich plynoucí spolu s uměním mistrně kličkovat při danění tak, že stát z původních investic nedostane téměř nic zpět. Rétorika, v níž se neustále zdůrazňuje osobní iniciativa a podnikavost jednotlivce, pak slouží především k udržování stávajících globálních nerovností.

Jak píše britský ekonom Ha­Joon Chang v knize Kicking Away the Ladder (Odkopnutí žebříku, 2002): právní zakotvení volného obchodu v instituci Světové ­obchodní ­organizace slouží zájmu bohatých států, které se po desetiletích plundrování a jiného merkantilistického sebeobohacování ujišťují, že je žádný jiný stát nemůže podobnými metodami dohnat. Motivační příběhy a tvorba kultu osobnosti, jako to vidíme u Stevea Jobse či Elona Tuska (jehož byznys s exkluzivním autem Tesla je také z velké části dotován americkou veřejností), pouze dráždí nereálné fantazie podnikatelů na periferii. Mazzucatová přesvědčivě vysvětluje, že bez významné podpory státu (v případě Česka bez podpory z evropských dotací) lze konkurovat v nových technologiích stávajícím firmám jen velmi špatně.

Naděje, že by se ve fungování současné ekonomiky něco mohlo změnit, nicméně alespoň částečně vzbuzuje současná britská Labour Party, která pod vedením ministra financí Johna McDonnela pořádá celou řadu seminářů na téma nové ekonomie. Za tímto účelem si zve právě osobnosti, jako jsou Mason, Srnicek a Williams či Mazzucatová, a také hvězdy světové ekonomiky typu Josepha Stiglitze, Thomase Pickettyho nebo Janise Varufakise. Snad by se z tohoto příkladu mohly poučit i jiné progresivní síly. Alternativa k neoliberálnímu konsenzu je přitom velice potřebná právě v zemích na periferii Evropy, jež trpí rostoucí nerovností ve srovnání s ostatními členy Evropské unie a nedostatečnými investicemi do vzdělání a vědy. Nelze se pak divit, že právě tyto státy jsou mnohými ekonomy (včetně české ekonomky Ilony Švihlíkové) označovány za svého druhu kolonie.

Autor studuje právo a mezinárodní vztahy na University of Sussex.