Cesta na kraj noci

Takřka neznámá ruská lágrová básnířka Anna Barkovová, z jejíhož celoživotního díla zásluhou Radky Rubilinové vyšel v českém překladu reprezentativní výbor Osm hlav šílenství, prý dala přednost lágrové cele před úspěšnou literární kariérou. Na počátku dvacátých let byl o jejím básnickém talentu přesvědčen sám lidový komisař pro vzdělávání Anatolij Vasiljevič Lunačarskij, který předpovídal, že se Barkovová může stát „nejlepší básnířkou celé ruské literatury“. Namísto toho však nadaná, ale příliš kritická autorka, odmítající být loajální k oficiální doktríně, brzy upadla v nemilost a její tvorba se stala výpovědí o hrůzách sovětského režimu. Od konce dvacátých let mezi hlavní témata jejích básní, prozaických fragmentů a deníkových záznamů patřily hladomor, zatýkání a všeobjímající strach.

Surově reflexivní

Barkovová nikdy nebyla součástí ani oficiálního moskevského, ani undergroundového literárního prostředí. Většinu svého života strávila v koncentračních táborech jako „slušná“ představitelka tvůrčí inteligence. Její gulagová odysea trvala téměř třicet let. Pobývala postupně v těchto lágrech: v letech 1935 až 1939 v Karlagu, 1947 až 1956 v Abezu u Vorkuty a mezi roky 1957 a 1965 v Ozerlagu. V roce 1976 zemřela.

Tragický osud a surově reflexivní dílo Barkovové lze považovat za zjevný důkaz o totalitním potlačení lidských prav a svobody jedince. Někdo možná namítne, že další takové svědectví už snad ani není potřeba – o hladomoru, represích i obětech gulagů už toho přece víme dost. Ovšem unikátnost životní situace Barkovové tkví v tom, že básnířka si svůj osud vybrala sama, s vědomím následků takového rozhodnutí. „Přece věřím, že ruský vítr i mě opláče,/ tak jako oplakal tisíce ostatních,“ napsala v roce 1954. S trvajícím ironickým úsměvem už na počátku vědomě odmítla úspěšnou kariéru programové státní básnířky a namísto „nóbl rakve“ si našla místo v „hromadném hrobu“, po boku ostatních, pro něž zbylo místo jen v táborech nucených práci: „za ruce, nohy do jámy hodili mě/ a navrch pět takových jako já“.

Barkovové lyrika vyvolává soucit, ale také šok a dokonce i odpor. Svá nejlepší díla vytvořila ve vězení, kde občas neměla ani papír na zapisování. Příkladem její lágrové lyriky je báseň Stařena z roku 1952: „V odraných hadrech chodím,/ člověk nemá, co by si do rakve vzal./ Dávno tu mrtvá bloudím,/ ještě tu není, kdo by mě pochoval.“ Jednotlivec utlačovaný státem a zahnaný do kouta má podle básnířky poslední nedotknutelné a paradoxně neodebratelné právo, totiž právo na smrt. Tuto myšlenku Barkovová zdůrazňuje už v dopisu lidovému komisaři vnitra Jagodovi z roku 1935, v němž prohlašuje: „Žádám proto trest nejvyšší.“

Na konci dějin

V záznamech z let 1946 až 1947 popisuje Barkovová svůj tehdejší souboj s hladem a chudobou, problematizuje poválečnou situaci a zamýšlí se nad osobní tvůrčí nezávislosti a utrpením, nad perspektivami „své nejbližší budoucnosti“. „Ale schopnosti tu byly. Jiskřička geniality ve mně dozajista je. Ale taky je ve mně temnota, zavrženost a chaos – i hrdost, té mám víc než kdo jiný,“ zapisuje si 6. února 1947. Možná, že takové „jiskřičky geniality“ autorce vystačily na přežití dlouhých lágrových let, na to, aby nikdy neztrácela naději, dokonce ani za těch nejtěžších podmínek: „Jak můžu takhle žit? Nevím. Žiju podle starého živočišného instinktu sebezáchovy a ze zvědavosti. Tomu se říká cesta na kraj noci.“

Sešity z doby po propuštění z Abezu obsahují téměř prorocké básnické vize, týkající se mimo jiné ideologie, ruských i zahraničních spisovatelů, genderu a životního prostředí. V roce 1957 si básnířka zaznamenává: „Epocha obrovských falzifikací. Falšuje se historie: starověká, středověká, novodobá i nejnovější (události doslova včerejšího dne).“ A dodává: „Ztratili jsme kritérium pro rozlišování skutečného a iluzorního.“ Tato myšlenka, zoufale zapsaná do deníku před téměř šedesáti lety, je v mnohém platná i pro dnešní dobu, jejímž existenciálním naplněním je iluzorní „štěstí“ konzumního mraveniště na pozadí vulgarity, lhostejnosti, teroru a války. Barkovová ve svých deníkových zápisech dospívá k myšlence, že tragické selhání světa vyzbrojeného atomovou bombou, „katastrofální absence člověka v davu“ a jeho unifikace jsou spojené se všeobecným úpadkem, který podle ní přinesl historickou katastrofou „nebývalých rozměrů“. Shrnuje to s trpkou ironií: „Krach je v dnešní době daleko pravděpodobnější než ne­krach.“

Antiutopická novela Osm hlav šílenství je svéráznou autorskou interpretací faustovského tématu. Zklamaný sovětský důchodce se přeměňuje ve Frais­čerta, vede s hlavní postavou ironické rozhovory o realitě a smyslu existence a ukazuje jí různé verze budoucnosti. Oba přivádí děsivá tvář budoucnosti do deprese. Ve světě vládne vulgarita a banalita, nad nimiž dokonce už ani zlo nedokáže zvítězit. „Parodie je banalita. Dějiny se daly cestou vlastního parodování,“ rozumuje čert a dodává: „Lidstvo vyčerpalo všechny myslitelné dějinné formy: všechny formy umění, myšlení a životního stylu. A zahyne zadušené banálností. Banálnost je jedinou potravou člověka vaší poslední epochy, a banálnost se stane pro tohle lidstvo smrtelným jedem.“ Protagonistka sice souhlasí s čertem, odmítá však přistoupit na obecnou vulgarizaci a prohlašuje, že ze slepé uličky lidské historie je třeba hledat cestu ven.

Milovat po apokalypse

V novele Jak se dělá měsíc se vypravěčka spolu s revolucionáři a spiklenci zamýšlí nad tím, co by přišlo po revoluci, respektive jakou reakci lidu může vyvolat státní převrat. Odpověď zní: přece jenom žádnou. „Obyčejní čestní lidé“ jsou zdeptaní předchozími válkami, represemi a každý prahne především po klidu a dobrém jídlu: „Aby ho všichni nechali na pokoji, nikdo za ním nelezl, neagitoval, nehlásal propagandu, nevychovával, nezpracovával, nehonil ho na schůze a k volbám,“ jak to lágrová autorka formulovala v deníkové poznámce datované 25. lednem 1957.

Traumatické vyprávění Barkovové má někdy blízko k pesimistické výpovědi postmodernis­­mu. Paměť není překážkou světlé budoucnosti, nýbrž nástrojem nalézání nicotných, „bezdějových“ okamžiků. Člověk naráží na problém nemožnosti nového, na stálý koloběh dějin, v němž se opakuje a postmoderně „pastišuje“ všechno, co se už stalo. Svět se sytí parodiemi, což vede k největšímu nebezpečí – lhostejnosti: „Vždyť je možné umřít hladem a umrznout na ulici ve městě s šesti miliony obyvatel.“ Nezbývá než doufat, že apokalypsa nepřijde, jelikož už žijeme po ní. „Peklo je stále větší,“ píše Barkovová v poznámce z 26. ledna 1957. S „atomovou bombou v pravé ruce, evangeliem v levé“ lidé utrácejí svůj „nalezený čas“ a zůstávají jim jen útržky, zlomky paměti a zapomenuté hlasy, které se překřikují ve stále šílenější realitě – revoluční a apokalyptické. Co nám v takové situaci zbývá? Barkovová si odpovídá: „Naše city jsou cennější všech ztrát./ Naposled musíme – milovat.“ Milovat bez ohledu na to, že přátelství slábne a nepřátelství vzrůstá, nehledě na to, že jsme omezováni hranicemi, které jsou stále neprostupnější.

Autorka je komparatistka.