O čínském a zejména pekingském smogu slyšíme stále častěji. Letošní začátek prosince v Pekingu je ovšem i pro zahraniční novináře, zvyklé na ledacos, šokujícím zážitkem. Limity prachu v ovzduší dvanáctkrát překročily krajní mez. „Město pozitivně čelí těžkému znečištění ovzduší,“ říká titulek deprimujícího článku v Pekingském deníku z 8. prosince. Dočteme se podrobnosti ze života města, které se dusí vzduchem „páchnoucím po uhlí“. Momentku zachycující žáky, jak mezi lavicemi provádějí ranní rozcvičku, doprovází fotografie prázdného rozbagrovaného staveniště, na němž je každý metr čtvereční odkryté zeminy přikryt speciální textilií, a obrázek policisty zajišťujícího dveře od služebního automobilu lepicí páskou. Funguje systém rozdělující auta se sudými a lichými poznávacími značkami, zvyšuje se počet autobusů veřejné dopravy (po zavedení limitu na osobní automobily se předpokládá nárůst cestujících hromadnou dopravou o dva miliony denně), pozemní doprava počítá se sníženou rychlostí (kvůli bezpečnosti a zplodinám). Metro prodlužuje svou provozní dobu dle aktuálních potřeb cestujících. Základní a mateřské školy fungují podle principu „vyučování zastaveno, studium pokračuje“. Prostřednictvím internetu a oběžníků se učitelé mají snažit flexibilně uskutečňovat školní provoz a přizpůsobovat obsah výuky i její formy současné krizové situaci. Mohou využívat třeba digitální vyučovací systém nebo samostudium materiálů na internetu. Některé školy vydávají povolení k domácímu vyučování žákůnerezidentů. Nošení masek a využívání čističek vzduchu se stává samozřejmostí. Město vysílá vozy na čištění silnic a chodníků, probíhají kontroly stavenišť a trestá se zapalování ohňů i pouliční grilování.
Agentura Sinchua v reportážním článku z 25. listopadu informuje o způsobu, jímž chce severočínské středisko ochrany životního prostředí (spadající pod ministerstvo životního prostředí) přimět vlády jednotlivých provincií, aby dozíraly na znečišťovatele, kteří zejména v zimním období vypouštějí z komínů černý jedovatý kouř. Středisko pomohlo zainteresovaným institucím sestavit kontrolní skupinky, které jezdí po určené oblasti a vyhledávají domácnosti a podniky, jež jsou největšími znečišťovateli ovzduší. Novináři doprovodili jednu z těchto skupin na její tajné výzvědné cestě. Skupina sestavená pekingským a tchienťingským úřadem pro životní prostředí se vydala autem z Pekingu do města Paoting, aby zde provedla tajné šetření. Šéf střediska Wu Šaokuej řekl novinářům: „Využijeme toho, že je odpoledne, poprchává a je docela zima. Budou se podpalovat nejrůznější kotle, takže se realisticky přesvědčíme, jaká je situace.“ Kdekoli cestou po silnici číslo 107 členové kontrolní skupiny zahlédli černý kouř stoupající z komínů a kdykoli ucítili štiplavý zápach, vyskočili z auta a vydali se na místo, odkud se dým valil. Takto například odhalili soustavu technicky nevyhovujících kotlů v továrně na výrobu tepelných izolačních materiálů, které mimo jiné chybělo zařízení na odsiřování. „Bílý kouř je obvykle pára, zato černý dým je podezřelý. Menší podniky se bojí odhalení, a tak využijí toho, že se brzy stmívá, a zatopí tajně potmě. Tím se jim daří vyhnout se kontrolám,“ říká Chu Wei. „Předchozí výzkum odhalil, že někteří dokonce instalují vyhovující kotle, které využívají za bílého dne nebo v čase předpokládaných kontrol, ale jak je to jen možné, zapnou kotle staré.“ To bohužel není zdaleka jediný způsob sabotáže.
Tématem jiného textu Agentury Sinchua jsou diskuse o sexuální výchově na čínských vysokých školách. Sečuánská univerzita zavedla s počátkem nového akademického roku volitelný kurs „výchovy k sexuálnímu zdraví“, čímž spustila lavinu projevů čínského veřejného mínění. Čang Mejmej, ředitel Centra pro sexuální výchovu na Pedagogické univerzitě v Čchengtu, který s kursy sexuální výchovy začal již v roce 1993, uvádí, že zpočátku byli studenti plaší a stydliví, ale časem se problematika detabuizovala a učebna je v čase této lekce plně obsazena. „Znalosti studentů jsou žalostné. Pokud se mladým lidem nedostane řádných informací, začnou se pídit jinde a kanály, kterými vědomosti o sexuálním životě čerpají, nebývají vždy ty nejlepší.“ Středoškolští učitelé podle Čanga vůbec nemají odvahu o těchto tématech hovořit. V minulých letech se kursy sexuální osvěty otevřely třeba na Pekingské univerzitě a Fuťienské pedagogické univerzitě, některé další školy už v tom mají několikaletou tradici. „Třebaže poskytovaná kapacita učeben pro tuto lekci vzrostla od počátků desetkrát, poptávka stále převyšuje nabídku,“ píše se v článku. Čang Mejmej také poukazuje na fakt, že začínat se sexuální výchovou na univerzitě je poněkud pozdě: „Sexuální osvěta by měla být součástí vzdělávacího systému od základní školy, o středním stupni nemluvě.“ Státní komise pro plánování rodiny uvádí, že průměrný věk zahájení sexuálního života v Číně je 15,9 roku. Tato hranice se stále snižuje, stejně jako se stále častěji vyskytují případy sexuálního násilí.