Podle nedávného průzkumu se čeští středoškoláci domnívají, že ženy mají v české společnosti rovné šance, anebo jsou dokonce společensky zvýhodňovány. Kde se takto pokroucený obraz bere a kdo za něj nese odpovědnost?
Poslední průzkum o vztahu středoškoláků k menšinám, organizovaný společností Median ve spolupráci s Člověkem v tísni, poprvé zkoumal názor mladých lidí na rovné příležitosti. Jak vyplynulo z dotazníkového šetření, mladí muži se domnívají, že ženy jsou v naší společnosti zvýhodňovány, a mladé ženy mají za to, že obě pohlaví mají rovné šance. Ve zprávě o průzkumu vydané letos v září se píše, že tento výsledek je „překvapivý“. Oslovené sociology a socioložky ovšem ani trochu nepřekvapil. Podle nich mají studenti pokřivený obrázek o rovných šancích jednoduše kvůli tomu, že náš školský systém je v otázkách genderu značně pozadu.
Neduhy a nespravedlnosti
Genderová necitlivost vzdělávacího systému se ukazuje například v tom, že jsou žáci stále rozdělováni podle pohlaví. Projevuje se to zejména v rozlišení „chlapeckých“ a „dívčích“ předmětů, ale také v odlišném přístupu vyučujících, v odlišných požadavcích a kritériích hodnocení a v neposlední řadě i v obsahu učebnic, stvrzujícím tradiční role žen a mužů. V souvislosti s kurikulární reformou, která probíhá od roku 2004, se sice přesouvá důraz od pouhého předávání znalostí k rozvoji dovedností, přesto se ale stále akcentuje pamětní učení, soustředěnost a pasivita. Ve všech těchto oblastech mají dívky daleko lepší výsledky. Naopak mladí muži jsou od dětství podporováni v průbojnosti, logickém myšlení, technickém a výkonnostním zaměření. Není tedy divu, že se jim na základních i středních školách obvykle daří hůře a že snadno získají pocit, že je jejich spolužačkám „nadržováno“.
Do názoru středoškoláků na rovné příležitosti ve společnosti se navíc promítá nedostatek informací o tom, jak společnost doopravdy funguje. „Studenti například nemají ponětí o odlišném průměrném platu mužů a žen. Mateřskou a rodičovskou dovolenou vnímají prostě jen jako dovolenou. Zkrátka nemají dostatečné povědomí o rodinném a pracovním životě,“ říká psycholožka Irena Smetáčková, autorka několika studií o genderové rovnosti na školách. Ty podle mínění sociologů dělají jen málo pro to, aby se studentům a studentkám dostalo reálnějšího povědomí o fungování společnosti. Navíc neexistují povinné předměty, jejichž součástí by byla genderově citlivá výuka. Školský systém se naopak obrací spíše k hodnotám takzvaně prověřeným tradicí a utvrzuje nás v rolích a stereotypech, které máme již od útlého dětství vštípené společenskými konvencemi. Tím ovšem jen přispívá k zakonzervování neduhů a nespravedlností, jakými jsou právě nerovné platové podmínky, omezená možnost svobodného výběru povolání a podobně.
Chybí politická vůle
Nejedna odborná analýza potvrzuje, že lepšímu porozumění genderových stereotypů by zásadně napomohlo povinné začlenění rovných příležitostí do výuky škol. Jenže po zmiňované školské reformě jednotlivé školy získaly větší autonomii a v současnosti je pouze na nich, zda se budou snažit o větší genderovou citlivost. Podle poslední Stínové zprávy v oblasti rovného zacházení a rovných příležitostí žen a mužů, vydané organizací Gender Studies, na některých školách už genderově vyvážené programy existují. Nejde ovšem o iniciativu vládních institucí. Genderová rovnost tudíž do škol vstupuje pouze pozvolna a neformálně a o systémové změně nemůže být řeč. Neziskové organizace (například Nesehnutí, Žába na prameni, Otevřená společnost, Nora nebo Gender Studies) ani akademická pracoviště (hlavně NKC – gender a věda Sociologického ústavu Akademie věd a Katedra germanistiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity), které se na vytváření genderově citlivého prostředí v České republice podílejí nejvíce, samy systémové změny dosáhnout nemohou. Sice pořádají semináře pro pedagogy, realizují projekty, sestavují příručky pro vyučující i studující, provádějí analýzy a vydávají stínové zprávy o stavu školství, ale to k reformě nestačí. A stát se omezuje na to, že dotuje některé programy zmíněných organizací a pracovišť.
Myšlenka genderové rovnosti by měla být běžnou součástí demokratického vzdělávání. V Česku ale požadavek genderové rovnosti místní politická scéna nevznesla v reakci na stav společnosti, ale pouze tím plnila požadavky Evropské unie. Byť se díky Evropským sociálním fondům problematika dostala do širšího povědomí pedagogické obce a situace se aspoň v některých oblastech pomalu mění, politika genderové rovnosti stále není na ministerstvu školství koncipována a do velké míry jde o pouhé plnění závazku vůči Evropské unii. Role školy jako napravovatele společenských nedostatků a sociálních nespravedlností byla přitom už před několika lety formulována ve sborníku Genderovou optikou. Zaměřeno na český vzdělávací systém (2008): „Školy jsou ze své podstaty socializační instituce, jejichž úkolem je zajišťovat mezigenerační transmisi hodnot a norem považovaných v soudobé společnosti za klíčové. Které normy a hodnoty to jsou, garantuje stát.“ Jednoduše řečeno: k prosazení genderové rovnosti je zapotřebí především politické vůle.
Vládní strategii pro rovnost žen a mužů má na starost ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier. Na tiskové konferenci konané v létě však několikrát zaznělo, že program neustále naráží na nezájem a podceňování ze strany politiků. Na dosud apatickém ministerstvu školství nedávno došlo k výměně vedení, uvidíme tedy, zda se veskrze konzervativní nahlížení na genderovou problematiku školského systému stane aspoň o něco progresivnějším.
Autorka působí v Národním kontaktním centru – gender a věda SOÚ AV ČR, v. v. i.