Drápy melancholické doby

Deníkové zápisky z doby, kdy už „obnovování pořádku“ v Československu běželo na plné obrátky, historik Karel Bartošek nehodlal vůbec vydávat. V knize Z papírků ­1973–74 je tedy dostáváme do ruky tak, jak si je v sedmdesátých letech zapsal. Bartošek patrně neshledával kusé postřehy, plné melancholie a každodenních starostí, za dostatečně zásadní, a nejsou ani natolik intimní, aby přitahovaly pozornost zvědavců hledajících trochu bulváru z disidentského a reformně komunistického prostředí. Záznamy jsou málomluvné, ale přesto výstižné a nevadí ani od počátku přítomná – a přiznaná – autocenzura pisatele, jenž počítá s tím, že se mohou dostat do nepovolaných rukou a zbytečně uškodit jemu i těm zmíněným, kteří to už tak nemají v pozici společenských vyděděnců – nebo čekatelů na zatracení – lehké.

Intelektuál za normalizace

Bartošek v sobě kromě historika nezapře zručného publicistu s citem pro jazyk. Ten je bohatý a obejde se bez manýristické ornamentality. Charakter zápisků a nakonec i reflexi tehdejší doby nejlépe přibližují hned věty z prvního záznamu: „‚Drápy doby‘ jsou zadřeny v kůži, působí v nevědomí i na lidi v podstatě veselé. Únavy z útlaku, smutky z hald kolemjdoucí primitivnosti, generační pocity z uzavřenosti životů při myšlení na dlouhodobost vlády hlouposti, osobní neštěstí či smůly, v nichž hrají velkou roli nemoci způsobené poruchami nervového systému, neschopnost intelektuála střední generace najít si jiné sféry zájmů za ukradenou aktivitu.“ O intelektuály a jejich osud v době normalizace jde přitom v knize především. Přežít a myslet na budoucnost, jež se zdá nemyslitelná, jim pomáhají zejména pravidelná setkání vyplňovaná nekončícími diskusemi, a ovšem také pitím alkoholu: „Hodně se pije – zřejmě všeobecný rys, i má zkušenost je stejná.“ Prostředí, v němž se Bartošek pohyboval, tvořili z většiny bývalí reformní komunisté – a často také předchozí nadšení stalinisté, což byla koneckonců i Bartoškova minulost, kterou reflektoval celý svůj život způsobem až sebemrskačským: v padesátých letech se podílel na propagandistickém výkladu válečné historie. Jde ale také o prostředí nekomunistických spisovatelů, jako byl Karel Pecka, nebo těch, kteří by politiku ze svého psaní a života nejraději vyloučili úplně, jako tomu bylo v případě Bohumila Hrabala.

Právě ambivalentní, ale láskyplný vztah Bartoška k Hrabalovi je jednou z nejuhrančivějších poloh jeho deníku. Dojde i na plnou citaci ustrašeného dopisu, v němž se Hrabal vyznává Bartoškovi, že s ním dále už nemůže být a pít, neboť pak „po každém, byť letmém našem setkání v hospodě bliju jako Amina“. Je nabíledni, že zvratky jsou zde příznakem strachu ze styku s podvratníkem, který si navíc už pár měsíců odseděl. Vysvětlení je stejně tak zahanbující, jako pochopitelné: „Já tedy musím chránit svoji poetiku tím, že chráním trochu i sebe…“

Vedle věčně lavírujícího Hrabala, o něhož jako by se v průběhu let přetahovaly se střídavým úspěchem disent se státní mocí („Nesmíme jim ho jen tak lehce nechat“), stojí průběžně reflektovaná trýzeň těch, kteří mají pocit, že stále nebojují anebo netrpí dostatečně. Někteří z Bartoškových přátel se stydí za to, že stále ještě vykonávají intelektuální povolání, zatímco on přitápí v kotelně – i když je pouze otázkou času, kdy dojde i na ně. Jiný zase v opilosti zalituje, že ho ještě nezavřeli. V takových momentech může čtenář nazřít, proč Bartošek o veskrze ubíjející a smutné době občas s hořkostí napíše, že je nádherná.

Důsledná kritika

Přestože lidé kolem Bartoška sestávali převážně z osobností zvučných jmen (Kosík, Kundera, Šamalík, Sochor, Křen, Pelikán, Mlynář, Kriegel, Kalivoda, Kostroun), on sám nepodléhal sebestřednosti intelektuálů, kteří se cítili na výši a důležití i v době, kdy byli poníženi, a zarytě odmítali analyzovat vlastní předešlá selhání: „Intelektuálská samolibost a ješitnost se brání bližšímu rozboru, je háklivá na každý ostřejší odsudek.“ Stejně výjimečná byla Bartoškova nedůvěra k přátelům, kteří toužili dělat politiku, i když o ně už nikdo nestál. Některé z nich právem podezíral, že by za podíl na moci a nějaký ten ústupek možná znovu vstoupili do strany, která se k nim zachovala macešsky. Ve své kritice poražených představitelů pražského jara byl důsledný způsobem, jejž si oni sami nedokázali připustit. Bartošek už v roce 1973 odmítl myslet pouze v intencích několika tisícovek vyloučených reformních komunistů a preferoval pohled, jenž by obsáhl všechny bez rozdílu.

Z těchto momentů zřejmě rostl angažovaný dějepisec, kterého známe z následujících knih, včetně jeho, pro mnohé nepochopitelné spolupráce na obsáhlém díle několika evropských historiků Černá kniha komunismu, které původně vyšlo ve Francii (1997, česky 2000). Zásadní je i jeho skandální historiografická demytizace slavné knihy československého komunistického pohlavára Arthura Londona Doznání (1969), jež byla považována za pravdivou výpověď věřícího komunisty semletého mlýny inscenovaných procesů padesátých let, než Bartošek ve své práci Zpráva o putování v komunistických archívech Praha–Paříž ­(­1948–1968) (2000) odhalil, že měla k upřímnosti daleko. Bartošek byl horkokrevný samorost, jehož osud vzdoroval všem zaběhaným porevolučním diskursům, o nichž podala zatím asi nejpřesnější, ale zdaleka ne dostačující zprávu Françoise Mayerová v knize Češi a jejich komunismus (2009). Nebyl klasický sebenenávistný bývalý komunista, který své rozhřešení najde v tom, že se postaví na opačnou stranu barikády a zřekne se minulosti. Zároveň však odmítal vytěsnit zvěrstva a omyly, kterých se jeho generace dopustila na českých dějinách. Hleděl se stejnou nedůvěrou na své zestárlé souputníky, kteří se na jedné straně stále hlásili ke komunismu a na straně druhé odmítali přiznat, kolik utrpení tohle slovo znamenalo, jako na pravicové komsomolce nového věku, opět kráčející po té jediné správné cestě. I z tohoto důvodu je dobře, že útlý sešit zápisků, který nejdříve putoval do emigrace a po roce 1989 se zase vrátil z Paříže do Prahy, konečně najde své české čtenáře.