Lekce z reality

Mohla byste v krátkosti popsat uměleckou scénu v Aténách v období mezi olympijskými hrami v roce 2004 a blížící se přehlídkou Documenta, jež se má uskutečnit v příštím roce?

Věci se časem mění a nyní jsou nepochybně jiné než v roce 2004. Po olympiádě ­zavládlo chvilkové nadšení a naděje, že by se věci v Řec­­ku mohly vyvíjet k lepšímu. Pak ovšem nastalo tvrdé procitnutí v podobě postupné recese a ekonomického úpadku. To dobré, co olympijské hry přinesly, byly velké výstavy nadace DESTE, jako například Monument to Now (2005), na nichž se širší řecké veřejnosti představili umělci jako Damien Hirst a Joseph Beuys. Ale byl to až rok 2007, kdy zahájení Aténského bienále zajistilo Řecku jisté nepatrné místo na světové umělecké scéně. Po této události samozřejmě následovalo mnoho iniciativ, včetně mé galerie State of Concept, a řekla bych, že se v současné době děje spousta zajímavých věcí. Co přijde v budoucnosti, nedokážu odhadnout. Přehlídka Documenta je v každém případě dobrá věc v tom smyslu, že do Atén přiláká kurátory, kritiky, sběratele a milovníky umění.

V jednom rozhovoru jste prohlásila, že krize nezměnila řeckou, respektive aténskou uměleckou scénu, protože ani před krizí v ní nebyly žádné peníze. Ale zmínila jste se o „umělecké“ změně. Mohla byste to upřesnit?

Tato změna se odehrála ve způsobu práce. Jak už jsem říkala, vždy jsme se pohybovali na okraji. Neexistovaly státní dotace nebo stipendia pro řecké umělce. Ale nyní místo abychom pracovali všichni jednotlivě a odděleně, přirozeně spolupracujeme a poprvé tu existuje pocit sounáležitosti, ať už se to týká uměleckých projektů, například umělci vedené galerie 3137, anebo spolupráce mezi kurátory, jejímž příkladem je třeba kurátorský kolektiv Locus. A jsme také rádi, že v roce 2013 vznikla z iniciativy podnikatele a sběratele Dimitrise Daskalopoulose velká nadace podporující současné umělecké projekty, nazvaná NEON.

Vaše aténská galerie se jmenuje State of Concept. Co to vlastně znamená? Jaké je její místo na místní umělecké scéně? Čím je, jakožto nezisková galerie, specifická?

To jméno vychází z mé „dadaistické“ performance: bylo mi třiatřicet a otevřela jsem knihu, kterou jsem právě četla. Řekla jsem si, že názvem projektu bude první věta, kterou uvidím. Šlo o sbírku akademických esejů z nejrůznějších oborů. Na straně 33 to byl esej Johna Toobyho, zakladatele evoluční psychologie. Ona věta doslova zněla, že se „můžeme stát daleko inteligentnějšími tím, že budeme rozšiřovat naše zásoby konceptů“. To slovo „zásoba“ mi přišlo spojené s obchodem a já si pomyslela, že to, co nám v Řecku chybí, není ani tak zásoba, jako spíš koncepty vůbec. Že jsme na tom špatně se stavem konceptů a zároveň ve stavu definování toho, kým vlastně nyní jsme – poté, co nám ekonomická krize uštědřila takovou facku. A tak to vzniklo. Působíme podobně jako jakékoli jiné neziskové organizace po celém světě, a upřímně řečeno, nedokážu sama zevnitř definovat, jakou pozici máme.

Když se v poslední době díváme na Řecko, sledujeme debaty o různých alternativních ekonomiích. Týká se to i umění?

To je něco, co se momentálně hodně probírá na Aténském bienále, kterého se za State of Concept také účastníme. Ale nemám víc čerst­vých novinek, takže prostě budete muset na bienále přijet a sledovat, jak to dopadne.

Pomáhala jste organizovat sérii projektů/výstav s názvem The Kids Want Communism, která momentálně probíhá v muzeích v Bat Yamu v Izraeli. Jedná se o spolupráci mezi různými iniciativami z různých zemí. V popisu projektu je zmínka o spektrech antikomunismu. Dá se mluvit o existenci místních idiomů mezi těmito spektry? Například když mezi sebou srovnáme Řecko, země východního bloku, bývalou Jugoslávii a Izrael?

Samozřejmě že jde o velmi odlišné idiomy. Řekla bych, že se jedná o téměř opačné počátky od konce druhé světové války. Komunismus v Řecku nikdy nebyl oslavován. Komunisté byli partyzánští bojovníci v horách, kteří bojovali proti Italům a nacistům a skončili v kruté občanské válce, která je zničila. Komunisté byli u nás do osmdesátých let pronásledováni a hlásit se k nim znamenalo stigma. Takže si dovedete představit, že tohle je úplně jiný počátek než, řekněme, česká situace anebo izraelská situace spojená s kibucem. Ale současné Řecko si zvolilo svoji první levicovou vládu, což přitáhlo pozornost politologů a evropských představitelů a zároveň to u nás vyvolalo reakce a vedlo to, jak si troufnu tvrdit, k daleko upjatější politice, než kdybychom měli vládu konzervativní. Z mého pohledu je zajímavé pozorovat vytváření odlišného politického vědomí, které – doufejme – přezkoumá roli komunismu jako historického faktu, ale také vytvoří nový levý diskurs, protože ten současný je bohužel příliš zastaralý. Uplynulých šest let krize vytvořilo novou generaci politických bytostí; lidí, kterým bylo devatenáct, když jsme v roce 2009 podepsali první memorandum. To je teď ta nová síla na politickém poli, ačkoli to politici zatím bohužel nereflektují.

Znamená ten název, že pouze děti chtějí komunismus? Soustředíte se na určitou pedagogiku?

Jsem si docela jistá, že ten název nenaznačuje, že pouze děti chtějí komunismus, ale možná spíš to, že se mladší generace znovu začala o komunismus zajímat v protikladu ke starší generaci, která se může cítit komunismem zrazena. Věřím, že tu je dostatečná mezera mezi nejvyšším možným projevem komunismu – mohu mluvit pouze o Řecku a o tom, že komunistická strana měla většinovou podporu mezi třicátými a padesátými lety dvacátého století – a generací, která ho nyní přezkoumává. Je otázka, zda mohou najít nové nástroje, vytáhnout něco ze své komunistické skříňky s nářadím, aby vytvořili nové síly a tlaky ve společnosti. Moje zkušenost z Řecka je taková, že to v politické oblasti ještě nenašli, ale je možné, že právě umění to dokáže nabídnout. Rozhodně se ale nedá říct, že by v tom byla nějaká zamýšlená pedagogika.

Jak se dá tento retrospektivní přístup chápat v kontextu Marxova tvrzení, že společenská revoluce dneška nemůže svou poezii čerpat z minulosti, ale pouze z budoucnosti? Hraje v tomto projektu nějakou roli zájem o sovětskou obrazotvornost?

Ano, samozřejmě je tu přítomný zájem o sovětské umění a jeho vliv na dnešní umělce, ať už jde o sovětskou obrazotvornost nebo textilní návrhy a plakáty Ljubov Popovové či architekturu Alexandra Vesnina. To ale není v ničem nové. Odkazy na tyto umělce a hnutí ruské avantgardy se objevují už od šedesátých let.

Pokud o projektu Kids Want Communism mluvíme jako o retrospektivě sovětské obrazotvornosti, pak jde čistě o to, jak každý umělec či umělkyně s touto obrazotvorností nakládá. Jestli ji používá jako estetický prostředek, nebo politický odkaz, případně obojí. Na druhou stranu, pokud se na to díváme skrze jádro konstruktivismu, ve smyslu, že umění je prostředkem, který slouží společenským potřebám, pak je možná teď správná chvíle tuto roli znovu přehodnotit. Ale pokud bychom chtěli mluvit o všeobecné retrospektivě sovětského státu v této době, pak to vůbec nevidím jako retrospektivu. Naopak to považuji za introspektivní pohled na to, jak se komunismus jako historie – historie, kterou lidé také žili, jak to bylo v případě České republiky, nebo historie, která nebyla plně uskutečněna, jako v případě Řecka – promítá jakožto odkaz a možnost do našeho společenského a politického vědomí. A chcete­li, mohla by to být platforma pro budoucí diskurs, na němž by se mohlo dál stavět. Mohlo by jít o nové čtení komunismu jako myšlenky, ideálu či utopické reality.

A myslím, že v tomhle s Marxem úplně nesouhlasím. Jakákoli společenská revoluce dneška by si měla vzít trochu poezie z minulosti a trochu z budoucnosti, ale hlavně z přítomnosti. Myslím na citát z Bertolta Brechta, že „pouze lekce z reality nás naučí realitu předělat“. S tím souhlasím.

Z angličtiny přeložila Dáša Frančíková.