Jana Kellera znepokojilo, že „migranti rozkládají levici“. Jako kdyby nestačilo, že tu máme dávný rozkol mezi komunisty a sociálními demokraty, přibyla ještě levice liberální, pro niž je charakteristické, že „obranu zájmů dílčích skupin populace považuje za významnější než otázku sociální“. Navíc se tato levice domnívá, že „svých cílů může dosáhnout v rámci systému, který je postaven na příkré nerovnosti mezi těmi, kteří kontrolují velké peníze, a všemi ostatními“, jak jsme se mohli dočíst v Právu z 22. října.
Tento podnětný šleh vyžaduje přinejmenším doplnění. Migranti nerozkládají jen levici, ale i pravici. Německý vládní tandem CDUCSU se kvůli proudění migrantů do Bavorska málem rozpadl. Skoro všude takzvaná populistická pravice díky migrační krizi získává větší podíl na tvorbě státních politik a staví tradiční pravicové strany před sebevražedná dilemata. Také u nás lze zaznamenat úzkost mediálních pravicových think tanků nad tím, že TOP 09 a ODS stojí tváří v tvář migraci na osudově protikladných pozicích. Migrační poryv a s ním spjaté divergence v celé Evropě zkrátka zasahují všechny politické struktury, zavedené ideologické prefabrikáty i dosavadní „vztahový koncert“ mezi zeměmi starého kontinentu bez ohledu na to, do které části spektra se političtí aktéři sami řadí nebo do níž jsou – často jen ze setrvačnosti – řazeni. Lzeli to tak ještě vůbec formulovat bez intelektuálního vyhnanství na věčné časy, rozkládá se nám celá „nadstavba“ společenského uspořádání, v němž žijeme. Tím spíš je ovšem namístě kritika kohokoli, kdo se domnívá, že „svých cílů může dosáhnout v rámci systému“.
Druhý doplněk Kellerovy obecné pravdy je závažnější. Jakou levici vlastně migranti rozkládají? Psát o komunistech a sociálních demokratech jako o levici lze totiž – pokud vůbec – jen velmi podmíněně a relativně. Leninova autentická revoluce s reálnou demokracií rad (sovětů) už koncem dvacátých let vyústila ve svébytný státní kapitalismus monopolní byrokracie, která docílila industrializace země otrockou prací, spáchala masové zločiny a satelitní komunistické strany používala jako převody a páky svých obranných i imperiálních nároků. Pro tuto byrokracii byla i rituálně vyprázdněná revoluční ideologie – a s ní každá snaha o reálné prolomení světového systému – čím dál větším ohrožením. Byrokratický „útěk od praporů“ v letech 1989 až 1991, liberalizace „komunistického“ státního kapitalismu a kapitalizace mocenských pozic nomenklatury byly proto připravovány dlouho dopředu, ať už instinktivně či cíleně. Po rozpadu a plném začlenění bývalého Sovětského svazu a jeho exsatelitů do světového trhu se někdejší mocenské struktury mohly snášet nanejvýš se sociálnědemokratickým reformismem. Nejčastěji však byly spjaty s holým pragmatismem, anebo s různými odrůdami nacionalismu, konzervatismu a autoritářství.
Sociální demokraté procházeli 20. stoletím nejprve s cílem prolomit (stále přívětivější a demokratičtější) kapitalistický systém. Chtěli tak ale učinit postupně, s využitím jeho institucionálního rámce, který v teorii i praxi odmítl marxismus jako revoluční doktrínu. Tento optimismus, snící o „evolučním socialismu“ a vylučující pro kapitalismus možnost „politické katastrofy“ (Eduard Bernstein), posléze skončil sérií politických katastrof: neschopností německé sociální demokracie zabránit první světové válce, revolucemi v letech 1918 až 1921, ekonomickým krachem po roce 1929 a vzestupem Adolfa Hitlera po roce 1931. Poválečné sociální demokracii udala tón keynesiánská regulace a boom padesátých a šedesátých let, kdy se velká hospodářská krize z dob nepříliš vzdálených jevila jako překonaná výjimka. V konceptu Anthonyho Croslanda se stal mohutný sociální stát nevratnou institucí, která časem dosáhne skutečné sociální rovnosti (rovnosti ve výsledku). Tato vize skončila další sérií katastrof sedmdesátých a osmdesátých let, kdy s petrodolary a úrokovými hypersazbami nastoupilo globální kasino financializované ekonomiky, v teorii neoliberalismus a v politice Pinochet, Thatcherová a Reagan. Krátkou éru „nové ekonomiky“, technologické euforie a spekulačních bublin devadesátých let obhospodařila sociální demokracie „třetí cestou“, kde z rovnosti zůstala už jen třeskutě liberální „rovnost šancí“. Ta provázela takzvanou levici a její voliče do 21. století – do další kaskády katastrof, finančních krizí, ekonomických propadů a lokálních válek s globálními dopady, včetně masové migrace z postižených regionů. „Rovnost šancí“ má věru dramatické vyústění.
Platný je soud, který vyslovil profesor pařížské Sorbonny François Chesnais již před téměř dvaceti lety: „Sociální demokraté a stalinisté zničili dělnické hnutí.“ Jak by potom bylo možné „rozkládat“ něco, co je již rozložené, ba zničené, funkčně neexistující a nanejvýš snad dřímající ve znejistělých davech? Migrace a vše, co s ní souvisí, u nás rozkládá mezilidské vztahy osamělých běžců, militantů nekonformních věr či tvůrců webových stránek, kteří se snaží nějak konceptualizovat levicové ideály, jež se zde po „krátkém 20. století“ ještě povalují. Jsou to bolestné situace, neustále zjitřované dynamikou událostí a fašizujícím diskursem.
Keller má pravdu, když naznačuje, že ani „zájmy dílčích skupin populace“ nejsou „v rámci systému“ dosažitelné a že by tyto zájmy každopádně neměly být významnější než „otázka sociální“. Jenže otázka sociální je poněkud širší pojem než sociální státy nebo, přesněji, než každý jednotlivý národní a kapitalistický stát Evropské unie a jeho napnuté pojistné systémy. Takto uchopit sociální otázku přece také znamená hájit „zájmy dílčích skupin populace“. A rovněž to znamená zapomínat na systém, stejně jako na něj zapomíná liberální, postmoderní a „postrevoluční“ levice. Vždyť sociální stát je navzdory svému vznešenému titulu také – a čím dál více – „postaven na příkré nerovnosti mezi těmi, kteří kontrolují velké peníze, a všemi ostatními“.
Autor je politický komentátor.