Po březnových volbách na Slovensku vznikla kuriózní debata o Pyrrhově vítězství Roberta Fica, premiéra a lídra strany SměrSociální demokracie. Jedni tvrdili, že Fico nesestaví vládu, protože roztočil protiuprchlickou a islamofobní rétoriku ve stylu neofašisty a šéfa Banskobystrického kraje Mariana Kotleby jen na velmi malé obrátky. Jiní naopak zdůrazňovali, že Fico imitoval Kotlebu – i za přispění českého prezidenta Miloše Zemana – zase až příliš, a vyšlapal tak cestu k moci „vlastencům“, nad nimiž Slovensku i světu ještě ustydne krev v žilách. Budou v parlamentu dupat, hulákat a hajlovat, Fico už jim nebude stačit a v případných předčasných volbách zmizí z politické scény.
V myšlence, že neofašistům je třeba vzít půdu pod nohama urychlenou fašizací levého středu, který je vezme pod svá křídla (aby je tam udusil – což už se neříká), se skrývá cosi stejně zrůdného jako logického, jakási logická zrůdnost a zrůdná logika zároveň. Zato nad strategií, která by chtěla sjednotit voliče na bázi „evropských hodnot“ a porazit pravicové extremisty v salonních lakýrkách „opravdových demokratů“, visí pořádný otazník. Opravdu by to tak šlo zařídit? Celá situace vyvolává dojem, že osud demokracie, jak ji střední Evropa znala alespoň v denním snění na růžových cestách klamných nadějí, se zase jednou naplnil.
V renomovaných denících západoevropského jádra systému tohoto nejlepšího ze všech příšerných světů se tváří v tvář slovenským volbám s podivnou setrvačností sepisují úvodníky o „neliberálním modelu“ v zemích Visegrádské čtyřky, které jsou postiženy „komunistickým dědictvím“. Ještě 8. března se v Le Monde mudrovalo, že Budapešť, Varšava, Praha i Bratislava v souvislosti s uprchlickou krizí ukázaly, že prostě nemají takovou „úroveň demokratické kultury, jaká je členskými státy Evropské unie považována za samozřejmost“. Drsná to slova, byť zmírněná konstatováním, že k autoritativnímu režimu – na rozdíl od Polska Jaroslawa Kaczyńského a Maďarska Viktora Orbána – zatím ještě Česko ani Slovensko nedospěly. A půvabně se tyto státy liší i mezi sebou v tom, že Miloš Zeman na Pražském hradě věru není a bohdá nebude věhlasným filantropem, jímž býval vládce Bratislavského hradu Andrej Kiska. Tytéž úvodníky, plné štítivosti k východním barbarům, však jedním dechem připouštějí, že „vzestup krajní pravice bohužel není exkluzivní záležitostí střední Evropy a přijímání uprchlíků není jednomyslně akceptováno ani ve starých západoevropských demokraciích“. Takže problém neexistuje jen v našem středoevropském zapadákově, ale i tam, kde liberalismus – až na období diktatur, revolucí, fašismů a potoků krve ze dvou světových válek – vzkvétal celá staletí a kde se o „komunistickém dědictví“ nedá vůbec hovořit.
A je to ještě horší: západní Evropa se mezitím povisegrádštila, poorbánila, pozemanila, zkaczyńštěla či aspoň zficovala. Vždyť nedlouho po rozhodnutí Budapešti vybudovat protiimigrační plot na hranicích Maďarska se Srbskem a Chorvatskem se rozjelo bariérové domino nejen do Chorvatska, Slovinska, Srbska a Makedonie, ale i do Rakouska, Švédska, Dánska, Francie, Belgie, Norska a naposled i do toho velkorysého Německa. I papež František, asi poslední guru liberální levice, se najednou rozhovořil o „arabské invazi“. A „demokratická kultura“ Západu nyní stojí a padá s odstrašováním migrantů všemi způsoby: buldozery v Calais a paralytickými plyny na makedonskořecké hranici, zvýšenou aktivitou agentury Frontex, flotilou NATO v Egejském moři vybavenou nejmodernějšími vyhledávači vratkých uprchlických člunů a v neposlední řadě volnou rukou pro turecké úřady, aby těm kocábkám jakýmkoli způsobem zabránily vyrazit na vodu a plout o život do Řecka, dnes asi největšího evropského „hot spotu“, v němž se každý den odehrává humanitární katastrofa.
Pouhý den po slovenských volbách vyvrcholila kotlebizace Evropy – tolik vyčítaná nebohému Robertu Ficovi – na sletu evropské osmadvacítky v Bruselu, kde byla plně zrestituována „pevnost Evropa“. Autoritativní režim Recepa Tayyipa Erdoğana, jenž odteď úředně vládne „bezpečné zemi“, byl přitom slavnostně pasován na hlavní ucpávku takzvané balkánské uprchlické cesty. Čili cesty z Jihu za falešnou nadějí na lepší život, o nějž jej Sever připravil. Poturčenci horší Turka? Buď jak buď, nejen lídři Visegrádu, ale všichni nacionalisté, xenofobové a neofašisté cítí se nyní být politickým předvojem odhodlané „obrany evropských hodnot“.
Proč je to – vracím se k začátku – zrůdné, ale systémově logické? To proto, že evropské elity nemají jiné mocensky bezpečné odpovědi na sociální aspirace svých voličů než ty, s nimiž se všude vytasili různou měrou zfašizovaní vlastenci. Vědí, že se opět blíží horší časy. A možná už ani tolik nechtějí ubrat páru neofašistům. Možná už jde jen o skok do ujíždějícího vlaku, o snahu dostat se na dosud neobsazené místo mašinfíry. Vlastně mašinfýrera.
Autor je politický komentátor.