Každá nešťastná rodina

V české literatuře stále panuje nejistota, jak to je s tou zatracenou angažovaností, co vlastně znamená a jak ji lze skloubit s nekompromitovanou Pravdou o Člověku, zrcadlící se v Literatuře. Romány tureckého spisovatele Orhana Pamuka jsou skvělým příkladem právě takového psaní. Snoubí se v nich občas až přepjatá intenzita osobního prožitku s aktuálními politickými a společenskými tématy. Nejde přitom o paralelnost či sousedství. Spojení je organické a samozřejmé. Když Pamuk píše o lásce, píše o postavení muže a ženy v turecké společnosti. Když píše o příbězích, píše o historii. Když píše o rodině, píše o politice.

Tichý dům (Sessiz Ev, 1983) je Pamukův druhý román, tento přístup je zde ale patrnější než v následující Bílé pevnosti (1985, česky 2010), kterou se v Turecku proslavil. Na rozdíl od této historické prózy se totiž odehrává v současnosti, i když ani zde minulost z horizontu vyprávění nemizí. To ale u Pamuka nikdy. Titulní „tichý dům“ se nachází v někdejší rybářské vesnici, nyní prázdninovém letovisku Cennethisar. Tři sourozenci – Faruk, Metin a Nilgün – sem přijíždějí z Istanbulu navštívit svoji babičku. Píše se rok 1980 a je nedlouho před armádním převratem.

Korálky na niti dějin

Pětice vypravěčů Tichého domu tvoří krystalickou strukturu, procházející tureckou společností na časové i prostorové ose. Jak už bylo řečeno, spojování osobních bolestí, jejichž zachycení občas připomíná nutkavé střetávání jazyka a viklajícího se zubu v ústní dutině, a celospolečenských otřesů je pro Pamuka charakteristické. Postavy sužované láskou, osamělostí nebo obojím dohromady jsou navlečeny jako různobarevné korálky na chvějící se niti dějin. Devadesátiletá babička Fatma, trávící dny zavřená v ložnici, nás skrze své vzpomínky přenáší až do posledních dnů Osmanské říše. Vzpomíná také na svého zemřelého manžela, kterého stále ze srdce nenávidí. „Osvícenec“ Selahattin rodinu od­­vedl do tehdy ještě venkovského Cennethisaru, aby se zde věnoval sepisování Encyklopedie, která měla definitivně pozápadnit Turecko. Robinsonovsky žijící Fatmě slouží za Pátka pětapadesátiletý lilipután Recep, osamělý a věčně prahnoucí po tom si s někým poklábosit. Dalším z vypravěčů je Recepův osmnáctiletý synovec Hasan. Člen fašizující Vlastenecké mládeže, jedné z bojůvek usilujících o ovládnutí ulice, který neví, zda víc touží po lásce nebo po respektu svých druhů.

Posledními dvěma vypravěči jsou Fatmini vnuci Faruk a Metin. Faruk, skutečný následovník dědečka, je historik, jemuž ztroskotalo manželství, a tak se mezi výpravami do místního archivu rezignovaně upíjí. Gymnazista Metin, frustrovaný svou chudobou, tráví čas s místní zlatou mládeží, kterou se snaží pohrdat, protože jí závidí. Jeho snem je odjet do USA a vrátit se do Turecka jako boháč. Trpaslík Recep a jeho kulhavý bratr Ismail jsou Selahattinovi levobočci, a tak všechny postavy jsou jedna velká, nešťastná rodina. Tichý dům je vlastně místem někdejšího nuceného exilu, v němž zůstala zakonzervována rodinná traumata.

Příběhy zneklidňují

Román se odehrává v červenci 1980, tedy nedlouho před vojenským pučem, po kterém byl rozpuštěn parlament a zakázány politické strany. V tom, co prožívají jednotliví vypravěči, lze vidět předzvěst těchto událostí. Jako by i chvění pavučiny odráželo tenze procházející tureckou společností. Každý v této nešťastné rodině je ovšem nešťastný svým vlastním způsobem. Osobní neštěstí kříží neštěstí politické. Nacionalista Hasan miluje komunistku Nilgün, chudý Metin zase bohatou Ceylan. Hrozba politického násilí je všudypřítomná, byť se současnost promítá nejvíce do příběhů nejmladších postav. U těch starších a těch už mrtvých jde o minulost. Selahattinova snaha osvítit Turecko a zoufalství, že na Západě „ti lidé už všechno objevili, nic nového se říct nedá“, se opakuje ve Farukově opileckém rozhořčení při pozorování břišního tance pro turisty. Cítí v té chvíli ponížení. Vidí v tom „orientalismus“, barvotiskový Východ pro západní oči: „Takovéhle nás vidí všechny.“

Paralelně k tématu politické nestability se rozvíjí otázka po smyslu příběhů. Osmanská minulost vyvstává při Farukově archivním bádání. Jeho úmysl sepsat historii morové rány se však rozpouští v příbězích, na něž naráží. Zneklidňují ho. Snaží se „vypudit z hlavy myšlenku, že příběhy musejí k něčemu sloužit“, je přesvědčen, že „ta vášeň poslouchat příběhy nás všechny mate, strhává nás do snového světa“. Nedokáže ale nalézt kritérium, jež „odlišuje dobrou historickou práci od dobré sbírky povídek nebo románu“. Farukovy úvahy o podstatě příběhů komentují naše vlastní čtení. Jeho zoufalý závěr, že „je nutné se osvobodit od všech příběhů“, se vrací v pozdějším Pamukově románu Černá kniha (1990, česky 2011), v němž jedna z postav volá po tom, „ať už je každý konečně sám sebou a nikdo nemusí vyprávět příběhy“.

Faruk otázku po smyslu příběhů zodpovědět neumí, a proto je odmítá. Odpověď ale zná jiný z vypravěčů Tichého domu. Je jím trpaslík Recep: „Někdo pozdraví a poslouchá tě, vyprávíš o svém životě a pak on o svém a posloucháš ty, a takhle vidíte své životy očima toho druhého.“ To je motiv opakující se ve všech Pamukových románech a dost možná ten nejzávažnější. Příběhy jsou totiž nenahraditelným prostředkem stávání se druhými, a tím i předpokladem jejich pochopení.

Minulost jako můra

Pamuk je, přinejmenším pro evropského čtenáře, výsostným kronikářem rozpolcenosti moderních tureckých dějin. V jeho románech se toto téma vrací stále znovu a je prozkoumáváno z mnoha stran, napříč staletími. Z Pamukova díla vytváří celek svědčící o vnitřně soudržném úsilí zachytit prózou zemi, jež v sobě spojuje tolik rozporů. Často je tato snaha provázena až bolestným osobním nasazením.

Ve snaze podat zprávu o společnosti spojenou se zachycením intimních prožitků se Pamuk velmi podobá Proustovi. A to nejen v Muzeu nevinnosti (2008, česky 2012), kde proustovská rekonstrukce minulosti nabírá patologický rozměr materiální fixace uplynulého času hromaděním předmětů denní potřeby, dokumentujících prožitou lásku a bolest. V Tichém domě se Fatma, stejně jako Marcel v Hledání ztraceného času, vrací do minulosti, zatímco odpočívá ve své ložnici. I pro ni je minulost daleko živější a palčivější než životy trojice vnoučat, prožívajících v její blízkosti nepříliš veselé prázdniny. Díky ní si uvědomujeme, že jejich životy nejsou odděleny od minulosti, jejich předků ani jejich země. Že na všech členech této rodiny spočívá minulost jako můra, kterou ani další vojenský převrat nedokáže odstranit.

Autor je publicista.