Gottwaldův fašismus

Petr Placák je znám více jako beletrista a publicista než jako historik. Po své poměrně příznivě přijaté monografii o oslavách svatováclavského milénia z roku 2002 vydal nyní, již jako vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, publikaci Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Kontroverzní název koresponduje s obsahem a dokonale vystihuje autorovu argumentační linii. Placák obhajuje tezi, že poválečná revoluce v ČSR byla jedním z řady antiliberálních hnutí pohrdajících formálním právem, respektem k odlišnosti i tradičními hodnotami a spojujících v ideologii i praxi socialismus s nacionalismem, pročež je lze označit jako fašistické.

Zlo bez kontextu

Kniha je rozdělena do dvou částí. První je teoretickou reflexí konceptu totalitní demokracie a fašismu, druhá pak aplikací těchto postřehů na podmínky lidově demokratického Československa. Své interpretační schéma autor postavil především na přeložených dílech starší teorie totalitarismu a na analýze fašismu, kterou na počátku osmdesátých let vypracoval Noël O’Sullivan. Takový interpretační rámec lze ovšem jen stěží považovat za přínosný či originální. Navíc zcela chybí novější zahraniční literatura konceptualizující komunistická hnutí – snad s výjimkou sborníku Za obzor totalitarismu (2008, ­česky 2012; viz A2 č. 12/2012) – a nenajdeme zde ani mnohé zásadní publikace k dějinám Československa ve sledovaném období.

Placákův přístup k sekundární literatuře je až nápadně selektivní. Jednotlivé kapitoly druhé části jsou převážně založeny na vybraných výrocích předních komunistů, převzatých z publikovaných pramenů k příslušnému tématu. V některých kapitolách chybí jakýkoli odkaz na sekundární literaturu a výklad jen mechanicky hromadí vybrané citáty. To má dva důsledky. Za prvé je tento postup manipulativní. Autor pracuje s kategorií zla a hromadění citátů komunistů vytváří obraz minulosti, v němž veškeré zlo přichází od KSČ. Zcela přitom chybějí promluvy těch, kteří tvrdili totéž a říkali to třeba i dříve než komunisté (ojedinělou výjimkou je v knize ostře kritizovaný Edvard Beneš).

Druhým problémem je chybějící kontextualizace. Nekomunistické elity jsou v Placákově vyprávění téměř nepřítomné. Objevují se jen výjimečně v roli neprozíravých či nezodpovědných aktérů, aniž by autor cítil potřebu blíže prozkoumat, zda jejich vidění reality nemohlo být podobné tomu, jež připisuje komunistům. Když narazí na případy, které zjevně z komunistického ideového arzenálu nepocházely, jako byl například plán komplexního odsunu Němců, vyrovná se s tím tvrzením, že si tento původní požadavek domácího občanského odboje komunisté přivlastnili. S tím je sice možné souhlasit, ale těžko lze celou věc následně vykládat jako výhradně komunistickou akci bez aktivní participace nekomunistů. Zcela stranou Placák ponechává okolnosti, za nichž nekomunisté jednali. Proto se mu pak tak snadno vynášejí morální soudy o jejich selhání.

Pojmy, nebo nálepky?

Placák pokračuje v linii současných kritiků třetí republiky (jakými jsou Bohumil Doležal či Emanuel Mandler), kteří zdůrazňují podobnosti mezi národně socialistickou revolucí po roce 1945 a nacistickou politikou. Hledání kontinuit mezi protektorátní praxí a praxí lidové demokracie jistě může být badatelsky mimořádně přínosné, neboť může odhalit společné zdroje těchto systémů i některé podobné vývojové tendence. Zhodnocení tohoto potenciálu ovšem brání problematičnost Placákovy interpretace – například způsob, jakým konceptualizuje revoluci. Přitom zcela přehlíží jakoukoli sociálněvědní literaturu k teoriím revoluce a zůstává u jednoduchého schématu spiklenců vyzbrojených metaideologií, neprozíravých nekomunistů a vypočítavé a následně podvedené populace.

Další vadou je nedostatek pojmové preciznosti, která nejpozději od časů Maxe Webera patří mezi hlavní požadavky kritické sociální vědy. Autor jistě může pracovat s konceptem totalitní demokracie, jejímiž druhovými variantami jsou i komunismus, fašismus či nacionální socialismus. To ale ještě neznamená, že mezi tyto varianty lze bez dalšího dát rovnítko. Dochází tak totiž jen k pojmovému rozmělnění. Navíc fašismus je pojem, jehož významové pole je natolik negativní, že je stále velmi užitečný pro delegitimizaci politických protivníků (což je vidět například v polemikách kolem současné Ukrajiny). Pojem se tak stává zcela bezobsažným a mění se jen v propagandistickou nálepku. Nemohu se ubránit dojmu, že právě o toto autorovi šlo: slovo „totalitní“ již není dostatečně dehones­­tující, a proto ve svém tažení proti zlu ztělesněnému komunistickým hnutím sáhl po působivějším termínu.

Dobří naivní lidé

Klasická teorie totalitarismu, s jejíž pomocí Placák koncipuje své vyprávění, implikuje existenci pasivní, atomizované masy obyvatelstva. Pro Hannah Arendtovou byla atomizace předpokladem úspěchu totalitarismu, u dalších autorů je spíše důsledkem totalitní diktatury. Obraz bezmocné masy izolovaných individuí umožňuje lokalizovat zlo do postavy vůdce, ústředního výboru strany a podobně. Tito aktéři pak získávají až čarovnou moc, kterou ovládnou mysl dobrých naivních občanů. Proto v knihách založených na totalitárním paradigmatu společnost nepředstavuje nijak zajímavé téma, leda jako objekt perzekuce a sociálního inženýrství. Aktivní participace obyčejných lidí na provozu totality se přehlíží. Do Placákovy knihy tato perspektiva vstupuje jen jedenkrát, a to když se zabývá osidlováním pohraničí, které skýtalo obrovské mase obyvatel možnost obohacení, a proto zde také měla KSČ ve volbách roku 1946 nadprůměrnou podporu. V duchu svých moralistických pozic však autor neopomene připojit řečnickou otázku, čí vina je větší, zda švindlujících komunistů, kteří si přejí v posledku zrušit soukromé vlastnictví, nebo těch, kteří toužili po majetkovém vzestupu.

Kdyby autor býval více využíval sekundární literaturu, jistě by narazil na doklady exis­tence výrazného společenského konsensu kolem hlavních cílů Košického vládního programu. Historik Geoff Eley kdysi poznamenal, že způsoby vzpomínání na minulost jsou vždy jednou ze zásadních determinant politického jednání. Placákovi ovšem jeho nezájem o postoje obyvatelstva umožňuje vykreslit jednoduchý dualistický obraz, skládající se na jedné straně ze spiklenecké strany nového typu a na straně druhé z pasivní populace a odevzdaných demokratických politiků, „rezignujících na demokratické hodnoty první republiky“, kteří dali poválečnému programu „trestuhodně neodpovědný souhlas“.

Při pročítání knihy se mi místy vracel nepříjemný pocit, který jsem zažíval při četbě titulů z padesátých let, jako byly Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka (1953) či sborník Proti kosmopolitismu ve výkladu našich národních dějin (1953). Argumentační postupy Placákova tažení proti zlu totiž vedou k podobně plochému zobrazení minulosti. Jen zfašizovanou první republiku a úsvit nové šťastné doby po květnu 1945 u Placáka vystřídala zfašizovaná třetí republika a ideálně demokratická první republika. Jistěže není možné utvářet bezhodnotovou historii. Na to jsme příliš zakotveni v přítomnosti, a tím dějinně situováni. Placákovy konzervativní hodnotové pozice, které samy o sobě nemusí být z principu nesympatické, však prostupují knihou natolik, že naplňuje spíše žánr politické propagandy než kritického historického výkladu.

Autor je historik.