Ačkoli v posledních letech ztratily strany v mnoha evropských zemích podporu většiny společnosti, zůstává stranický systém centrem politické deliberace. Některé strany se snažily zareagovat na propad důvěry zavedením otevřených primárek.
V prvním desetiletí 21. století se politické strany ve Francii a v Itálii dostaly do fatální krize. Společnost jim přestává důvěřovat, což se nejlépe ukázalo v letech hospodářské krize. V minulém roce společenská podpora politickým stranám spadla v obou zemích až na dno: ve Francii jim důvěřovalo osm procent obyvatelstva, v Itálii dokonce jen pět. Přesto účast ve volbách zůstává vysoká: v Itálii při posledních volbách do parlamentu v roce 2013 hlasovaly tři čtvrtiny voličů, ve Francii v roce 2012 šedesát procent.
Ze straníků kolportéři
Na tento nepříznivý trend se snažily zareagovat především strany mainstreamové levice, a to otevřením procesu výběru stranických špiček i nestraníkům. Poprvé tento mechanismus použila v roce 2007 italská Demokratická strana (PD), když zorganizovala primárky pro výběr svého generálního tajemníka. Tehdejších primárek se zúčastnilo 3,5 milionu voličů a 75,4 procenta z nich zvolilo za generálního tajemníka favorizovaného kandidáta Waltera Veltroniho. Historie stranických primárek, v nichž mohou volit nejen členové strany, má ve Francii kratší historii: poprvé je využila Francouzská socialistická strana (PSF) v roce 2012. Tehdy 2,6 milionu voličů vybralo Françoise Hollanda jako kandidáta do prezidentských voleb.
Zastánci primárek v PD a PSF otevřeně přiznávají inspiraci americkým modelem, který je dle jejich názoru základem úspěšného fungování demokracie. Implantace tohoto nástroje na evropský kontinent nebyla bezproblémová. Nejasný voličský korpus vedl k podezření, že se primárek zúčastnili i voliči pravice či osoby, které dostaly za svou účast zaplaceno.
Jistý pocit odcizení také opakovaně vyjádřili členové daných stran. Primárky totiž zásadním způsobem znejišťují distinkci mezi členy a sympatizanty, která je charakteristická pro evropské kontinentální prostředí. „Členové primárkami ztrácejí monopol na určení kandidátů, které budou muset sdílet se sympatizanty,“ uvádí ve své zprávě Olivier Duhamel a Olivier Ferrand z nadace Terra Nova, jež s myšlenkou socialistických primárek přišla, a dodávají: „Stále však hrají důležitou roli v organizaci samotných primárek a ve vysvětlování programu svého kandidáta.“
Personalizace politiky
Zastánci primárek nemají pochybnosti. Podle nich vedou k rozšíření demokracie a participace. Především v případě, kdy se týkají jednomandátových voleb (například volby prezidenta) či kdy je zásadní pořadí na kandidátce, protože umožňují demokratičtější výběr, než kdyby se vše odehrávalo pouze uvnitř aparátu strany. To by mělo také napomoci k větší sociologické pestrosti volených zástupců, zejména v případě, kdy jsou primárky rozšířeny i na výběr kandidátů na posty v místní samosprávě. „Ostře řečeno: je nutné být aparátčíkem proto, abyste byli zvoleni. Tento způsob výběru však vylučuje takřka všechny občany, jež politika zajímá, ale nemají čas ani chuť stát se profesionálními politiky a zapojit se do vnitřního života strany s jeho nekonečnými schůzemi a střety mezi různými proudy,“ říká bývalá ministryně kultury a zastánkyně primárek v PSF Aurélie Filippettiová.
Skeptici ale upozorňují, že zavedení primárek prohlubuje tendenci personalizace politiky a že hledání toho správného lídra jde na úkor programové debaty a širšího zapojení do politické aktivity. „Primárky stvrzují prezidencializaci politického života a proměňují politický boj na souboj mezi osobami. A tato personalizace, která je mimořádně silná ve Spojených státech, není samozřejmě bez vazby na liberální rétoriku o osobní výkonnosti,“ říká politolog Remi Lefebvre z Université Lille.
Nezdá se však, že by primárky dokázaly výrazně změnit vnitřní život stran směrem k větší participaci. Výsledky z Itálie, kde se aplikují i na výběr kandidátů do místní samosprávy, ukazují, že straničtí doyeni již nemají jistá křesla. Až na výjimky však nebyli poraženi „obyčejnými kandidáty z lidu“, jak předpokládali ve své rétorice zastánci primárek. Nahradili je kandidáti, kteří dokázali lépe oslovit sponzory a dát sympatizantům vágní pocit novosti, aniž by měli příliš jasnou programovou orientaci. Konkrétním dopadem primárek tak bylo zvýšení majetkové bariéry pro vedení politiky: k obvyklé finanční spoluúčasti, která se požaduje při kampani do veřejné funkce, musí kandidát zaplatit i svou osobní kampaň v primárkách.
Strana jako podpůrný komitét
Rovněž se nedá říct, že by primárky posílily demokratičnost jednotlivých politických stran. Výsledky klání jsou totiž obvykle používány jako jedna z dalších zbraní ve vnitrostranickém boji a mohou mít perverzní efekt na vnitřní život. Dobrou ukázkou je současný italský premiér Matteo Renzi, který zvítězil v primárkách v roce 2013. Renzi soustavně používá bonapartistickou rétoriku: fakt, že byl zvolen téměř dvěma miliony hlasů, mu slouží k soustavné delegitimizaci vnitřních orgánů strany a k prosazování osobního programu, jenž je výrazně pravicovější než stranická linie. A jelikož je tento program tvořen v okruhu jeho osobních přátel a poradců, členové i sympatizanti strany na něj mají minimální vliv.
Celkově vzato jsou demokratizační výsledky primárek zatím takřka nepostřehnutelné. Zřejmě přispěly k jisté generační obměně funkcionářů levicových stran, ale větší sociologické pestrosti dosaženo prakticky nebylo. V deklarovaných představách zastánců měly primárky vdechnout nový život politickým stranám jakožto nástrojům kolektivní demokracie. Jejich duch však zatím nejlépe zhmotnil italský premiér Renzi, v jehož vizi je strana podpůrným komitétem jeho vlastní politické akce.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.