Byli jsme tu první

Nebe zakryjí monstrózní vesmírné lodě. Nevrhnou stín jen na zemský povrch s majestátně se tyčícími věžáky a sítí dálnic, ale na celou lidskou civilizaci. Návštěvníci z vesmíru udělají z pozemšťanů nevolníky, které unesou a nechají je dřít na svých kráterových plantážích mimo zemskou stratosféru. Anebo domorodce donutí otročit přímo na Zemi a sledovat tak úpadek světa, kde se dříve cítili doma.

Variací na apokalypsu, kterou přinesou vesmírné koráby, najdeme mnoho. Lodě mimozemšťanů přitom nejsou tak úplně nepodobné těm otrokářským, které převážely přes Atlantik levnou pracovní sílu z Afriky. Není tedy divu, že lid africké diaspory k uchopení své minulosti i přítomnosti často využívá právě tematiky sci­fi. Ve fikci ovšem nachází také naději pro budoucnost, spojovanou často s novým prostorem, ať už kosmickým nebo virtuálním, jak uvádí teoretička science fiction Ytasha L. Womack ve své knize Afrofuturism (2013). Vzniká tak utopie nového domova a vytoužené svobody. Podle této představy mimozemšťané s kosmickými plavidly nepřilétají černý lid zotročit, ale zachránit. Svou váhu afrofuturistické vize neztrácejí ani v dnešní, takzvaně postrasové společnosti.

Virtuální Zion

Jihoafrický vizuální umělec a producent Angel­Ho, spoluzakladatel hudebního kolektivu NON Records, v Kapském Městě, kde žije, dodnes pociťuje pozůstatky kolonialismu. V rozhovoru pro magazín The Fader říká: „Zpětně si uvědomuji, že jsem se vždycky snažil vytvořit si na svou obranu vlastní ‚fantasy‘ svět, kde bych mohl být sám sebou.“ Angel­Ho už ovšem nehledá vysněný únik ve vesmíru jako dřívější afrofuturisté, ale v kyberprostoru. Právě v něm prostřednictvím beatů poslepovaných ze zvuků tříštícího se skla, psího štěkotu, kulometů a ptačího zpěvu buduje spolu s vydavatelstvím NON svou utopickou kolonii.

V sedmdesátých letech, kdy průkopník hudebního afrofuturismu George Clinton okořenil funk křiklavou kosmologií, už pro­u­dil popkulturou virus „černošského cool“, jak označuje autenticitu spojovanou s černou hudbou Karel Veselý v knize Hudba ohně (2011). Dnes mainstreamu vládne hip hop zrozený v ghettech a z vrchních pater šoubyznysu na nás shlíží samozvaný mesiáš Kanye West nebo uvědomělý kazatel Kendrick Lamar. Přesto se nezdá, že by léta trvající boj za rovnoprávnost vedl k vytouženému vítězství. Počet Afroameričanů zastřelených za sporných okolností bílými policisty stoupá a segregační bytová politika dál rozděluje velká americká města. Proto se někteří umělci afrického původu uzavírají do sonických fikčních světů, kde mají příležitost existovat nezatíženi diskriminací. Pomysl­nou osvoboditelskou vesmírnou lodí pro ně jsou streamovací platformy jako Soundcloud. Jeho prostřednictvím ostatně vydává své nahrávky také trojice hudebníků tvořící pod hlavičkou NON Records.

Tento kolektiv, který se evropskému publiku představil na letošním ročníku polského festivalu Unsound, podle slov svých členů tvoří suverénní stát se třemi autonomními územími. Jejich teritoria ohraničuje signál ze serverů ležících v Jihoafrické republice, Británii a USA. Společný „virtuální Zion“ – abychom citovali z kyberpunkové klasiky Williama Gibsona Neuromancer (1984, česky 1992) – kromě ­Angela­Ho obývá londýnská producentka původem z Konga, která vystupuje pod jménem Nkisi, a Chino Amobi z amerického Richmondu, o němž muzikolog Adam Harper napsal, že v duchu dlouhé tradice afrodiasporické hudby vytváří vlastní zvukovou obdobu science fiction.

V odcizení jako doma

„Zvuk je univerzálním jazykem ­komunikace mezi lidmi z odlišných kultur. Trauma, se kterým se vyrovnáváme, je společné,“ vysvětluje Angel­Ho. Hudební dialog s koloniální minulostí vede kolektiv NON Records za pomoci syntetických linek, prokládaných samply videoher nebo politických projevů, v rytmu repetitivních beatů, znějících, jako by je skládaly lidské stroje. Jak píše teoretik Kodwo Eshun ve svém eseji Further Considerations on Afrofuturism (Další úvahy o afrofuturismu, 2003), teprve detroitským průkopníkům techna se s rozvojem samplerů a syntezátorů podařilo, že se jejich sonická identita odpoutala od lidského původu a oni se cítili ve svém odcizení jako doma. Dobrovolně přijali roli kyborgů a mohli se tak lépe vžít do odcizení, které prožil jejich lid. Podobně Nkisi přetrhává vazby s lidským prostředím tím, že své temné techno skládá přímo v internetovém prohlížeči.

„Byli jsme tu první,“ zní několikrát za sebou ve skladbě Removals z letošního EP Ascension, pod něž se spolu s Angelem­Ho podepsal vyhledávaný venezuelský producent Arca, který se podílel i na posledním albu Björk. Jedním z témat nahrávky je rasová segregace a zkušenost soužití v prostoru, který ovládají běloši (Angel­Ho se nedávno zapojil do studentského protestu proti soše britského kolonizátora Cecila Johna Rhodese stojící v prostorách Univerzity Kapského Města). V Jihoafrické republice už sice neplatí segregační Zákon o území pro skupiny z roku 1950, ale apartheid ukončený v devadesátých letech je podle umělcových slov stále přítomný ve formě gentrifikace a promítá se i do hudební scény: „Většinu hiphopových koncertů pořádají v Kapském Městě bílí.“ Ostatně nejznámějšími jihoafrickými rappery jsou Die Antwoord. „Tématem mého tracku je vymazání afrických myšlenkových systémů z historie,“ říká Angel­Ho a dodává, že podobně byly od svých kořenů odtrženy žánry house a techno, které vycházely z utrpení LGBTQ komunit uvnitř hetero­sexuální hegemonie a s ní spojených společenských konvencí.

Nová realita

Proti kulturním a společenským stereo­­typům se vymezuje také Michael Quattlebaum Jr., vystupující jako rapperka Mykki Blanco. Uvádí se to aspoň v tiskovce k prvnímu počinu jeho nového labelu Dogfood Music Group, letošní kompilaci C­ORE, míchající rap, anarcho punk a noise. Nahrávka je pojmenována po tajemné látce, jež má umožnit dosud nepoznané vidění světa. V krátkém kyberpunkovém videu, které kompilaci doprovází, se čtyři strážci bdělosti vydávají unést „technofeťáka“, který drogu vyvinul. Po jejím požití se strážci dostávají do bludiště paralelních realit a cestují až na práh nové dimenze. Stejně jako v případě Angela­Ho je zde estetika spojená s vědomým procesem odcizení, záměrným přijetím identity mimozemšťana vůči většinové společnosti. To je koneckonců pozice vlastní celé afrofuturistické tradici a příklady NON Records i Dogfood Music Group pouze ukazují, že se jedná o otevřený koncept.

Vypovídá to něco i o nás samotných. Mýtus mimozemské invaze, čerpající z lidské touhy dobývat a strachu z cizího, se podařilo převrátit režisérovi Neilu Blomkampovi v alegorickém sci­fi District 9 (2009), jež popisuje alternativní historii apartheidu. Nad Johannesburgem se objeví kosmické lodě, ale ukáže se, že jejich pasažéry jsou zesláblé bytosti. Jihoafrická vláda umisťuje „kreveťáky“, jak mimozemšťanům místní říkají, do oddělených ghett. Namísto pomocné ruky a pochopení se jim dostává téměř ze všech stran nenávisti. Jednomu úředníkovi, který má na starost přesídlení „návštěvníků“ za město, se ovšem nešťastnou náhodou dostane do těla cizorodá látka a začne se přeměňovat ve vetřelce. Nakonec se, smířený se svým osudem a posilněný robotickou výzbrojí, vzepře armádě a pomůže jednomu z mimozemšťanů s mládětem dostat se do mateřské lodi a utéct. Zachová se tak lidštěji než kdokoliv v jeho okolí. Největší hrůzy se totiž neodehrávaly na lodích mimozemských, ale na těch řízených člověkem.

Autor je hudební publicista.