Duch, který se chtěl vymazat

Jednoho rána roku 1983 zastavil u losangeleských Music Lab Studios bílý kabriolet a vystoupil z něj opálený elegán shánějící se po producentovi, s nímž by nahrál své písničky. Nebyl to zrovna typický klient zapadlého studia, v němž ve stejnou dobu nahrávali punkeři Black Flag nebo Meat Puppets, ale za dvacet pět dolarů na hodinu se tady už dveře otevřely větším podivínům. Představil se jako Lewis a tvrdil, že přijíždí z Malibu. Protože měl producent Bob Kinsey zrovna čas, usedl rovnou ke klavíru a během několika hodin bylo hotovo. Při postprodukci ještě ke skladbám přimíchali pár syntezátorových zvuků, muž zaplatil a odjel i s páskou. Desku si pak nechal vylisovat u titěrného vydavatelství R.A.W., specializujícího se na ­produkci ve velmi malých nákladech. Pár exemplářů výsledného alba L’Amour bylo údajně k vidění v kalifornských obchodech s hudbou. Na dračku album ale rozhodně nešlo a jméno Lewis zmizelo z hudebního světa stejně rychle, jako se v něm objevilo.

Klasika synthpopu

Byl by to nejspíše jen další ze statisíců identických příběhů o snílcích toužících po hudební kariéře, kteří narazili na neúprosnou realitu, kdyby exemplář desky o necelé tři dekády později neobjevil na bleším trhu v Edmontonu kanadský sběratel Jon Murphy. Lewisovo zvláštní snové písničkářství v dekadentním syntetickém oparu osmdesátých let ho zaujalo a ukázky z desky uveřejnil na webu Weird Canada, shromažďujícím podobné bizarnosti. Tady si Lewise všiml Jack Fleischer z labelu Light in the Attic a rozhodl se album L’Amour vydat znovu. Z pozůstatku dávno zapomenuté minulosti se během pár měsíců stala znovu­­nalezená klasika náladového synthpopu, o které se psalo v New York Times i na Pitch­­forku. Lewis se tedy konečně stal hvězdou – jen mu to nebylo jak říct. Nikdo totiž netušil, kde se nachází a jestli je ještě vůbec naživu.

L’Amour je opravdu neobvyklá deska. Éterické klavírní melodie jsou zasazené do atmosférických syntezátorových ploch, zatímco hudebník napůl zpívá, napůl šeptá svá vyznání, jejichž přednes je důležitější než konkrétní slova a věty. Je to rafinované svádění převlečené za hudbu, téměř jakýsi soundtrack k sexuál­­ní předehře, přitom ale nemáte pocit, že by Lewis své milostné tokání bral příliš vážně. Jeho vyznání jsou ponořená v mlze a působí to dojmem, jako by zpíval duch – což je ostatně příhodná metafora pro někoho, kdo se nekontrolovaně zjevuje a zase mizí v dějinách popu, v nichž původně vůbec neměl figurovat. Právě tato Lewisova nepolapitelnost – na hudební i mediální rovině – hrála zásadní roli v míře fascinace, která album poslední rok provázela. Zásadní však je, že takový rozruch kolem jedné zapomenuté desky by těžko mohl existovat v jiné době než právě dnes, kdy populární hudbou smýkají záškuby retrománie.

Reality show

Objevování zapomenutých pokladů hudebních archivů nás intenzivně provází od začátku tisíciletí, kdy se na internetu zrodil nový typ digitálního hipstera zakládajícího svůj ­status na znalosti obskurních nahrávek. Opožděné slávy se tak dočkala třeba skotská folková zpěvačka Vashti Bunyan, jejíž ve své době neúspěšné album Just Another Diamond Day ze začátku sedmdesátých let se stalo kultovní nahrávkou freakfolkové generace a sama hudebnice se mohla vítězoslavně vrátit na pódia. Obdobný nepravděpodobný comeback zaznamenala německá zpěvačka Sibylle Bailer, která na reedici alba Colour Green zařadila materiál z nahrávacích sessions konaných před čtyřmi dekádami, anebo bratři Donnie & Joe Emersonové, jimž k popularitě po třech dekádách anonymity pomohly coververze jedné jejich skladby od Deana Blunta a Ariela Pinka.

Publicista Simon Reynolds ve své knize Retromania (Retrománie, 2011) vysvětluje, že zbožštění raritních nahrávek patří k tradičnímu étosu hudebního sběratele. Zatímco však třeba na konci šedesátých let mohla vyrůst kolem zapomenutých perel mottownského soulu celá klubová komunita (severoanglický Northern Soul), v současnosti se uctívání rarit přesunulo na internet. A namísto žárlivého střežení objevených pokladů známého z DJské praxe funguje webová komunita fajnšmekrů na principu exhibicionismu, který nutí bloggery sdílet své objevy s ostatními.

„Případ Lewis“ je ale trochu jiného druhu než zmíněné příklady. K přijetí L’Amour totiž neoddělitelně patří i záhadnost zpěváka a následné pátrání po jeho identitě, pojaté tak trochu jako reality show. V něčem to připomíná děj švédsko­britského dokumentárního filmu Searching for Sugar Man (Pátrání po Sugar Manovi, 2012), v němž se hledal ztracený zpěvák ze sedmdesátých let, ovšem s tím rozdílem, že pátrání po Lewisovi probíhalo na internetových blozích a sociálních sítích. Pro dnešní hipstery je fascinující už samotný fakt, že ještě existují lidé, kteří žijí mimo internet a nedají se najít na Googlu. A informace shromážděné při rozhovorech s pamětníky celou záhadu ještě umocnily: Lewisovo pravé jméno bylo prý Randall Wulff a image boháče snícího o popové kariéře dostala povážlivé trhliny, když si autor fotografie z obalu desky Ed Colver vzpomněl, že šek s honorářem mu banka odmítla proplatit, protože byl nekrytý. Fleischer z vydavatelství Light in the Attic se od příbuzných dozvěděl, že Lewis zbohatl v sázkovém byznysu (načež dost možná zase zchudl) a už několik dekád neudržuje se svou rodinou žádné kontakty. Když už to vypadalo, že se po hudebníkovi definitivně slehla zem, objevila se další nahrávka – album Romantic Times podepsané jménem Lewis Baloue. Na obalu desky, kterou kdosi v červenci minulého roku vydražil na serveru eBay za 1 825 dolarů, stojí před luxusním bourákem a soukromým letadlem náš starý známý blondýn s vyfoukanými vlasy a jeho hlas si také nespletete.

Ani mrtvý, ani živý

Pokud, jak už bylo řečeno, na L’Amour zní Lewis jako duch, který se snaží po sobě zahladit všechny stopy, na Romantic Times máme co do činění s někým, kdo se naopak vší silou pokouší zůstat naživu a při smyslech. Místo svůdnických balad obsahuje deska opulentně aranžované katatonické valčíky. Za pózou alfa samce však příliš často prosvítá nekontrolovatelná paranoia někoho, komu se před očima hroutí život. Majitel studia si prý vzpomněl, že Lewis byl při natáčení desky pod vlivem drog, a na jeho trochu vyšinutém projevu a chaotické struktuře písní je to celkem znát. Bezbřehá dekadence lámající se v depresi Lewise ještě více přiblížila současným posluchačům, kteří si navykli hledat v popu i temné podtóny.

Jak osudy romantika v bílém obleku pokračovaly? Další útržky ze života Randalla Wulffa alias Lewise Balouea hovoří o tom, že na počátku tisíciletí natočil v kanadském Vancouveru ještě několik dalších desek, které mají náboženský podtext. A objevily se také dvě nahrávky, Love Ain’t No Mystery a ­Hawaiian Breeze, které v téže době natočil pod jménem Randy Duke. Jenže kdo vlastně ví, kde je celá pravda? „Mrtvý muzikant obsahuje uzavřené množství záhad, a tak někdo jako Lewis – ani mrtvý, ani živý, jen jednoduše ztracený – přitahuje ještě mnohem intenzivněji,“ vysvětloval enigma jménem Lewis na podzim Pitchfork, zatímco jiné hudební portály začaly spekulovat o tom, že celá kauza je příliš zajímavá na to, aby byla vůbec pravdivá, a někteří publicisté Fleischera dokonce obvinili z toho, že si zpěváka vymyslel.

Příběh nemá šťastný konec. Fleischer společně se spoluzakladatelem zmiňovaného labelu Mattem Sullivanen nakonec Lewise na konci loňského léta vypátrali a dali si s ním schůzku v kavárně v Calgary. Stárnoucí elegán s hůlkou prý vůbec netušil, že se na něj soustředí taková pozornost a byl svou nově nabytou slávou značně pobaven. O svém životě ale nechtěl prozradit nic. Jeden výlisek z reedice své desky si prý prohlédl, ale odmítl ho převzít, stejně jako šek s honorářem. „Myslím, že pro něj je to uzavřená věc. Ne že by o tom nerad mluvil, ale už je někde úplně jinde,“ prozradil Fleischer pro kanadský deník Calgary Herald. Jakýkoli Lewisův comeback na pódia je tedy vyloučen a Light in the Attic prý také bude respektovat, že zpěvák už nechce žádné další dotisky svých reedicí. Retrem vyvolaný duch jménem Lewis se zřejmě zase ztratí v minulosti.

Autor je hudební publicista.