Mýtus jednoho románu

Melancholická a téměř fantastická jízda vlakem formálně vtahuje text Léto v Baden­Badenu (Leto v Baden­Badenu, 1982) Leonida Cypkina (1926–1982) do kontextu tradičního ruského románu. „Vlak je místem, kde se zastavuje čas, prostor zůstává izolovaný v minulosti, dívám se z okna vagonu do lineárně mizející krajiny, hledím do ,pozadí‘ i zpět do vlastního ubíhajícího času, v němž zůstávám postavou téměř statickou.“ Cypkinův bezejmenný vyprávěč putuje z Moskvy do Petrohradu, i když vlak jede napříč sedmdesátými léty, z prostoru jednoho hlavního města do druhého, a rovněž se vydává na cestu do letního Baden­Badenu. Listuje „odcizeným“ deníkem, který zaznamenává pouť Fjodora Michajloviče Dostojevského Evropou – prostorem cizím, a proto tajemným, dokonce i fantasmagorickým. Čtrnáctého dubna 1867 Dostojevskij, neboli „Feďa“, a jeho mladá manželka Anna Grigorjevna odjeli do Evropy a předpokládaná doba pobytu se ze tří měsíců protáhla na čtyři roky.

Do této roviny vyprávění vstupuje palimpses­­tově i deník Dostojevského manželky, a stává se tak další autobiografickou narativní výpovědí uvnitř autobiografického diskursu vypravěče. Vypravěč pátrá po stopách Dostojevského i po otiscích jeho románových světů ve světě reálném, jež dokládají i černobílé fotografie umístěné do středu cesty předpokládaného čtenáře – doprostřed románu. Vypravěč ve svém monologizovaném dialogu metodou proudu vědomí přechází od líčení chaotického a chorobného, jež jako by simulovalo epileptický záchvat a odkazovalo tím k retrospektivní rovině Dostojevského deníků, do své uměřené a rytmicky přehledné přítomnosti, v níž putuje vlakem, prochází se po Něvské třídě a nechává ve vzduchu viset otázky určené Fjodoru Dostojevskému, který na ně ovšem nemůže reagovat, a proto ani nedokáže prokázat jejich opodstatněnost.

Osobně pojatá židovská otázka

Chování románového protagonisty je výstřední a ve své zášti a xenofobii nepochopitelné. Jednou coby podrážděný a podceňující se hazardní hráč udeří s výkřiky invektiv neznámého Francouze „do ploché tváře“, jindy agresivně zaútočí na slavného současníka Turgeněva „v důsledku ideových neshod týkajících se vztahů Ruska a Západu“; v záchvatu misantropie bláznivě šlape Angličankám na nohy, neustále naráží na „pejzaté žiďáčky“ či „vůbec nechápavé“ Němce, bije se do hlavy, buší „pěstmi do zdi, aby všichni pochopili“, a pláče jako dítě. Summa summarum, portrét mladého umělce Fedi ve věku 46 let se výrazně liší od obecně přijímaného obrazu mučedníka i revolucionáře trpícího epileptickými záchvaty, autora Zločinu a trestu. Feďa je zjevně a záměrně popsán jako člověk, který nedokáže správně vnímat realitu, a tím pádem ani na ni adekvátně reagovat. Feďa potřebuje „bezodkladnou hospitalizaci“, cituje Cypkin téměř doslova zpověď stenografického deníku Anny Grigorjevny. Přidává i její dojmy, nepromyšlené postřehy a nevyzrálé úvahy o manželovi, jenž „měl tvar prostého ruského člověka“ a „jako by byl její dítě“.

Přestože o Dostojevského antisemitismu nelze pochybovat, v textu je hypertrofovaný na nejvyšší míru. Cypkin ve svém vyprávění problematizuje slovanskou a židovskou otázku a slavného spisovatele se svými úvahami konfrontuje, když jej nechá coby vzpomínku po jeho vlastní smrti promlouvat. Jeho vlastní děti si nezaslouží dědictví po otci. Ljuba vede natolik nespoutaný život, že i matka volá po její smrti: „Když Anna Grigorjevna jednou uviděla, jak z kostela vynášejí dívčí rakev, dokonce zvolala: ‚Ach, proč jen nevynášejí moji dceru!‘“ Syn Feďa s „jakýmsi zdegenerovaným tvarem lebky“ je krutou karikaturou svého otce. Ukazuje se, že všichni ti „židé, židáci, žiďáčci a žiďata“ jsou skutečnými milovníky díla velkého spisovatele, jenž pohrdal jimi a jim podobnými, a oni jediní jsou schopní „přetřásat sofistikované problémy ruské literatury“. Zaměstnanci muzea, „mladí muži a ženy s inteligentními tvářemi, mimochodem vzbuzujícími pocit, že jsou židovského původu“, „nějaký známý herec (mimochodem také s židovským příjmením), expert na povídky Dostojevského“ a Hilda Jakovlevna rozmlouvající „o blokádě, o Moškovi, o sedmatřicátém roce“ – všichni jsou v Cypkinově románové verzi důstojnější než ti, které spisovatel vášnivě miloval: alkoholici a opilci, blázni a zvrhlíci.

Zimní petrohradská noc

Zatímco západní recenzenti nadšeně zasypali Cypkinovo dílo takovými epitety jako „mistrovské“ a „geniální“, v Rusku byl román přijat nejednoznačně. Jednak se objevují pochybovačné hlasy, zda je nezbytné řadit jeho román mezi díla takových „virtuosů“ ruské literatury, jako jsou Nikolaj Gogol, Michail Bulgakov a samotný Fjodor Dostojevskij, jednak se diskutuje o podobě jeho „experimentálního“ psaní. Většina kritiků se shodne, že je nutné brát román s rezervou. Například literární kritik Michail Edelstein ve své recenzi Ruský román, americká montáž zdůrazňuje myšlenku, že román je příkladem „ruského mýtu“, do něhož zapadá jak „čistý cit přítomný v duši každého opravdového Rusa“, a tím pádem i Dostojevského, tak akcentování spisovatelova antisemitismu, a v neposlední řadě i připomenutí Alexandra Solženicyna a Andreje Sacharova. Takto pojaté „znovuobjevení“ Cypkinova románu může nepatrně připomenout Tadeusze Konwického a jeho Malou apokalypsu (1988, česky 1992) – na popularitě tohoto spisovatele totiž měla hlavní podíl správná reklamní kampaň.

Cypkinovo Léto v Baden­Badenu nás nutí mimo jiné přemýšlet o tom, zdá má dnes na utváření literárního díla větší podíl sugestivnost textu, anebo biografie jeho autora. Životní utrpení se nezřídka mohou jevit jako přitažlivější příběh než samotný román. Cypkinův text ovšem není jen literárním cvičením na pečlivě prostudovaná témata (cesta Fjodora Dostojevského do zahraničí a jeho těžko uchopitelný antisemitismus a xenofobie), ale i zamyšlením nad skutečnostmi, k nimž měli Dostojevskij i Cypkin neustále velmi blízko. Je to především otázka smrti, která je přítomná téměř všude a pro patologa může být dokonce pochopitelnější než život. Smrt je to jediné, co má viditelné výsledky, a obsahuje v sobě neustále se rozplývající ideu života. Stejně jako se zmenšují hromady zlatých mincí vedle hráče v kasinu, umírají budoucí Soněčka nebo budoucí Míša pod srdcem Anny Grigorjevny. „Pouze zcela strhující a pohlcující idea člověka oprošťuje, činí ho svobodným.“ Jako zimní petrohradská noc, v níž všechno mizí, přítomnost i minulost, život i smrt – a zůstává jen dlouhá ozvěna vlaku jedoucího vpřed.

Autorka je komparatistka.