V románu Grahama Greena Monsignore Quijote (1982, česky 1995) se hrdina ptá církevního hodnostáře, zda je možné modlit se za život koně. Dostane se mu odpovědi, že jistě: ale jen jako za užitnou jednotku, nikoli za živou bytost. Zvíře totiž postrádá duši a opačný názor je sentimentální, nebezpečný a heretický.
Hrůzné názory na tvory bez duše, kteří dokonce nemohou cítit bolest (!), převládaly v církvi po staletí, jakkoli byla k dispozici vzácná postava světce z Assisi, který nejen rozpoznával ve zvířatech naše bratry a sestry, ale dokonce kázal i slunci, měsíci, zemi a květům. Vláda pyšného a omezeného antropocentrismu se drolila jen zvolna. (Jako vždycky to jinak viděli básníci: namátkou Jan Zahradníček v jednom dopise po únoru 1948 vzpomíná, jak překrásně a moudře působí tváře volů a psů proti fyziognomiím politiků.) Nyní však usedl na papežský stolec muž, který se k chuďáskovi božímu z Assisi přihlásil nejen svým jménem. Důkazem je letošní encyklika Laudato si’, kterou nyní v překladu Milana Glasera vydává nakladatelství Paulínky.
Papež v mnohých vzbuzuje až euforickou naději, jako by s ním měl vstoupit svět do nového eonu, jiní ho radikálně odmítají. Někteří konzervativci si jej zvlášť považují – označují ho za marxistu, slabomyslného idiota či rovnou za ztělesnění Velké šelmy. Podle nich by měl mluvit jinak: každý má, co si zaslouží, kapitalismus je celkem ideální systém, zbraně je škoda sušit ve skladech, když máme tolik darebáckých států. Potom by z něj asi i neokoni řádili jak fanynky Beatles na letišti.
V encyklice hned zaujme, jak často se opakují odkazy na chudé, slabé, zneužívané a vyloučené, s jakým důrazem se mluví o zlu nerovnosti. Papež identifikuje základní „souvislost mezi chudými a zranitelností planety“, lidské a přírodní upadá společně. Kořistnický vztah k přírodě je pouze analogií kořistnického vztahu k bližním. Ekologický přístup musí jít ruku v ruce s přístupem sociálním, je třeba naslouchat „jak křiku země, tak křiku chudých“. Ekologická kultura vyžaduje zásadní transformaci, vycházející z předpokladu, že soukromé vlastnictví není absolutní a nedotknutelné, neboť nese sociální funkci. Úkolem sociální funkce je stále rozšiřovat prostor lidské důstojnosti jako fundamentální a nezcizitelné hodnoty, vlastně jako základu mezilidských vztahů. Problém ovšem spočívá v tom, že „někteří přisuzují větší důstojnost sobě než druhým“. Jak z toho ven? Tady se vracíme zase na půdu spirituality, protože jediný lék proti hypertrofujícímu a dominantnímu egu spočívá pouze ve vnitřním pročištění, v autenticky prožívaném a sdíleném duchovním životě. Jedině pak lze dospět k závěru, že „my všecky stvořené bytosti se navzájem potřebujeme“. Duchovní člověk přijímá to, co se děje světu, jako své vlastní utrpení a pak nemůže váhat s angažovaností: „Neexistuje prostor pro globalizaci lhostejnosti.“
Text encykliky velmi přesně sumarizuje okruhy hlavních ekologických otázek a témat v jejich civilizačních, technologických a biosociálních vazbách. Obsahuje řadu velmi přesných postřehů typu „nakupování je dnes především mravní úkon“. Chápe vztahy komplexně a nazírá obtíže a možnosti velmi realisticky, zároveň ale s akcentem na nutnost vize – tedy nejen zpomalovat a zmírňovat dopady, ale měnit! V závěru slavné a vlivné McKibbenovy knihy Zeemě (2010, česky 2013) se dozvídáme, že je třeba žít zlehka, opatrně, účelně; Františkova vize spočívá v nutnosti vytvoření integrální ekologie, v ekologické konverzi, v níž hluboký vztah k přírodnímu prostředí splývá s hledáním smyslu našeho bytí. Spirituální orientace je nyní již nemyslitelná bez ekologické dimenze – vytváří se tu jistá mystika země, která již rozhodně odmítá antropocentrismus ve jménu ceny a důstojnosti stvoření i ve jménu božím. Bůh tu vystupuje jako sebeomezení světa.
Křesťanský pohled vždy přetékal skepsí vůči přírodě, vždy z ní pro něj vyvěralo něco pohanského a hrozivého. Velký pravoslavný teolog Sergej Bulgakov sice píše, že „krása je duchovní, což se projevuje v přírodě“, a že „zpřetrhaná spojitost ducha a přírody musí být obnovena“, ale úzkost z boha Pana dlouho přetrvávala. Papežova encyklika ukazuje, že v katolickém prostředí by mohla být síla tohoto strachu definitivně zlomena a nahrazena otevřeností a přijímající láskou. Vždy mě dojímala myšlenka excentrického myslitele Daniila Andrejeva, že úkolem lidstva v budoucím věku bude „přivést zvířata k řeči“. Zdá se však, že příroda nemlčí, ale mluví. Sděluje nám něco výsostně důležitého pro naši existenci a je otázkou našeho osudu a zachování našeho rodu, abychom jí porozuměli. Papežova encyklika Laudato si’ představuje významný krok a velkou výzvu na této cestě.
Autor je literární historik.