Orgie bez vyvrcholení

Spisovatel Philip Roth má k Praze blízký vztah. Vždy byl okouzlen dílem Franze Kafky a dobře zná moderní českou literaturu, což v případě světoznámých jmen současné literatury rozhodně nelze považovat za pravidlo. Jeho fascinaci normalizačním Československem lze přičítat především touze pochopit, jaké to je, když spisovatel zůstane bez čtenářů a píše do šuplíku nebo pro pár vyvolených a je odkázán k výkonu manuál­ní práce. „Představuji si Styrona, jak myje sklenice u výčepu na newyorském Pensylvánském nádraží, Susan Sontagovou, jak prodává housky v pekárně na Broadwayi, Gorea Vidala, jak na kole rozváží uzeniny do školních jídelen v Queensu – zírám na špinavou podlahu a vidím se, jak ji zametám,“ píše ve znovu vydané novele Pražské orgie (The Prague Orgy, 1985).

Rotha zajímá taková spisovatelská realita, kterou neměl šanci poznat, ale chce do ní alespoň intelektuálně proniknout, protože naléhavě potřebuje rozumět všemu, co souvisí s psaním – a navíc ho přitahuje malý národ, jenž dal světu mnoho velkých spisovatelů. Když připočteme jeho bytostné zaujetí židovstvím, získáme povšechnou představu o tom, co všechno může Praha pro Rotha znamenat.

Odér sexu

Své zážitky z návštěv v Praze v první polovině sedmdesátých let Roth v novele Pražské orgie podle svého zvyku promíchal s notnou dávkou fikce a vlastní identitu jako už třikrát předtím (Elév, Zuckerman zbavený pout a Hodina anatomie) propletl s románovým životem svého alter ega Nathana Zuckermana. Ten v roce 1976 (kdy už měl Roth zákaz cestovat do tehdejšího Československa) přijíždí do české metropole pátrat po neznámém rukopisu v jidiš, o němž se dozvěděl od jistého českého emigranta (samozřejmě také spisovatele).

Jak už název knihy napovídá, Zuckermanův pobyt je rámován odérem sexu, k němuž však nedojde: vyvrcholení se nekoná a vše zůstává obsaženo jen v nezapomenutelných dialozích, které vede s věčně opilou, ale pohotovou a zakázanou spisovatelkou. Tentokráte jsou řeči o sexu jen jedním z nástrojů, jak ukázat absurdní povahu režimu, jenž se ze všeho nejvíce bojí slov a v němž žijí spisovatelé a umělci, kteří jsou slyšet, i když jsou umlčeni. Rothovu reflexi spisovatelského života v zemi, v níž došlo k okupaci a následnému „obnovení pořádku“, asi nejlépe vystihují slova, která pronesl po své první návštěvě Československa. Český čtenář je může znát z dialogu, jejž Roth vedl v roce 1990 se spisovatelem Ivanem Klímou a který vyšel v brožuře Rozhovor v Praze: „U nich není nic možné, ale všechno má význam, u nás je možné všechno, ale nic nemá význam.“

Z totality do světa totální zábavy

Kdo chce, ten nalezne v Pražských orgiích několik odkazů k reálným osobnostem. Ty se scházejí ve vile režiséra Klenka, jímž nemá být nikdo jiný nežli Jiří Mucha, o jehož činnosti pro Státní bezpečnost, ale i sexuální náruživosti přináší zprávu pozoruhodná autobiografická kniha Charlese Laurence Společenský agent Jiří Mucha (Prostor 2012). Kulisy vily bohémského umělce, jenž na jedné straně žije stále ryze buržoazním stylem života, ale na straně druhé pracuje pro tajnou policii, se Rothovi hodily a je navíc docela dobře možné, že Muchův dům na Hradčanech skutečně navštívil. V Pražských orgiích je to ale pouze prostor, v němž se ve stejné místnosti může potkat třeba fiktivní Bohumil Hrabal s fiktivním Pavlem Kohoutem. U každé postavy použije autor nějakou jednotlivost, díky níž ji lehce poznáte, ale zároveň ji patřičně literárně přifoukne. Nemá tak vposledku s životem konkrétních lidí příliš společného, ale tím více pomáhá obnažit život celé normalizované české společnosti. Z toho je dobře patrné Rothovo uhranutí intelektuály a zvláště spisovateli, jež je pouze obdobou zájmu o jeho vlastní bytí, respektive psaní.

Ve srovnání s předešlými díly zuckermanovské série se ale Pražské orgie jeví jako zdatně napsaný fragment příběhu, jehož síla spočívá především v neuvěřitelném mistrovství výstavby dialogů a v předchozích knihách. Je to fabulovaný deník zachycující návštěvu, která byla předčasně ukončena, takže nemohla vyústit v přirozený závěr. Nahlédnutí do tragikomického světa jiných končí ve chvíli, kdy se Zuckerman nedobrovolně vrací ke svému starému životu, protože je z Česko­slovenska vykázán.

Ve zmiňovaném rozhovoru s Ivanem Klímou Roth uzavírá dialog varováním před tím, že „intelektuální vězení totalitního systému“ bude brzy nahrazeno „světem totální zábavy“, který je mimo jiné zosobňován komerčními televizemi. Ve své předpovědi se bohužel v ničem nemýlil, těžko ale mohl tušit, že k této proměně o dvacet pět let později sám přispěje, když vloží filmová práva na knihu Pražské orgie do rukou pokleslé kýčařky Ireny Pavláskové, která z ní jistě vytvoří další díl nekoukatelného snímku Bestiář. Máme se na co těšit.