Umělci „přehlížení“, „nedocenění“, „opomíjení“, „znovuobjevení“ a samozřejmě ti, „na něž se mělo zapomenout“, tvoří dnes populární uměleckohistorickou kategorii. Artworld hledá artstars. Někdy jsou zmíněná označení pouze průhlednou propagační strategií, jindy jde o oprávněnou rehabilitaci, nicméně vždy je namístě ostražitost vůči možným pokusům galeristy nebo nesoudného kunsthistorika manipulovat publikem. Nálepka zapomenutého velikána táhne. K prosazení zapadlých talentů mohou někdy sloužit jednoduše superlativy vyzdvihující nespornou kvalitu jejich díla. Rafinovanější „objevitelé“ ale viní celý dobový kánon, který ustavili mocipáni, a jejich černý kůň se do něj z různých důvodů nevešel – pantheon před ním sprostě zabouchl a zamkl dveře.
Vždycky ale nejde o historickou křivdu, například pokud se autor cíleně stranil okolí a nestál o to prosadit se. To je i případ fotografky Vivian Maier, které se díky dokumentárnímu filmu Finding Vivian Maier (Hledání Vivian Maier, 2013) dostalo pozornosti i v našich luzích a hájích. Fotografickou pozůstalost autorky, která začala být okamžitě srovnávána s nejznámějšími fotografy druhé poloviny 20. století, objevil, zakoupil a jal se propagovat Američan John Maloof. Na Kickstarteru sesbíral finance, aby natočil film, v němž si dal za úkol vypátrat o autorce více. V průběhu Maloofova zaníceného slídění v životě kompulzivně tvořící fotografky dochází k řadě zjištění: Vivian byla podivínka, chudobná chůva, která neměla moc přátel a tajila svůj původ. Nepřipomíná vám to něco?
Ve třicátých letech minulého století se historici umění Ernst Kris a Otto Kurz věnovali typickým motivům biografické literatury o umělcích a jejich narativní struktuře. „Obrazy a díla autorů, jejichž příběh postrádá legendu a přitažlivou narativní konstrukci, mají ve vizuálním chaosu malou šanci,“ stojí v novém doslovu knihy Legenda o umělci (1981, česky 2009) a neplatí to pouze pro současnost. A právě atraktivní vyprávěnka je to, co hraje v dokumentu o Vivian Maier prim.
Přestože film možná přináší mnoho pravdivých faktů, hodně z jeho přitažlivosti a úspěchu (a tedy i úspěchu fotografky) spočívá v aktualizaci a zdůraznění romantického mýtu o geniálním autorovi, který je v konfliktu se svým okolím, za života zůstává nepochopen a porozumí mu až příští generace. Biografie tu zastiňuje fotografie jako takové. Nabízí se paralela s osudem „kyjovského Diogena“ Miroslava Tichého. I k jeho proslavení přispěl silný životní příběh rázovitého fotografa. A také v jeho případě vznikl film, který režíroval majitel rozsáhlé kolekce jeho díla, Roman Buxbaum.
Někteří podezírají Maloofa i Buxbauma z toho, že jejich hlavní motivací jsou peníze. Když píše o Finding Vivian Mayer jindy za každých okolností vtipný newyorský kritik Jerry Saltz, upozorňuje na rozšířenou představu, že „jakmile je ve hře zisk, dílo je nutně nečisté, horší, podezřelejší“. A dodává: „Ať už je to, jak chce: miluju tuhle reklamu.“ Tato reklama sice pomáhá propagovat tvorbu Vivian Maier, ale současně jí prokazuje medvědí službu – hrozí, že legenda převáží nad dílem.
Patron všech nedoceněných umělců Vincent van Gogh údajně řekl: „Hvězdy jsou duše mrtvých básníků, ale abyste se hvězdou stali, musíte zemřít.“ Ač po zapadlých géniích pátrají mnozí, ne každému se poštěstí nějakého najít, vzkřísit a dostat na noční oblohu. A proto navrhuji na Slavíně zřídit hrob neznámého umělce k uctění památky tvůrců, kteří se – alespoň prozatím – neprosadili. Spolek Svatobor má pro tyto účely ještě poslední volnou kobku, proto konejme, než bude pozdě. Špetku slávy všem!
Autor je historik umění a nádeník kulturního provozu.