Hrdinové pracující třídy

Jen co vyjdete ze dveří, ponoříte se do šedi sídliště, která splývá v jedinou šmouhu. Za rohem v průchodu vás z kocoviny probere štiplavý pach moči zažrané do zdi. Cestou na autobus míjíte hloučky lidí oblečených v šusťákových soupravách. Možná se baví o včerejším fotbalu a předávají si sáčky s bílým práškem. Ale to si můžete zdálky jen domýšlet. Zato zcela jistý je příběh stojící za zkaženým úsměvem, kterým vás zdraví spratek s vyhublými tvářemi na protější sedačce v autobusu. Za dveřmi kanceláře ve třetím patře na vás čeká obtloustlý úředník, a když se posadíte, formálním tónem se zeptá: „Co jste od naší poslední schůzky udělal pro to, abyste si našel úvazek?“ Zatímco mlčíte, nadšeně vám oznamuje, že pro vás našel vhodnou práci, a natahuje se, aby vám podal ruku – ještě mastnou od toho, jak obědval své obligátní „fish and chips“.

Tato – pro mnohé všední – realita je otištěná v tvorbě nottinghamského dua Sleaford Mods, vycházejícího stejnou měrou z ­britského postpunku jako z tradice ostrovního rapu. V podání zpěváka či spíše recitátora Jasona Williamsona se tematika nezaměstnanosti, podřadné práce, vykořisťování a života na společenském dnu, spojená s invektivami vůči popkulturnímu průmyslu, mění v ponurou poezii kapitalistického realismu. Letošní album Key Markets definitivně potvrdilo, že britská hudební scéna zplodila básníka, jakým byl ve své době třeba Ian Dury nebo Patrik Fitzgerald (viz A2 č. 17/2012).

Exkrementální romantismus

Čtyřiačtyřicetiletý hudebník Williamson vy­­střídal řadu zaměstnání, mimo jiné v továrně nebo call centru, ale dnes už by mohl na onu nataženou ruku úředníka klidně plivnout. Během posledního roku se mu se spoluhráčem Andrewem Fearnem podařilo odehrát vyprodané turné, hostovat na poslední desce Prodigy, vydat další oceňované album a vystoupit v Glastonbury, kde se Sleaford Mods stali hitem festivalu. V hitparádách se tak dvojice zařadila po bok těch, do nichž se ve svých textech strefují – ať už je to Kate Bush s předraženými lístky nebo bubeník Blur, střídající bubenickou stoličku s křeslem v parlamentu.

Při prvním poslechu Sleaford Mods si můžeme vzpomenout na Mikea Skinnera, známého především díky projektu The Streets. Podobně jako on také Williamson přednáší své texty sprechgesangem a jenom občas naznačuje rapovou flow nebo zpěv. Přestože v rozhovorech zmiňuje jako velkou inspiraci přelomový debut Wu­Tang Clanu z roku 1993, sám sebe nepovažuje za rappera. O něco více by se nabízelo přirovnání k básníku a performerovi Johnu Cooperu Clarkovi, legendární postavě britského postpunku, která na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vydala i hudební alba. Sám Williamson by se ale patrně ohradil, že se o něm neustále mluví v souvislosti s někým, koho nikdy neposlouchal. A formuloval by to svým typickým způsobem: „Nasrat.“

Neustálé klení se stalo téměř značkou Sleaford Mods. V rozhovoru pro server The Quietus Williamson vysvětluje, že texty vycházejí z každodenních konverzací, třeba v hospodě. Připouští, že jsou svým způsobem brutální, také jsou ale tragikomické. Kulturní teoretik Mark Fisher tvorbu Sleaford Mods definuje jako „exkrementální romantismus“. V recenzi předchozího alba Divide and Exit (2014) pro magazín Wire se Fisher zaměřil na William­sonův akcent. Oba pocházejí z regionu East Midlands. Fisher vypráví o tom, jak si ho jeden z vyučujících vzal kdysi na studiích stranou, aby mu sdělil, že na jeho vyjadřování a akcentu něco není v pořádku. Zatímco stále známější teoretik se přízvuku během nespočetných přednášek zbavil, zpěvák na něm trvá. V mluvě vyšších tříd akcent splývá, ale Williamson svou třídní příslušnost nechce popřít a hrdě se k ní hlásí.

Marx a punk

Pokud není dostačujícím vodítkem postpunková basa Andrewa Fearna nebo určitá podobnost Williamsonova projevu s Clarkovou recitací, nalezneme pojítko s érou, kdy se Británie otřesená punkem snažila vyrovnat s jeho odkazem, v pohledu na masovou kulturu. Pro Williamsona je to – stejně jako pro mnohé postpunkové hudebníky – totalizující mašinérie. Kapely jako Gang of Four dokonce citovaly neomarxistické myslitele, jejichž slovník si osvojil i Williamson. „Předstíráš, že se zajímáš o svou kulturu, zatímco na ni hned dvakrát sereš. Jaká kultura? Nasrat na kulturu, je to nástroj k ovládání,“ prská ve skladbě You Cunt Make It z aktuálního alba. Jinde zase za doprovodu bicích a basy, znějících, jako by je někdo nahrál v osmdesátých letech, deklamuje: „Odcizení? Nikoho to netrápí.“ Zamyšlení nad „obecným smyslem kapitalistického stroje“ ale vždy brzy ukončí odseknuté „nasrat“ nebo„kunda“, klíčová slova, která jako by udávala rytmus skladeb. Oproti předchozím nahrávkám je Williamson na albu Key Markets o něco abstraktnější, jeho texty ale neztrácejí údernost.

Žádná budoucnost

Přes očividnou spjatost s postpunkem Sleaford Mods svým jménem odkazují k britské subkultuře šedesátých let, která vznikla v dělnických čtvrtích, kde poprvé došlo k jakémusi porozumění mezi bělochy a černošskými přistěhovalci. Mods snili o luxusních klubech a krásných ženách, jako vystřižených z jejich oblíbených gangsterek. Ve skutečnosti však byli spoutaní prací a existovali jenom „mezi listy diáře“, jak píše Dick Hebdige ve své vlivné studii britských poválečných subkultur Subkultura a styl (1979, česky 2012; viz A2 č. 21/2012). Ve volných dnech pak bylo třeba udělat „skutečnou práci“ – vyleštit Vespu, vyzvednout kalhoty z čistírny, vyfénovat si vlasy nebo nakoupit desky, nejspíš Jamese Browna. Jenže když se mods, okouzlení černou hudbou, sami snažili o muziku, vždycky to znělo moc bíle. Chtělo by se říct, že stejné to je se Sleaford Mods, kteří se svými mastnými účesy hlásí spíše k současné podobě příslušníků white trash než ke starým časům a nažehlenému stylu, ačkoli si můžeme všimnout, že poslední knoflík na Williamsonově košili je vždycky pečlivě zapnutý. Sleaford Mods se ovšem o černou hudbu ani nepokoušejí. A pokud mods snili o tom, že opustí své nudné práce v kancelářích a posunou se na společenském žebříčku výše, můžete jenom hádat, co by na něco takového odsekl Williamson.

Ten se podle svých slov necítí jako hlas pracující třídy, přesto ale říká: „Věc se má tak, že tu opravdu pro spoustu lidí není žádná budoucnost.“ Stejnou beznaděj můžeme najít na druhé straně oceánu u detroitských Ugly Heroes, rapujících do boombapových beatů o dnech strávených u výrobní linky v továrně a o nezaplacených dluzích. „Jsou to jejich životy,“ říká Williamson, „ale kdo další pro ně bude zpívat, když ne já?“ Sleaford Mods se rozhodli hrát pro ty, kterým nezbývá nic jiného než přijmout první nabízenou práci. Posluchačů mají dostatek.

Autor je hudební publicista.