Dluhy a dekorace

Západní umění zaznamenalo v průběhu svých dějin celou řadu módních vln inspirovaných slohem starověkého Egypta, různých egyptských revivalů a egyptománií. Po Napoleonově tažení do Egypta zaplavily užité umění 19. století sfingy a pyramidy a objev nevykradené Tutanchamonovy hrobky v roce 1922 zase předznamenal mocné egyptské vlivy ve stylu art deco. Zatím poslední záchvěv obdobné inspirace, byť v podstatně menším měřítku, představuje výstava amerického umělce Thana Husseina Clarka nazvaná Debts (Erotické recenze Sinaj), která je k vidění v pražské galerii Futura. Na předchozí egyptské vlny Clark odkazuje formální opulencí, barevností i figurací. K tomu se přidává neurčitý pocit zmaru, tradičně spojovaný s obrazem pískem zaváté civilizace.

Něco poťouchlého

Leporelo vystavené na vysokém soklu nese sugestivní, avšak mnohoznačný nápis: „Co kdybychom za všechno vděčili spíš Egyptu než Řecku?“ Taková otázka může odhalovat mechanismus dluhu v jádru logiky historického vývoje. Od dědičného hříchu křesťanství až po doživotní hypotéky reálného kapitalismu a aktuální ekonomickou situaci Řecka jsme dlužníky – jsme vázáni tíhou minulosti i svody a výzvami budoucnosti. Titulní leitmotiv dluhu plíživě prostupuje celou výstavou. Fotogramy otevřených obálek mohou označovat vymáhané pohledávky i nenaplněné milostné sliby.

Clarkovu větu z leporela lze číst také ja­­ko naznačení možné paralelní historie. Umělec si přivlastňuje určitou tradici, například moderní umělecké řemeslo či dramatické formy, a ty pak vychyluje od očekávatelné osy, vykrucuje je a znovu je skládá takříkajíc zezadu. Některé vystavené artefakty si Clark nechal vyrobit na zakázku v místních podnicích. Jako mnoho současných umělců i on přejímá roli producenta a ruční práci deleguje na jiné, aby pak její výsledky uspořádal do vlastního celku. Jeho fascinace dekorativním uměním je zřejmá: výmalba stěn připomíná pestré tapety, mobiliář tvořený podivnými klíckami a zábradlím doplňují ukázky knižní vazby i loutkářství. Clark vytváří či nechává vytvářet dekorativní formy, ale výsledné práce působí takřka antidekorativně. Nedovolí zabydlet se v kultivované zdobnosti a v cihlovém sklepení naopak prohlubují pocit nastalé katastrofy. Tapetové stěny nebo imitace mramoru, fragmenty měšťácké domácnosti a zašlé slávy působí v galerijním suterénu odcizujícím dojmem. Je v tom něco až poťouchlého.

Dutost mumie

Jako součást výstavy připravil Clark stejnojmennou divadelní hru uvedenou ve Studiu Hrdinů. Není přitom jasné, jak se k sobě tyto dva umělecké výstupy vlastně vztahují. Spojuje je pouze nejobecnější a místy nepříliš čitelný rámec tématu dluhu. Představení se odehrává takřka bez kulis a rekvizit, naopak výstava jako by sestávala právě z nich. Dramatický příběh navíc s výstavou nijak výslovně nesouvisí. Tragická událost na Nilu, vylíčená jako nehoda, byla ve skutečnosti, jak vyjde najevo, vraždou z lesbické vášně. Ve dvou­apůlhodinové hře se tato dějová linka posouvá dopředu pomalu jako bahnitá voda nilské delty. Repliky postav se přitom mění v nesmysl­nou samomluvu s půvabným přízvukem.

Vyprávění – jedna z oblíbených forem současných výtvarných umělců – je u Clarka životnější v galerijní instalaci než na divadelních prknech. Clark spíš vypráví, než sděluje. Ve svých artefaktech a instalacích očišťuje historické vyprávění od konkrétních dat, až zbývá jen kostra, připravená k novému obalení masem skutečnosti. Návštěvník výstavy se stává aktérem velkoryse otevřené situace – třeba když se setká sám se sebou v jednom z několika „nastražených“ zrcadel. Přesvědčivé je využití neforemného sklepního prostoru galerie. Clark nesestupuje do předem určené podoby podzemí, ale nově je hloubí, zavrtává se. Otevírá nitro pyramidy a rozvíjí archeologickou metaforu: průzkum historických forem a narativů. Malby na linu na podlahách a schodištích usměrňují divákův pohyb, ať už se rozhodne je následovat anebo překračovat. Pokroucené gumové zábradlí se vine podél stěn i napříč průchody a spojuje i odděluje jednotlivé prostory, takže vnitřně rozrůzněná instalace drží pohromadě.

Změť historických odkazů a legendického vyprávění o životech a dílech především homosexuálních umělců tvoří autorský vesmír, který není vždy zcela přístupný. Výstava sice funguje i bez autorských vysvětlivek, ale vrcholy trojúhelníku historie, ekonomiky a erotiky, jež podle tiskové zprávy vytyčují její půdorys, se tak trochu otupují. Výsledným tvarem je pak spíš kruh, kterým divák projde, jen pokud přistoupí na pravidla autorského světa. Jako by Clark spoléhal na výrok Rolanda Barthese, podle kterého „trocha formalismu člověka od dějin odvádí, ale mnoho formalismu ho k nim zase přivádí“. Tak se rozevírají nůžky mezi věděním a viděním, a nelze proto přestřihnout obvazy, do kterých je zavinuta mumie, v jejíž blízkosti se na výstavě ocitáme. Není ani živá, ani mrtvá, ani přítomná, ale tím neuchopitelnější neklid vzbuzuje dutost jejího vydlabaného těla.

Autor je historik umění.