Poslední romantik

Českému filmu letos po mnoha letech hrozí, že nezíská ani dvacet procent z celkových tržeb na pokladnách kin. Zatímco hlavní proud je přinejmenším z hlediska množství diváků v krizi, na okrajích se dějí čím dál zajímavější věci. Letošní rok přinesl řadu slibných dokumentů: Davida Jana Těšitele, Cestu do Říma Tomasze Mielnika či Nenasytnou Tiffany Andyho Fehy. Snímek Olma Omerzua Rodinný film zase sbírá festivalové ceny po světě. O probíhající generační obměně vypovídá i studentská tvorba. Krátkometrážní snímek Ondřeje Hudečka Furiant, který byl představen v Karlových Varech a mezinárodní premiéru měl na festivalu v Torontu, patří k těm nejpozoruhodnějším, a to nejen estetikou, ale též tématem.

Umělecká a citová hnutí

Nejvýraznější studentské filmy posledních let – ať už jde o Tambylles (2011) Michaela Hogenauera, Retrievera (2014) Tomáše Kleina a Tomáše Merty či letošní snímek Amanitas Jakuba Šmída – v zásadě spadají do realistického, pozorovatelského dramatu ze současnosti. Hudečkova „veselohra o třech obrazech“ vyprávějící o mládí a nejen uměleckém rozpuku dramatika Ladislava Stroupežnického se tomuto trendu vymyká jak žánrem, tak zasazením děje. Rozpustilou stylizací a způsobem, jakým vypravěč komentuje příběh, může půlhodinový film připomenout poetiku Wese Andersona, v obraze však místo jakoby vymodelovaných, přebarvených Andersonových světů nacházíme spíše krajinomalby 19. století. Právě zvláštní napětí uměleckých hnutí doby, ale také citových hnutí aktérů utváří originální tvar, který sice v humorné zkratce tematizuje vznik kritického realismu, ale současnému pohledu na realitu je velmi vzdálen.

Hudeček charakterizuje snímek jako queer romanci. S úspěchem se promítal na Mezipat­rech a byl též nominován na prestižní mezinárodní cenu Iris Prize, největší LGBT ocenění v oblasti kinematografie. Přestože však pojednává o milostném vzplanutí mezi Stroupežnickým a „básníkem a milovníkem“ Janem Alešem, nejde o typický festivalový queer film. Hudeček, který je i kameramanem, střihačem a spoluautorem scénáře, vypráví také o střetu romantismu s kritickým realismem, anebo spíše o tom, že oba umělecké směry ve skutečnosti nejsou nesmiřitelnými protipóly. Daří se mu přitom spojit čistě komické momentky (například chlapecké výtržnosti komentované jako první vzedmutí kriticko­realistického smyslu budoucího dramatika) s citovými vzplanutími, v nichž je nicméně vždy přítomen ironický odstup.

Současnost v prehistorické látce

Film je celý prodchnut napětími různých zdánlivých opozit, mezi nimiž ovšem není rozpor, ale silné pouto. Platí to nejen o lásce mezi oběma mladíky, kterou přetne tragická událost následovaná tragikomickým vyústěním, ale i o výtvarné stylizaci a způsobu vyprávění. Výprava, kostýmy a práce se světlem i kompozicí s minimem prostředků vyvolávají dobovou atmosféru. Popisky vepsané přímo do obrazu pak navzdory rukopisnému fontu ze starých přírodopisných knih vnášejí do obrazu ryze současnou nadsázku, která ale nikterak nenarušuje obraz. Podobně i voiceover, jenž nás provází dějem, je zčásti hlasem vypravěče, jak ho známe z prózy poloviny 19. století, a dílem komentářem postmoderního ironika. A s podobnou dvojznačnou vervou do obrazu vstupují i Bachovy varhany či Dvořákovy rozverné skladby – je v nich veškeré emoční napětí původního hudebního díla, zároveň však posilují ironické vyznění filmu.

Hudeček snímek zamýšlí jako jakýsi prolog k celovečernímu debutu věnovanému Stroupežnickému­dramatikovi, jehož zrod sleduje ve Furiantovi. Už nyní však prokazuje, že je sebevědomým formalistou. Občas, obzvlášť v závěru, sice vypravěč sklouzává do poněkud průhledné, až návodné roviny, ale snímek jako celek není navzdory hravé estetice jen hříčkou. Výraznou, přitom však lehkou formou postihuje střet rozumu a citu, který patřil k velkým tématům 19. století. Dotknout se něčeho aktuálního ve zdánlivě „prehistorické“ učebnicové látce patří k výsadám velkých tvůrců.

Autor je filmový publicista.