Noví hrdinové

Na konci devadesátých let jste jeden ze svých prvních textů začínala postesknutím, že obor kritických mužských studií u nás neexistuje. Je po bezmála patnácti letech situace lepší?

Otázka mužů a mužství je součástí genderových nebo i některých sociologických analýz, a nedá se proto říct, že by se jí u nás nikdo nevěnoval. Nicméně pokud jde o bádání inspirované přímo teoriemi, které byly vytvořeny pro kritická mužská studia, tedy feministicky či profeministicky inspirovanými analýzami, existuje toho stále velmi málo. Tato perspektiva zaměřuje pozornost na muže a podoby mužství v jejich utlačujících i utlačovaných podobách, s důrazem na komplexitu genderových vztahů jako relativních a v čase se měnících vzorců jednání. Spousta jednotlivých podtémat je sice u nás velmi dobře pokrytá – třeba měnící se role otců v rodině, na druhou stranu pro řadu jiných zatím výzkumy chybí. Soudobé otcovství je líbivé téma, kde se muži mohou snadno pochválit a nové modely jednání prezentovat jako něco žádoucího, co si přejí jak ženy­matky, tak feministky. Ačkoli si myslím, že motivující moment má v sociologickém výzkumu také své místo, muži v mediálních prezentacích pak vystupují jako noví hrdinové, kteří něco zvládli navzdory své takzvané biologické nevybavenosti. Je to téma, které mírně narušuje stále populární biologizující diskurz, ale vlastně diskuse nad ním nikoho nebolí. Mimo to jde o oblast, na kterou jdou státní peníze, výzkumy podpořilo i Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Takže biologie ve veřejné diskusi o mužích stále rozhoduje?

Nemám pocit, že by se situace výrazně měnila, ani co se týče pohledu na ženy – perspektiva toho, co znamená být správným nebo normálním mužem či ženou, zůstává, pořád panuje důraz na přirozenost, tj. tradiční duální dělbu rolí a sfér. Samozřejmě už se smiřujeme s tím, že ženy taky pracují a dělají kariéru. Ale třeba sféra místních soukromých firem je stále genderovou citlivostí téměř nepoznamenaná. Běžná média se ani nesnaží o to, aby se tohle nějak výrazně proměňovalo, a vybírají právě to, čím se publiku zavděčí.

Které nevděčné otázky se neřeší, a přitom by se řešit měly?

Před dvěma lety byla ustavena důležitá instituce, expertní Pracovní skupina muži a rovnost žen a mužů pod Radou vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, jíž jsem členkou. Vytyčili jsme si čtyři témata – mimo mužů v rodině právě ta, jimž se v ČR zatím bohužel nedostává dostatečné pozornosti: jde o témata násilí, vzdělání a zdraví. Když se v českém prostředí řekne muži a násilí, vytane okamžitě na mysli domácí násilí a muži jako pachatelé násilí na ženách. To, že ženy jsou častějšími oběťmi trestných činů, ale platí, jen pokud se bavíme o domácím nebo sexuálně motivovaném násilí, které se zpravidla odehrává v soukromé sféře. Když se ale podíváme na kriminální statistiky, je zjevné, že muži jsou častěji oběťmi násilných činů ve veřejném prostoru. Patří sem pak i třeba různá radikální hnutí, kde se maskulinita explicitně manifestuje.

Proč zajímá kritická mužská studia válka?

Válka je místem, kde se mužská moc reprezentovaná penězi, majetkem, obchodem se zbraněmi a odrážející se i v silné hierarchické struktuře vojenských organizací střetává se svým protipólem – s vojíny, kteří krvácejí, s tělesností, která dokládá, že muži nejsou jen rozumem vedenými hráči, ale mají i tělo, které dávají všanc. Zároveň je prostředí války neuvěřitelně technizované: je to instituce, kde stroje mají hlavní slovo. A potom zde muži figurují i v roli ochránců, kteří mají na starost, aby byl udržen mír. Očekávání a socializační vzorce konvenční maskulinity se tu proto snadno reprodukují hned na několika úrovních.

Kde mohou být stávajícím genderovým řádem muži vyloženě poškozováni?

Velmi tendenčně prosakuje do mediálního prostoru téma, které ukazuje mladé muže coby oběti zdejšího vzdělávacího systému. Kluci končí s výučním listem, mají základní vzdělání nebo vypadávají ze vzdělávacího systému častěji než dívky. Jde sice o velmi závažný problém, ovšem prezentován je tak, že ženy diskriminovány nejsou a na dně společenské hierarchie se ocitají muži. Spíš však jde o to, že nůžky jsou pro muže výrazně otevřenější, navíc praxe ukazuje, že ve feminizovaných oborech ani maturita nepřináší vyšší výdělek než v tradičně mužských řemeslech. Právě na provázanost a souvislosti vzdělávacího systému s trhem práce a genderovým řádem se zaměřuje sociologie, a to i pokud jde o znevýhodnění mladých mužů – ovšem v nutném relativním srovnání perspektiv životní dráhy.

Třetím neřešeným tématem je genderová podmíněnost zdraví, kam patří rizikové způsoby života, závislosti na návykových látkách a konečně i na adrenalinu. Součástí genderového řádu je představa, že žena je ta slabší, nechá si poradit, umí si přiznat, že nějaká část jejího já selhává, zatímco muži jsou naopak socializováni k tomu, že nepláčou a pomoc nepotřebují, což se promítá i do toho, že ignorují pravidelné lékařské prohlídky a k lékaři nezajdou, ani když mají problémy. Teď sice paušalizuji, protože ne všichni muži a ženy snadno dostojí polarizujícím stereotypům, ale důsledky duálně nastaveného genderovaného světa vidíme ve statistikách výskytu závažných a chronických onemocnění, úrazů nebo závislostí. Institucionalizovaná péče o tělo a (zejména reprodukční) zdraví pak jen odráží tuto praxi: gynekologie nebo mamografie nemají mužský protějšek. Objevují se kampaně, které se to snaží změnit – v poslední době například kampaň Máš koule informuje o rakovině prostaty. Tak jako v řadě genderových témat ale hrozí, že když na sebe nějaké nové (mužské) téma strhne pozornost, ubere prostředky jinému, třeba dříve nastolenému (ženskému).

V mediálně vyhrocené diskusi o domácích porodech se zdá, jako by proti sobě stály ženy, které něco nesmyslného požadují, a rozumní muži­odborníci.

V poslední době se věnuji mocným mužům – mužům s mocí nebo u moci. Zabývám se oblastí reprodukce maskulinních vzorců v nemocničním prostředí v rámci lékařské hierarchie. Téma porodnictví a praxe porodů jsem si vybrala právě kvůli podobě mediálních debat a debat na úrovni státní správy o systémové změně českého porodnictví. Ačkoli jsou v médiích lékaři porodníci prezentovaní jako homogenní celek, skutečnost je samozřejmě pestřejší. Kupodivu zjišťuji, že průkopníci alternativ a změn v porodnictví jsou primáři často malých nemocnic. Což neznamená, že jsou to lidé, kteří se zbavili genderových předsudků, pokud jde třeba o pracovní hierarchie v rámci svých týmů. Jako své nástupce si totiž vybírají většinou mladé muže – klidně i méně perspektivní, ale hlavně že jsou to muži.

A co takzvaní „jiní“ muži, ti, kteří neodpovídají normativní maskulinitě?

Že se od počátku zabývám především novými tendencemi v reprezentaci maskulinity, bylo poplatné trendu, že je vlastně „in“, když jste jiní – citliví, pečující, neorientujete se na karié­ru a moc. Téma alternativ dnes vnímám stále jako motivující, ale zároveň jako málo problematizované. Sílící normativní tlak, aby muži mířili i do těchto alternativních drah, sice existuje, na druhou stranu typy mužů, mužských praktik a jednání, které se mnohem častěji dostávají do hledáčku médií, jsou spíš pořád ty konvenční – ty, jež spojujeme s drsňáctvím, dominancí, soutěživostí. Dobrá sociologie vždy ukazuje, že nic není černobílé, kritická mužská studia zdůrazňují, že každé jednání je spojeno s kontextem, v němž se vyskytuje, a hlavně že nikdo nemá fixní, ve všech situacích stejnou identitu – jednáme podle toho, s kým máme co do činění nebo podle prostředí, v němž se nacházíme. Kritická mužská studia jsou přitom zcela nezakrytě inspirována feministickým výzkumem, teoriemi a hnutím, což často iniciativy, které mužství vnímají jako cosi „svébytného“, „bytostného“, vnímají jako problematické.

Existují nějaké mezinárodní srovnávací studie maskulinit?

Největší výzkumná práce byla provedena v rámci sítě Critical Research on Men and Masculinities in Europe [Síť pro kritický výzkum mužů a mužství v Evropě – viz crome­net.org], která mimo zmíněných témat sledovala i mediální reprezentace maskulinit, analýzy statistik legislativy v jednotlivých zemích. Bohužel ale zatím neměla velký vliv na státní politiky, ačkoli její součástí byla i aplikovaná dimenze. Z poslední doby je asi klíčová studie na zakázku Evropské unie, která mapuje vztah mužů a genderové rovnosti a jíž se zúčastnilo pětatřicet zemí. Jde ale pouze o shrnutí dosavadních poznatků, nikoli o nový výzkum.