Teror se před pátkem 13. listopadu blížil k Paříži krok za krokem v čase i prostoru. Ještě než se rozštěkaly kalašnikovy v baru Carillon a v asijské kuchyni Petit Cambodge hned naproti či v koncertním sále Bataclan a ještě dříve, než zaduněly exploze u Francouzského stadionu v SaintDenis (130 mrtvých a stovky zraněných), udeřili teroristé leckde jinde. Například v Turecku teprve před pěti týdny (téměř 100 mrtvých). Náhodou útokem proti opozici, z nějž volebně těžil autokrat Erdoğan, přes jehož území Islámský stát (IS) lifruje na Západ ropu a jehož hlavním nepřítelem jsou Kurdové.
Ale skutečný šok pro nás byla až Paříž. Pro nás, kteří v pátek necháváme politiku koňovi (má větší hlavu) a míříme za konzumem do stylových barů a restaurací, zakřičet si na fotbal, vypotit se na rockový koncert. A svět náhle vtrhne do našeho akvária reálnými střelami a náložemi, vystoupí z televizních obrazovek naživo. Jako v těch reklamách na báječné rozlišení obrazovek, v nichž z dokumentu o přírodě najednou do obýváku vtrhne nefalšovaný tygr. No, nekupte to!
Francouzi vůbec a jejich poslanci zvláště v prvním šoku nakoupili a zkonzumovali – za potlesku stojmo a zpěvu Marseillaisy – tvrzení Françoise Hollanda, že „Francie je ve válce“. A že výjimečný stav se má proměnit ústavními změnami – zvěstoval deník Libération na první straně – ve výjimečný stav permanentní s neprodyšnými hranicemi, přísnější naturalizací cizinců a většími kompetencemi represivních orgánů. Těmito prohlášeními s následným přijetím šéfa republikánů Nicolase Sarkozyho a vůdkyně národovců Marine Le Penové v Elysejském paláci – jménem „národní jednoty“ napadené země – prezident nezačlenil do války proti terorismu pouze členy a sympatizanty lepenizující pravice a lepenisty samotné, ale i jejich program. Marinina neteř MarionMaréchal Le Penová byla „nevýslovně šťastná“, že slyší teze Národní fronty z úst hlavy státu. A obě dámy se mohou těšit, že pařížský teror jim v regionálních volbách 6. a 13. prosince umožní zvítězit v NordPasdeCalais a v regionu Paca.
Francie je dávno ve válce svým kontroverzním angažmá v Mali a Nigérii. Je jedním z hlavních aktérů v Iráku a Sýrii, jestliže její letectvo bombarduje pozice IS v severním Iráku od srpna 2014 a od začátku letošního podzimu rovněž cíle v Sýrii. Určitě ale není ve válce s osmi chlapy, kteří řádili v Paříži 13. listopadu a byli propojeni s evropským centrem radikálního islámu v bruselské čtvrti Molenbeek. A ovšem také s islamistickými sítěmi v nuzáckých čtvrtích francouzských měst. Jak vlastně použít armádu v boji s tím, co šéfredaktor listu Libération Laurent Joffrin nazval „slušným počtem neoficiálních Molenbeeků“ ve Francii? A hned dodal: „Sociální situace hraje svou roli. Zející propast, která se zrodila z krize a nerovnosti, usnadňuje verbování k teroru“ (Libération ze 17. listopadu). Ne, Hollande nemá v úmyslu vybombardovat francouzský kapitalismus, nýbrž naopak povolat národ k jeho obraně. A opět přesměrovat boj daleko – tak lidstvo 15. listopadu rozdělil německý konzervativní list Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung – z civilizovaného světa do necivilizovaného barbarika (hned druhý den zaútočilo francouzské letectvo na Rakká, metropoli Islámského státu). Zároveň jsou volnost, rovnost, bratrství (liberté, egalité, fraternité) ne snad doplňovány, ale nahrazovány bezpečností (securité). Diktatury se nikdy neohlašují vlastním jménem; i první římský císař byl přece „obnovitelem republiky“ a za jásotu vděčného lidu přijal doživotně posvátnou funkci jeho tribuna.
Šok z pařížských atentátů je trojí. První vychází z něho samého, ze vpádu tygra do obýváku, z kulek tříštících šálky předvíkendových káv a fatálně se zarývajících do zcela náhodných lidských životů. Druhý šok – alespoň pro mne – se dostavil v pondělí, když se francouzští učitelé setkali se svými žáky (tam, kde nebylo vyučování zrušeno) a měli za úkol ukonejšit otřesenou pubescentní psychiku. Novináři vyslaní do škol hlásili drzé i úzkostné studentské otázky, které věru nekladli takzvaní třídní baviči a po nichž vždy následovalo hrobové ticho: „Pane učiteli, dozvíme se, kolik civilních obětí bylo při našich náletech v Rakká?“ „Paní učitelko, jsem muslim. Budu teď muset nosit elektronický náramek?“
Ten třetí šok měl by být všeobecný, nám všem společný. Vyplývá z evidentního, a přesto vlastně nepochopitelného faktu: už čtrnáct let od teroristických útoků na World Trade Center v New Yorku a Pentagon ve Washingtonu, kdy George W. Bush prohlásil, že „Amerika je ve válce“, vede Západ permanentní, neomezenou a nekompromisní válku proti terorismu. Létaly při ní třísky z občanských práv a svobod samotnou existencí Guantánama, „vlasteneckých“ zákonů (Patriot Act), legalizací mučení (a tajnými lety CIA do „rozvojových“ mučíren), ignorancí veřejného mínění, lživými záminkami k válkám, válkami samotnými i jejich důsledky, včetně sektářství využívaného okupační správou v dobytých základnách terorismu. Před čtrnácti lety byly na světě dvě tři teroristické bojůvky, které stály za řeč, zatímco dnes jsou jich desítky. A navíc s mnohem větší šancí na lidské i – často velmi podezřelé – materiální a finanční zdroje. A po těchto čtrnácti letech se vztyčí další státnický panák a se slovy „Jsme ve válce“ startuje další kolo téhož (v závorce to celé na druhou).
Dělají to schválně? To už raději uvěřím, že překročili pohádkový bludný kořen. Že jen on je stále vrací k východisku, které reálným východiskem vůbec není. A nikdy nebylo.
Autor je politický komentátor.