Je možné, že po konci studené války se svět během dvou desetiletí ocitl v ještě nebezpečnější době, než byla ta předcházející? Evropa jako by se opět rozdělovala a Rusko znovuobjevilo imperiální charakter své existence. Čeká nás vznik nové „nacionalistické internacionály“?
Konec studené války kdysi přinesl lidem velkou úlevu. Mnozí uvěřili, že přichází nová, mírumilovná doba. Zdálo se, že Rusko – a s ním i většina světa – přijme liberální demokracii, nebezpečí další války je zažehnáno, vojenské rozpočty se dramaticky sníží a obávané vojenské bloky zaniknou. Češi i další obyvatelé postkomunistických zemí se těšili, že brzy dosáhnou na úroveň západního blahobytu, a prožívali euforii z příslibu lepších časů. Jenže čas ukázal, že šlo o nemístný optimismus. Jasně se to vyjevuje na kumulaci několika evropských krizí. Za prvé se jedná o uprchlickou krizi, která nebývale rychle posiluje krajní pravici. Dále je to otázka vztahu EU k Rusku, na jehož imperiální choutky zatím nemáme adekvátní odpověď. Za třetí je to terorismus, který vytváří podhoubí pro ještě větší politickou radikalizaci. A v neposlední řadě pokračující krize eurozóny, na niž jsme zatím trochu zapomněli. Vše zkrátka nasvědčuje tomu, že v Evropě stojíme na historické křižovatce.
Odpor proti Západu
Není jisté, zda Evropa popsanou sérii krizí přečká. Už teď je ale jasné, že se hraje o hodně. Před očima se nám rýsuje hrozba pozvolného rozkladu Evropy pod taktovkou krajní pravice. Svědčí o tom i opětovné rozdělení Evropy na východní a západní část v otázce přistěhovalců. Radikální odmítání uprchlíků v postsocialistickém prostoru jako by připomínalo někdejší spuštění železné opony – probíhá tu jakási kulturní studená válka. Může tato situace přispět k novému rozdrobení Evropy na soupeřící státy? A nehrozí, že časem budou pod praporem ultranacionalistů obehnány ostnatým drátem jak vnější hranice starého kontinentu, tak jednotlivé evropské země?
Společnosti ve středovýchodní Evropě zůstaly po konci studené války uvězněny v problému vyrovnávání se s minulostí. Byla to jistě logická reakce, která však vytlačila na vedlejší kolej aktuální otázky. Týkalo se to zejména dopadů ekonomických „šokových terapií“, sociální frustrace a deziluzí z přejímání západních vzorů po roce 1989. Vzniklé ideologické prázdno začal vyplňovat agresivní nacionalismus, který nastoupil jako projev vzdoru proti kolonizaci Západem. Ke slovu přišly ultranacionalistické síly, které hlásají odpor proti cizím kulturám, jež údajně vedou k dekadenci, rozvratu a přílivu nežádoucích vlivů. V Česku můžeme tento trend jasně vidět na sílícím odporu proti liberálům, Evropské unii a hlavně muslimům.
Ukázkovým příkladem podobných tendencí je dnešní Rusko. Postkomunistickou transformaci vedenou prozápadními liberály tu provázely divoké privatizace, budování stínových mocenských struktur a masivní nárůst organizovaného zločinu. Došlo k prudkému propadu životní úrovně a lacinému odprodeji státního majetku do rukou oligarchů, kteří si tak rozdělili moc. Výsledkem transformace byla krize, jejíž dopad (včetně ztrát na životech) je dodnes obtížné vyčíslit. Podle některých zdrojů došlo v jelcinovské éře „zlatých devadesátých“ let k dvojnásobně větším ekonomickým ztrátám, než utrpěl SSSR za druhé světové války. Ještě v roce 2008 nemělo osmdesát procent obyvatel skoro žádné úspory a průměrná délka života mužů byla 63 let.
Jelikož transformace probíhala pod praporem demokratizace, v očích ekonomicky poražených Rusů byly liberální demokracie i Západ nesmírně zdiskreditovány. Šokové reformy významnou měrou přispěly k rozkladu společnosti, jejíž hlavní hodnotou je nyní „touha po stabilitě“. Demokratizace je pro převážnou většinu lidí spojená především s rozpadem státu, chaosem a bídou. A tak vznikla přinejmenším tři Ruska: prostředí městské střední třídy, která částečně posílila po nástupu Vladimira Putina k moci, dále Rusko zchudlé většiny, jež obývá regiony postižené deindustrializací, a konečně Rusko úzké vrstvy nejbohatších, kteří ovládají klíčové instituce a média.
Homo putinus
Podívámeli se na základnu podpory Vladimira Putina, zjistíme, že ji tvoří spíše mladí lidé, nikoli „staré struktury“. Čím to? Výzkumy ukazují, že klíčové slovo, které charakterizuje mladou generaci, zní anomie, tedy zhroucení vazeb mezi jedincem a společností, jež přináší chaos, pocit odcizení, bezcílnost a beznaděj. Z optimismu, který přinesl pád reálného socialismu, tak mnoho nezbylo. Mladí Rusové často zažívají společenskou diskriminaci, nepochopení ze strany rodičů a materiální nedostatek.
Také jejich povědomí o politice je mělké a často nepřekročí obzor lokálních problémů. Svědčí o tom i fakt, že druhým nejoblíbenějším politikem je u mladých hned po Putinovi ultranacionalista Vladimir Žirinovskij, bizarní cirkusová postava, podobná našemu Miroslavu Sládkovi. Podle průzkumů většina z nich nevěří, že by se poměry daly změnit, lidé nemají moc v rukou a je zapotřebí silný vůdce. A právě to je něco, na čem se stará a mladá generace shodnou. Rusko potřebuje pevnou ruku, která udrží v zemi pořádek a zajistí, aby se opět mohlo stát silnou a celosvětově obávanou velmocí.
Právě resentiment plynoucí z pocitu porážky ve studené válce se ukazuje jako klíčový. Politická apatie, obavy z budoucnosti a pocity bezmoci nacházejí náhražku v ultranacionalismu, šovinismu a také v obratu k církvi. Ostatně je příznačné, že po zabrání Krymu a konfliktu na Ukrajině stoupla Putinova popularita do závratných výšin. Kdysi existovala víra – jakkoli se může zdát naivní a utopická –, že lze vybudovat lepší svět, v němž budou lidé motivováni zájmem o druhé. Tato vize dnes bolestně chybí. Často se místo toho hovoří o homo putinus – člověku, který více než co jiného připomíná středověkého nevolníka.
Nacionalisté všech zemí, spojte se
Zmíněné trendy se netýkají jen Ruska, i když právě tady jsou nejvíc na očích. V různé míře se vyskytují v celoevropském měřítku. Nastupující mladá generace je silně poznamenaná ekonomickou krizí a bude na tom pravděpodobně hůře než generace rodičů. Hrozba ztráty perspektiv a sociálních jistot spojená s tlakem na výkon a nedostatečným finančním ohodnocením vede k deziluzím a chování ve stylu „urvi, co můžeš“. Strach, bezmocnost i ponížení pak opět nachází náhražku ve vypjatém nacionalismu a víře ve vládu pevné ruky. Lidé si od nich totiž slibují obnovu pořádku a hrdosti.
Vladimir Putin se tedy nevynořil zčistajasna, ale zareagoval na zcela konkrétní společenskou poptávku. Ostatně dnes nám hrozí to samé: i rozpadající se českou společnost může sjednotit nenávist k uprchlíkům a ultrakonzervativní vzpoura proti liberálům a levičákům. Na tom všem je zároveň cosi tragikomického. Zdá se totiž, že Putinovi příznivci jako Viktor Orbán, Miloš Zeman a Marine Le Penová pomalu vytvářejí jakousi nacionalistickou internacionálu. Dočasně je spojuje touha po moci, protiuprchlická xenofobie a víra v obranu národních ekonomik před imigranty. Vzdáleně tak připomínají ultrakonzervativní politiky z Vídeňského kongresu, kteří se dohodli na obnově feudálního a represivního řádu v Evropě po porážce Napoleona u Waterloo.
Říká se, že fašismus vzniká jako důsledek zpackané revoluce. A vývoj u nás i jinde v Evropě nabírá velmi nebezpečný směr. Nelze proto vyloučit, že státy pod vedením krajních evropských nacionalistů budou štvát ostatní země proti „islámské anticivilizaci“ a „multikulturnímu Západu“, kde stále přežívá větší než malé množství demokracie. Je to snad až příliš pochmurná vize? Možná. Naděje na změnu těchto trendů jistě existuje. Ostatně i sám autor slavné teze o konci dějin, americkojaponský politolog Francis Fukuyama, nás před pár lety vybídl, abychom zkusili vytvořit „ideologii budoucnosti, založenou na vizi světa s odolnými demokraciemi“. Jenže dokážeme to, aniž bychom mezitím rozbili Evropu na kusy?
Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.