V roce 2011 se zdálo, že do stagnujících diktatur několika arabských států konečně zavál svěží vítr, který by mohl přinést otevřenější politiku. Po třech letech je bohužel situace v arabském světě ještě beznadějnější než dříve. Mluví se sice stále o svobodě, ale využívá se organizované násilí.
Arabský svět už dvacet let prochází obdobím, v němž se periodicky střídají omezená liberalizace, jejíž první vlna přišla souběžně s rozpadem Sovětského svazu, a vzápětí následující represivní reakce. V Alžírsku a Tunisku se na konci osmdesátých let konaly svobodnější volby, deset let nato udělaly pár vstřícných gest i nové generace autokratů v Maroku, Jordánsku a Sýrii. V obou republikách ve volbách ale uspěli islamisté a následovaly represe. Po vzoru průkopnického Egypta přistoupily výrazně etatistické režimy v devadesátých letech na ekonomickou liberalizaci. Přinesla jistý růst, především však prohloubila sociální nerovnost. Podtrhla absenci politické liberalizace – privatizaci a koncesi probíhající bez kontroly doprovázela systematická korupce a obohacování politických i bezpečnostních elit. Neschopnost arabských států se reformovat a záhada jejich relativní stability se staly akademickým a zahraničněpolitickým tématem Západu.
Druhá vlna liberalizace a svobodnějších voleb přišla – ať už pod tlakem Bushovy agresivní politiky nebo z jiných důvodů – v polovině nultých let. Měla krátké trvání (Egypt) a velmi rozporuplné (Irák), krátkodobé (Libanon) nebo žádné výsledky (Palestina).
Rok 2011 přinesl zatím největší otřes. Po třech letech se však ukazuje, že šlo pouze o další, i když větší výkyv kyvadla politického vývoje arabských zemí. Takzvané arabské jaro sice začalo jako do té doby nepředstavitelná vlna souběžných a v zásadě identických občanských a sociálních protestů, po dvou letech ale scénu ovládly zcela jiné síly, než se čekalo.
Krátký triumf islamismu
V první fázi arabský svět zachvátil islamistický triumfalismus. Jediná společensky zakořeněná a ideová opozice se zhlédla v Turecku a začala konečně sklízet ovoce své dlouhodobé podzemní mobilizace v Tunisku, Egyptě a v Maroku. Jenže v těchto svobodnějších zemích se následně opozice sama znemožnila neschopností konstruktivně vládnout. V Egyptě Muslimští bratři podlehli iluzi, že stačí obsadit prezidentský palác a vydávat dekrety a že bez navazování aliancí s jinými částmi politického spektra a bez podnikání nějakých, byť populistických, sociálních a reformních kroků se lze obejít. Jejich vláda nejen neměla náplň, ale jak se ukázalo, především nevyužila možnosti naklonit si veřejnost. Takzvaná druhá revoluce, ještě mohutnější než ta první, je s pomocí armády smetla.
Tuniští islamisté, stejně neschopní, ale politicky opatrnější, v momentě zatčení Muhammada Mursího zařadili zpátečku. Souhlasili s vyjednáváním se silnou politickou a občanskou opozicí a nakonec odstoupili sami, čímž zachránili nejen sebe, ale patrně i demokratickou budoucnost Tuniska. Zaslepený Mursí a nerealistické vedení jeho hnutí nicméně promarnili historickou šanci na to, aby se organizace stojící u počátku současných arabských ideologických hnutí rozumně domestikovala v reálné politice. Mladší generace Muslimských bratří k tomu měla nakročeno a po očekávané prohře ve volbách, které Mursí vědomě odsouval, by se Bratrstvo k normalizaci přiblížilo. Poslední projev Mursího, odvolávajícího se na islám a odmítajícího uznat svou neschopnost a udělat byť jediný ústupek obrovským masám protestujících, pak zcela a nadlouho zdiskreditoval středový proud politického islámu.
Zkázu islamismu pak dokonalo drastické rozhodnutí armády využít momentální převahy a hnutí zcela vyhladit. Předělem v porevolučním vývoji v arabském světě byl srpen 2013. Zatímco v Tunisku se islamisté rozhodli sami sebe omezit, v Egyptě se státní aparát vojensky obrátil proti největšímu masovému politickému hnutí. Egyptská armáda sice nebombarduje z letadel obytné čtvrti, na rozdíl od činů syrského diktátora Bašára alAsada ale nemají její akce jen lokální význam. Když vážená instituce předního arabského státu, financovaná USA, rozpoutá válku proti možná pětině svých občanů, zavře jich desetitisíce do podzemí, omezí získané svobody na minimum, a v lepším případě tak miliony obyvatel přivede do opozice, v horším případě k terorismu, má to okamžité regionální a dlouhodobé historické dopady.
Zdá se bohužel, že reakce egyptské armády není jen dalším pohybem kyvadla, které se po pěti letech zase samo přehoupne do příznivější polohy. Armáda totiž zničila možnost proměny politické konstelace. Použití násilí zabránilo tomu, aby islamisté platili za svou politickou neschopnost, a možnost zbavit se vlastními silami přesluhujícího autoritářského vedení, nechat dospět rozumnější politiky nebo vůbec pěstovat jakoukoli politiku byla rovněž zmařena. Na místo Egypta nastoupila Saúdská Arábie, její zdánlivě bezedné fondy a její druh politiky – represe a finanční podpora nepřátel svých nepřátel. Pro druhou fázi arabského jara je těžké najít název. Patří k ní jak státní represe, tak i násilný odpor proti ní, který teď sám nabírá monstrózní podoby. Místo islamismu nastupuje džihádismus.
Rozmach džihádismu
Na výsledek velkého pokusu v Egyptě a Tunisku měl bohužel velký vliv i druhý experiment arabského jara. Zatímco si v Severní Africe pohrávalo se svobodou, volbami, novými stranami, v Levantě se souběžně začalo experimentovat s pravým opakem – s totálním potlačováním občanských a sociálních protestů, posléze celých společenských skupin. Tento druhý experiment, přes všechna očekávání a zbožná přání, nepohořel. Po třech letech sedí Bašár alAsad stále v prezidentském paláci nad Damaškem. Přibližně ve stejné době, kdy se kyvadlo vychýlilo v Egyptě, dějiny uzavřely určitou kapitolu i v Sýrii.
Přes boje probíhající v Damašku a jeho okolí byl snad právě jen srpen 2013 jediným momentem, kdy začal režim panikařit a funkcionáři houfně odjížděli z centra města. Po chemickém masakru tisíce lidí v Ghoutě u Damašku (jen týden po skoro tisíci mrtvých při vyklízení protestních táborů v Káhiře) psal The Economist na obálce: „Hit him hard!“ Nikdo ale na Damašek neuhodil a rychle se ukázalo, že ani neuhodí. Žádný stát ani aliance neměly sílu na sbírání střepů rozbitých národů a zemí. Spočítat si ale, kolik bude každý beztrestný půlrok ničení lidských životů a obydlí, starověkých měst a celých společností stát a jaké bude mít v budoucnosti dopady v regionu a za jeho hranicemi, to bohužel žádný prozíravý politik neuměl.
Na jaře roku 2011 ještě skoro nic nezačalo. O rok později už Bašár ostřeloval města z tanků a letadel, statisíce obyvatel byly na útěku a rodily se první džihádistické skupiny. Ve Spojených státech ani v Evropě se ale nikdo nechtěl vážně zabývat širšími regionálními souvislostmi. V sousedním Iráku v roce 2013 protestovaly – pokojně a politicky – sunnitské kmeny. I premiér Núrí Málikí se musel vypořádat s opožděnou ozvěnou arabského jara. Nevyužil ale existujících mechanismů, které byly paradoxně v Iráku v té době „nejdemokratičtější“ v regionu. Ať už je irácká realita jakkoli složitá a jakkoli se tam volby odehrávají z velké části podle konfesní a etnické logiky, povolební vyjednávání měla prvky sdílení moci mezi různými skupinami. Jenže v poslední době byli čím dál více opomíjeni sunnité. Málikí se sunnitskými předáky nevyjednával, naopak, na podzim 2013 si vzal příklad z Bašára a bez větší reakce USA s protesty zametl. Stejně jako jeho syrský kolega tehdy prohlásil represe za boj proti terorismu.
Irák, který si prošel lety občanské války, ovšem na rozdíl od Sýrie své teroristy opravdu měl. V roce 2013 zkusili štěstí v Sýrii a aktivizovali se i v Iráku. Když Málikí poslal neoblíbenou federální armádu proti protestním táborům u Ramádí a Fallúdži, kmeny, které se ještě před sedmi lety nechaly naverbovat Spojenými státy proti alKáidě, začaly džihádisty tolerovat a společně s nimi otevřeně povstaly proti Bagdádu. Půlroční kampaň proti centrální vládě vyvrcholila letos v létě dobytím Mosulu. Ukázalo se, že král je nahý. Tam, kde obyvatelstvo ztratilo loajalitu ke státnímu řádu, zaplnila vakuum nihilistická utopie militantního islamistického pořádku. Nebývalý rozmach teritoriálního džihádismu je zatím nejspektakulárnějším experimentem arabského jara.
Nefunkční státy
Džihádismus nebyl součástí původního plánu a džihádisté se dostali do čela povstání proti syrské diktatuře a iráckému autoritářství postupně, z nedostatku politicky uspokojivého řešení. Politickou, neozbrojenou fázi protestů radikalizovalo v obou zemích odmítání vlád uznat legitimitu protestních požadavků, represe a následná militarizace protestujících. V Sýrii mezi ozbrojenými povstalci začaly převládat salafistické jednotky díky sponzorům z kruhů sunnitské solidarity ze Zálivu. Postupně se nejefektivnějšími jednotkami stávaly ideologické, bývalými džihádisty vedené islamistické skupiny. V Iráku již v létě 2013 probíhala džihádistická systematická náborová kampaň, následně založila irácká alKáida svou samostatnou odnož.
Úspěch džihádistů byl dán naprostou bezvýchodností povstání. Sunnité v Iráku byli svědky toho, jak jejich protesty využil Málikí k vyhlášení války proti teroru a k další výhře ve volbách. Povstalcům v Sýrii se nepodařilo získat na Západě podporu a těžké zbraně. Po dvou letech nedobyli jediné větší město, získaná území ani nezvládali spravovat a proti leteckým náletům neměli šanci vyhrát. Tvrdá disciplína, úspěch, ideologie, vlastní agenda (antišíismus) a politické ambice (zakládání státu) lákají dnes už desetitisíce sunnitů do džihádistických formací. Základním předpokladem jejich úspěchu je ale dlouhodobý rozpad fungující státní správy na obou stranách dnes již neexistující postkoloniální syrskoirácké hranice.
Na periferiích arabských měst od Gafsy v Tunisku po Fallúdžu v Iráku vyrůstají generace mladých mužů bez perspektivy, bez šance najít si stálou práci a oženit se, žijí za neustálé šikany arogantního režimu, ve stresu z chudoby. Jejich počet vzrostl s demografickou explozí, ekonomickou a zemědělskou krizí a s cenami potravin. Jde už o ale generaci urbanizovanou, gramotnou, online a otevřenou ideologiím. Tam, kde státy již nenabízí ani minimální prosperitu, ani podíl na moci, ani možnost kritizovat, arabské jaro roznítilo nastřádanou frustraci. Další palivo rozhořelému konfliktu dodala politizace arabského jara a probouzení ideologickokonfesní solidarity.
Absence politiky
Stejně jako ve vedlejší Sýrii, i v „demokratičtějším“ Iráku vláda na legitimní požadavky a protesty podstatné části obyvatel odpověděla represivně. Kdyby se totiž Bašár a Málikí chovali politicky, museli by přistoupit na mnohem těžší strategickou hru. Muselo by se vyjednávat, ustupovat, vést volební kampaně a výsledná moc by byla omezená ústavou. Je přitom paradoxní, že právě Bašár by jistě v jen trochu svobodnějších volbách v roce 2011 vyhrál. Jako mladý nástupce na trůn a autor ekonomické liberalizace měl relativně velkou důvěru Syřanů, kteří by tehdy byli vděčni i za gesta a omezené reformy.
Ovšem z pozice neomezené moci se nikomu nechce hrát si na politiku, když nutně nemusí. Za neúspěchy země přitom diktátor většinou svaluje vinu na jiné. Desetiletí za všechno mohl Izrael, se kterým je Sýrie od roku 1967 ve válce. Díky tomuto boji mohl syrský režim celou tu dobu vládnout ve výjimečném stavu a zavírat opozici. Novou záminkou jsou teroristé. Stačí, aby se občan bránil policii a už je terorista, ohrožuje jednotu národa a ospravedlňuje represe.
Politik se zodpovídá: za rostoucí ceny chleba a mazutu, za výpadky elektřiny, za nedostatek práce, za mizerné školství, za zkorumpovanou policii, která si vynucuje úplatky. Jenže v arabských zemích je sotva někdo připraven nést za to všechno odpovědnost. Málokdo rozumí ekonomice a rozvoji. Oblíbené jsou stále ještě etatistické projekty. Postavit přehradu, ropné vrty, průplav, turistický resort. Ale měnit zákony, otvírat trh, reformovat ministerstva, hledat investory, pobízet inovace a malé podniky, to je pracné, vyžaduje to plán a kvalifikaci a hlavně – trvá to dlouho. Ne že by arabské země neměly dost odborníků. Mnoho úspěšných lidí se na Střední východ vrací ze západních univerzit a mezinárodních institucí a arabské země mají svou vzdělanou vrstvu. Islamisté, mimochodem, měli jako jediní dobře zpracované ekonomické programy. Ve skutečnosti se ale do drahých reforem, zeštíhlování přebujelých administrativ a zvyšování daní nikomu nechce, dokud nebude mít jistou moc a vnější okolnosti ho k tomu nepřinutí.
Bídný stav arabských zemí by snad měl být důvodem k reformnímu úsilí. Zdá se ale, že k tomu ještě nedozrál čas. Ani v Egyptě, ani v Tunisku neměli prezidenta, který by jim řekl, že jejich země nevzkvétá. Egypt žije ve své fikci slavného národa, kterou při každé příležitosti nafukují média. Nic ale nesvědčilo o nejistotě vládnoucích víc než televizní spot, který někdy v roce 2012 natočila egyptská armáda. Nabádala občany, aby se nebavili s cizinci příliš upřímně: Pozor, ti sympatičtí lidé mohou být ve skutečnosti američtí či izraelští špioni a vy jim za žádnou cenu nesmíte prozradit národní tajemství. Jaké tajemství může uchovávat číšník v kavárně? Asi jenom hloubku mizérie, materiální nejistoty a závislosti, ve kterých žije.
Elity na prameni
Zdá se bohužel, že nikdo přesně neví, jak vládnout přelidněným, politicky mobilizovaným zemím s rozpadající se státní infrastrukturou a zkorumpovanou správou. Svobodná politika nepřinesla dosud ani v Egyptě, ani v Tunisku skoro žádné reformní kroky. První volené instituce v Egyptě a Tunisku zcela vyčerpalo psaní ústavy a s ní spojený kulturní konflikt mezi modernisty a islamisty. V Egyptě se vládne už čtvrtý rok bez parlamentu, za pomoci dekretů. Tunisko si snad zvolí parlament, prezidenta a funkčnější vládu na konci tohoto roku. Volené instituce přešlapovaly na místě hlavně proto, že volby zdaleka nestačily na to, aby se změnila politická moc a s ní systém.
Sesazení diktátora a jeho rodiny v arabských zemích neodstranilo všechny mocenské skupiny, které režim tvořily – to platí především v Egyptě. Chaos se usazuje až teď, po třech letech, kdy začíná být jasné, kdo v nové politice uspěl nejlépe. Ve své knize Soldiers, Spies and Statesmen (Vojáci, špioni a státníci, 2012) sociolog Hazem Kandil rekonstruuje vývoj vztahů tří mocenských pólů v Egyptě – tedy armády, policie a politické elity – od vojenského převratu, přes revoluci v roce 1952 a přeměnu armády v ekonomický projekt až po vzestup ryze policejního státu za prezidenta Muhammada Mubáraka. Podle jeho analýzy revoluce přinesla nakonec především návrat armády k politické moci. Proti načas ochromeným klientelistickým sítím se nepodařilo vytvořit konstruktivní politickou sílu, která by ústavou razantně zavedla základy liberálního řádu a začala rozebírat klientelismus po částech. Opozice zůstala pasivní, rozdělená na islamisty a liberály, a bez programu. Odmítáním konsensuální politiky islamisté promarnili možnost vytvořit „demokratický“ protipól k totalitním centrům moci.
Situace byla o to těžší, že revoluci všude předcházela ekonomická liberalizace. V posledním desetiletí byla v Egyptě privatizována nejvýkonnější část státního hospodářství, zatímco ta prodělečná a zmítaná stávkami je nadále dotovaná z rozpočtu. Skrze privatizaci a koncese mezinárodních společností byly rozdány karty politickým a ekonomickým elitám, které se své zisky snaží chránit investováním do politiky. V Tunisku je problémů zdánlivě méně. Revoluce smetla nebývale koncentrovanou politickou mafii klanu manželky prezidenta Bin Alího. V Egyptě naopak nová vláda potichu zprošťuje Mubárakovy magnáty obžalob z korupce výměnou za výkupné a investice a otevřeně přihrává armádě obrovské infrastrukturní zakázky. Spojení bývalých politických, bezpečnostních a ekonomických elit – výsledek liberalizace a globalizace – vytvořilo odolné klientelistické systémy.
Tyto elity se zapojí do politiky teprve s konsolidací moci, což sice pokřivuje demokratické procesy, ale je to jistě nutné. Až si Egypt konečně zvolí parlament, výsledkem čtyř let svobody bude v Egyptě marginalizace aspoň části bývalé policejní a ekonomické elity. A především se režim pootevře novým strukturám. Takzvaný kompetitivní klientelismus byl popsán politoložkou Ellen Lustovou jako politický model pomalých proměn bez změny režimu. Je to malý pokrok, ale podle egyptských pozorovatelů představuje aspoň naději na konsolidaci ekonomických poměrů a další postup změn.
Alžírský, nebo tuniský model?
Problém však tkví v tom, že v Egyptě se tato konsolidace děje spíše na základě represivního či reakčního experimentu. Nový režim není postaven na politických dohodách mezi mocenskými póly, představovanými politickými stranami, ale na nacionalistické hysterii a na marginalizaci bývalé opozice. Sisího režim je represivnější, než byl Mubárakův policejní stát, ale o to méně je respektován. Část islamistů ztratila víru v politický proces a vyměnila ji za nihilismus radikálů. Represe, které přilévají olej do ohně násilí, předem vylučují možnost politických dohod.
Není třeba hned hrozit Sýrií. Egypt se ubírá spíše alžírskou cestou. To znamená desetiletí útisku, voleb naoko, kooptovaných falešných stran a na dalších dvacet let generál u moci. V Alžírsku ve výsledku vládne naprostá apatie, apolitičnost, násilí, absence reforem. Je to politická fraška. Letos byl prezident Abdelaziz Buteflika znovu zvolen, už počtvrté, po mozkové mrtvici – a s jednaosmdesáti procenty hlasů. V Alžírsku byla tato apatie dosud relativně stabilní, jelikož „le pouvoir“ se mohl opřít o vývoz ropy a válečné trauma, a vyhnout se tak akutním sociálním bouřím. Egypt, Tunisko ani Sýrie tento luxus neměly.
Tunisku se zatím povedlo nesklouznout do represivního experimentu a stále to ještě zkouší s konsensuálními institucemi a se sdílením moci. Tuniské přechodné období mělo ze začátku silně reformní étos, mělo i štěstí na politické vůdce (prezidenta disidenta a pragmatického vůdce islamistů), na slabou armádu, na silnou občanskou opozici a konsensus ohledně republikánského zřízení. Po přelomu v létě 2013 se islamisté rozhodli přece jen pro kompromis, a tím pro politiku.
Osud Tuniska je důležitý pro všechny arabské státy. Pokud se aspoň jeden ze zanedbaných států sociálně zvedne prostřednictvím otevřené politiky, bude to při nějakém dalším návratu zmíněného pomyslného kyvadla představovat aspoň jeden pozitivní politický model pro arabský svět a alternativu k násilným experimentům. Tedy za předpokladu, že ještě bude co liberalizovat.
Autorka je analytička Asociace pro mezinárodní otázky.