Tanec? Tvrdá práce!

Vaše celovečerní inscenace Proces měla premiéru před rokem. Změnilo se od té doby nějak představení, třeba i na základě reakcí publika?

Představení postupně dozrává, více si uvědomujeme některé vztahy a významy, ale co se tvaru týče, nic se nezměnilo, tedy kromě dotažení některých částí. Na základě představení jsme ale s Johanou Švarcovou natočily nikoli jen záznam, ale skutečný film rozvíjející téma představení dále a hlouběji. Například poukazujeme na to, jak se dá zneužívat grantový systém, a věnujeme se i samotnému formátu „tanečního filmu“, který v současnosti často působí jako reklama na parfém – nenese žádný obsah. V Procesu hraje hlavní roli pohybová složka, naopak ve filmu se pohybu dotýkáme jen okrajově.

Proces do určité míry reflektuje různá klišé a opakující se postupy, které může divák pravidelně v tuzemsku vidět. Jaké byly reakce tanečníků?

Kupodivu se nikdo neozval. Důvodem je ale zřejmě to, že značná část choreografů a performerů, na které přímo mířím, inscenaci neviděla. Jinak jsem zatím zaznamenala jen pozitivní ohlasy, potvrzující, že i mí kolegové narážejí na podobné problémy.

Dají se pojmenovat tendence či témata, která formují tuzemskou scénu?

Na konci devadesátých let bylo hodně markantní ovlivnění tuzemských tvůrců belgickou skupinou Ultima Vez. Ale spíše bych řekla, že každá skupina sleduje nějaký svůj trend. Například Vertedance si často volí zajímavé spolupracovníky. Teď třeba spolupracují s Jiřím Havelkou, dříve zase tvořili představení s živou kapelou. Dalším příkladem je třeba Farma v jeskyni, která se soustředí na společenskou a politickou rovinu. Pokud jde o nějakou obecnější tendenci, dalo by se tak v současnosti označit asi zapojování prvků nového cirkusu, akrobacie a potýkání se s hranicemi práce s tělem, přičemž nejde jen o to, že někdo vyskočí o půl metru výš, ale vůbec o kvalitu pohybu. A potom jsou tu samozřejmě ještě význam, hloubka a symbolika, které tanec nese.

Jakou roli podle vás hraje ve vývoji tance u nás publikum? Jsou už diváci vybíravější, nebo je návštěva představení stále spíše společenskou událostí a obsah zůstává vedlejší?

Češi spíš než na taneční představení jdou na divadelní představení. V zahraničí to tak není, tanec se tam bere jako umění bez jazykové bariéry a lidé chodí na taneční představení i s dětmi. U nás rodiče své děti obecně ke kultuře příliš nevychovávají – a když už se jde do divadla, jde se na pohádku o perníkové chaloupce nebo nanejvýš na nějaký muzikál. Nechodí se příliš ani na operu nebo koncerty vážné hudby. Ale jakmile začnou mladí poslouchat vážnou hudbu, zbývá už jen krůček k tomu, aby šli také na tanec.

Vychází ale taneční komunita lidem vstříc?

Vzniká hodně tanečních představení zaměřených na děti. Například Karneval zvířat od Báry Látalové. Pak je tu program Tanec do základních škol, který by mohl nahradit tělesnou výchovu. Tento program v současnosti funguje na několika základních školách, kde ho vyučují absolventi Duncan Centre.

Je na tanec opravdu tak málo peněz?

Peníze se tu buď rozdrobí, takže jednotliví příjemci nejsou schopni z těchto drobků něco vytvořit, anebo se naopak vloží spousta peněz do jedné instituce či projektu. Je to hrozně nevyvážené a je těžké v takovém grantovém systému obstát. Pokud se nějaké představení nepovede nebo je málo repríz, žadatel se okamžitě ocitá na vedlejší koleji. Navíc složení grantové komise se prakticky nemění, což je také chyba.

Když vytváříte inscenaci, přemýšlíte nad tím, jestli je daná pohybová sekvence srozumitelná divákovi?

Nesnažím se, aby v daný moment určitý pohyb pravou rukou něco konkrétního vyjadřoval. Na diváka myslím při tvorbě struktury choreografie. Celkový tvar musí být srozumitelný, ale jak divák pochopí nějaký konkrétní pohyb, je víceméně na něm. Nechci být doslovná a často to ostatně ani nejde.

Začínala jste s převážně sólovými projekty. Proces ale vznikl jako duet, navíc ve spolupráci s hercem. Proč?

Nechtěla jsem v tom být sama. Chtěla jsem udělat celovečerní představení a sólový projekt by byl sebevražedný. Ale třeba se o to někdy pokusím… Spolupráci s hercem jsem si zvolila proto, že si vedle sebe nedokážu tanečníka představit. Tanečníci jsou už nějakým způsobem vytvarovaní, mají svůj způsob projevu, a to jsem nechtěla. Kromě toho byl Proces od začátku plánován jako napůl herecký projekt. Tato volba s sebou samozřejmě přinesla určité limity, na všechno bylo potřeba víc času a také samotný materiál musel být jednodušší, než jsem si původně představovala. Dobré naopak bylo, že jsem se o Jana Čtvrtníka mohla opřít v mluveném slovu a dalších oblastech, které ovládá.

Už poměrně dlouho vyučujete tanec na konzervatoři Duncan Centre. Mění se nějak lidé, kteří se hlásí ke studiu tance? Mění se jejich očekávání?

Každý ročník je úplně jiný. Třeba my jsme tu školu brali více bohémsky, byla jedinečná a byli jsme jí naprosto oddaní. Byl to zvláštní a výjimečný pocit, a ten v současnosti studenti už nemají. Liší se i tím, co čtou či poslouchají, nebo na jaká představení chodí. I když jsou třeba z Prahy, mnozí uchazeči nebyli ani v Národním divadle. Jen málokdy se dlouhodoběji profilují směrem k tanci. Na druhé straně se všichni absolventi našeho posledního ročníku dostali na zahraniční vysoké školy věnující se tanci.

Co vlastně dnes na mladé tanečníky, absolventy konzervatoří, u nás čeká?

Samozřejmě to není růžové. Nyní aspoň studenti využívají Erasmus k výjezdům do zahraničí, kde navážou kontakty s danou školou, kam se poté mnohdy vracejí a leckdy tam i zůstávají. Někteří se vracejí do rodných měst a vesniček a na tamějších základních uměleckých školách se věnují učení, což se mi zdá neuvěřitelně dojemné a krásné. A co absolventy konzervatoře čeká? Tvrdá práce! Musí být všestranně schopní, po stránce interpretační, choreografické i pedagogické. Tancem se uživit dá, ale je zapotřebí ovládat všechny jeho složky. Všichni moji kolegové a kamarádi z oboru přes den učí, večer hrají a o víkendu zkoušejí projekty. Tyto jednotlivé složky se doplňují a zároveň obohacují.