Mrtvolný pohled baziliška

Medellín. To je slovo, jež letos proniklo do dvou diametrálně odlišných ­audiovizuálních pojednání o drogové válce. V seriálovém doku­dramatu Narcos označuje především reálnou kolumbijskou lokaci – město, do něhož se tvůrci vydali, aby co nejvěrněji a nejpodrobněji zrekonstruovali vzestup a pád kokainového krále Pabla Escobara. Ve snímku kanadského režiséra Denise Villeneuva Sicario: Nájemný vrah jde naopak jen o nenápadné vodítko ve scénáři – stopu pro zasvěcené, podle níž lze s předstihem odhadnout velký zvrat v tajnůstkářsky vyprávěném příběhu.

Rozdílné zacházení s informacemi výstižně dokládá, jak jsou si oba zdánlivě tematicky spřízněné filmové projekty ve skutečnosti vzdálené. Zatímco internetový seriál z produkce Netflixu svou faktickou zahuštěností a školometským podáním místy evokuje čtení hesel z Wikipedie, Villeneuvův temný thriller nasazuje divákovi svěrací kazajku a uvězňuje jej v neprodyšně uzavřené komoře, do které jen zřídka dolehne tlumený hlas zvenčí.

Drogový byznys za sklem

Strohé, pečlivě kontrolované dávkování informací je pro Villeneuvovy snímky typické již od Požárů (Incendies, 2010), v nichž sourozenecká dvojice na Blízkém východě postupně odkrývá rodinné tajemství. Na těžko vyřešitelné záhadě s množstvím divokých hypotéz staví také morálně nejednoznačná detektivka Zmizení (Prisoners, 2013), ve které zoufalý otec pátrá po své unesené dceři. Krajně enigmatickou, takřka abstraktní šifru pak předkládá Nepřítel (Enemy, 2013), jehož protagonista, životem znavený profesor historie, nenávratně zabředává do psychosexuální noční můry, kde hranice mezi skutečností, snem a filmem přestávají existovat.

Pobyt v tísnivém žaláři připomínají Villeneuvova dramata i svým důmyslným nakládáním s prostorem. Řady identických věžáků a zkřížených drátů v Nepříteli přesvědčivě transformují bezejmennou metropoli v obří nepropustnou pavučinu. Černočerné kobky se, coby dějiště dávno zapomenutých zločinů, ve Zmizení proměňují v labyrint potlačených maloměstských křivd. Sicario, v němž se tápající hrdinka, agentka FBI, zaplétá do stěží viditelné smrtelně nebezpečné sítě drogových obchodů na mexicko­americkém pohraničí, je variací týchž motivů a postupů. Tato variace je ovšem nejen extrémně zlomyslná a podlá, ale většinou také jednorozměrně nihilistická a nedomrlá.

Populární kultura si zvykla zpodobňovat drogový byznys mnohdy jako komplikovaný, přesto však jasně uspořádaný spletenec protichůdných zájmů a účelových aliancí – příkladem je kromě zmiňovaného seriálu Narcos i oscarový film Traffic – nadvláda gangů ­(Traffic, 2000). Oproti tomu Sicario tento spletenec odsouvá kamsi mimo dohled běžného smrtelníka. Agentka Kate, která při zásahu v domovské Arizoně odhalí strašlivé následky kartelové války, záhy přijímá účast na riskantní misi s cílem dopadnout mafiánského bosse a učinit násilnostem přítrž. Už od prvních vyjednávání o misi nás však snímek odkazuje do patřičných mezí. A to samé platí i pro hlavní hrdinku. Vlivní bílí muži v oblecích snovají plány v jakémsi proskleném odhlučněném akváriu, zatímco my je můžeme pouze bezmocně sledovat a z gest, mimiky či kostýmních nesouladů odhadovat jejich skutečné záměry.

Čekání na otřepanou hlášku

Zpočátku lze jen obdivovat důslednost, s jakou tvůrci realizují svůj vyhraněný, divácky nepřívětivý koncept. Pozici idealistické ženy, která se znenadání ocitá ve vyšší hře protřelých mazáků, film nejprve zprostředkovává působivě a bez zbytečně těžkopádných stylistických kudrlinek. Figura osamocené, naivně vyhlížející Kate nejednou účinně kontrastuje se zachmuřenými mužskými postavami, okupujícími kraje precizně naaranžovaných záběrů. Nejistotu z cizího prostředí, doplněnou o nervozitu z pozdního příchodu na brífink, zase přesně vystihují hrdinčiny kradmé pohledy do stran, znázorněné rychlými prostřihy na kolemsedící výhružně vypadající profesionály.

Postupně však začíná být zřejmé, že hledisko neškodné ovečky, která se omylem zatoulala do smečky vlků, bude Villeneuvův snímek se stále menší efektivitou vytěžovat prakticky po celou stopáž. Vzhledem k nepřehlédnutelnému sledu varovných signálů je totiž už od úvodu patrné, že válečné tažení do mexických slumů obestírá blíže neurčená konspirace. Umanutost, s jakou Sicario znovu a znovu odmítá pod víko této konspirace nahlédnout, pak brzy vede k útrpnému čekání na nevyhnutelný „twist“, který dá tušeným zákulisním dohodám konečně jasný tvar. Do té doby jsme spolu s Kate odsouzeni k frustrující pozici zpožděného, téměř paralyzovaného pěšáka, jehož iniciativa je předem odsouzena k neúspěchu.

Na tomto místě lze pochopitelně namítnout, že pociťovat při sledování Sicaria frustraci je zcela v pořádku, jelikož jde o výsledek zjevného tvůrčího záměru. V případě Villeneuvova filmu jsou ale ubíjející zejména prostředky, jakými intenzivní dojem bezvýchodnosti navozuje. Jejich nefunkčnost nejlépe vynikne ve srovnání s dvěma příbuznými, kvalitativně lepšími snímky z posledních let, Konzultantem (The Counsellor, 2013) a 30 minutami po půlnoci (Zero Dark Thirty, 2012).

Konzultant režiséra Ridleyho Scotta sdílí se Sicariem nejen tematiku zákeřných mexických kartelů, ale rovněž neortodoxní vypravěčskou strategii, která podstatné dramatické dění až na výjimky odsouvá mimo hrdinův dosah. Scottův konverzační thriller ovšem tento úkrok stranou vynahrazuje slovní ekvilibristikou scenáristy a romanopisce Cormaka McCarthyho, jehož zásluhou se četné barvité rozhovory stávají nástrojem k hlubší charakterizaci postav. Sicario naopak častěji hovoří prostřednictvím obrazů nasáklých temnotou či zlověstné hudby a z úst málomluvných zabijáků nechává zaznít spíše jen úsečné poznámky. O to palčivější je, když po minutách významného mlčení následuje otřepaná hláška, která veškeré, do té chvíle důkladně budované napětí shodí na úroveň banálního žánrového prožitku. Slabinou debutantského scénáře Taylora Sheridana jsou právě neohrabaně psané dialogy, jež do ambiciózního celku viditelně nezapadají.

Žánrová přetvářka

Snímek 30 minut po půlnoci režisérky Kathryn Bigelowové stejně jako Sicario zastupuje vzácný druh filmu, který deziluzi ze současných genderově asymetrických konfliktů zkoumá pohledem žen­agentek, vsazených do tradičně maskulinních struktur. Zatímco ale Maya ve filmu Bigelowové prosazuje své zájmy aspoň se střídavou úspěšností a díky své buldočí zarputilosti nakonec dosahuje vytyčených cílů, Kate až do hořkého konce zůstává pod přísným dohledem mocných patriarchů. Jde o troufalý koncept a autoři Sicaria se ho až obdivuhodně pevně drží – i za cenu poněkud ubíjející monotónnosti.

Villeneuvův snímek bude jistě vyzdvihován za chytrou žánrovou přetvářku, která pod rouškou nervydrásajícího akčního dramatu dlouho skrývá podprahově rozvíjenou westernovou zápletku. Ponurá podívaná, kterou tvůrci mezitím nabízejí publiku, se ale skládá především z lacině šokujících atrakcí (zohavená těla obětí) nebo snaživých vizuál­ních fíglů (infravidění proměňující vojáky v přízračné siluety). Spíše než k chameleonovi hrajícímu všemi barvami má nakonec Sicario blíže k proradnému baziliškovi, který jediným, neustále omílaným gestem marnosti přivádí své oběti do stavu mrtvolného zkamenění.

Autor je filmový publicista.