Jodorowského kosmické hřiště

Jodorowského a Moebiův Incal (1981–1989, česky 2011) představuje jedno ze zásadních děl ve vývoji mainstreamového francouzského komiksu. Kombinace megalomansky pojatého světa budoucnosti, vědomě naivistického přebírání schémat dobrodružné literatury pro mládež a ironického odstupu se stala typickým postupem scifistické bande dessinée. Trochu smutnější je, že si ji jako mustr pro svá další díla vzal i sám Alejandro Jodorowsky, který od devadesátých let rozvíjí své fantasmagorické „jodoversum“ v přímých pokračováních Incalu a titulech jako Technopères (Technokněží, 1998–2006), Mégalex (1999–2006) nebo právě Kasta metabaronů (La Caste des Méta­Barons, 1992–2003), která před nedávnem vyšla v češtině.

Spálené obvody a bioprdele

Kronika válečnického rodu metabaronů ze světa daleké budoucnosti je asi nejtypičtější a zároveň pořád ještě velmi důstojnou ukázkou Jodorowského komiksové tvorby. Už postrádá originalitu a mysticismus Incalu, ale ještě vysloveně nevykrádá a nerozmělňuje starší autorova díla, jako to dělají Jodorowského novější série typu Showman Killer (2010–2012), o výletech do erotického komiksu typu Borgia (2004–­–2011, česky 2013) či La pape terrible (Strašlivý papež, 2009–2013) ani nemluvě.

Podstatu Jodorowského přístupu přibližuje doslov k českému vydání, kde se píše o autorem plánované a nikdy nerealizované adaptaci klasického sci­fi románu Franka Herberta Duna (1965, česky 1988) a o inspiracích samurajským kodexem bušidó, rytířskými romány či klasickými pohádkami. Výčet nesourodých a náhodně působících vlivů ukazuje, že Jodorowsky je především nadšený eklektik, který zužitkuje vše, co ho v daném okamžiku zrovna zaujme – stejně jako se ve svých hraných snímcích ze šedesátých a sedmdesátých let inspiroval modernistickou kinematografií a psychedelickou estetikou, v osmdesátých a devadesátých letech zase vybudoval své komiksové jodoversum na troskách nerealizované filmové Duny, dobrodružné sci­fi literatuře pro mládež a fantastických komiksech.

Konstantou většiny Jodorowského děl je budování děje kolem vyprávění o mystickém zasvěcení hlavního hrdiny, takřka nulová psychologie postav, které jsou zredukované na nositele určitých archetypálních vlastností, a záliba v excesech. Proto je univerzum Kasty metabaronů sice podobně rozmáchlé jako svět Herbertovy Duny, ale ani zdaleka ne tak komplexní. Jodorowsky nevytváří sevřený fikční vesmír, ale bezbřehé hřiště, na němž může po libosti vytahovat z rukávu nejrůznější fantasmagorické výmysly. Jeho záliba ve vymýšlení novotvarů, jejichž význam obvykle nevysvětluje, ostatně předznamenává stejnou tendenci u pozdějšího scifistického hnutí new wierd – typickým příkladem je bizarní román Jeffa Vandermeera Veniss Underground (2003, česky 2006). Nadsázka, s níž autor ke svému světu přistupuje, je ostatně znát už v tom, že celá kronika metabaronů je pojatá jako vyprávění dvou robotických sluhů, kterým se ze samého vzrušení nad dramatickými osudy permanentně pálí obvody a kteří se vzájemně posílají do bioprdelí a na další podobná futuristická místa.

Ženy, monstra, stroje

Že tentokrát jde o lehčí žánr než v případě Incalu, naznačuje i kresba Metabaronů. Z kreslíře Incalu Moebia se totiž během tvorby Jodorowského vrcholné série stal nadšenec do mystiky a kresba posledních alb série je silně ovlivněná esoterickými obrazci. Kastu metabaronů naproti tomu kreslil hyperrea­lista Juan Giménez. Jeho řemeslně precizní kresba představuje typický fantasy art ukotvený v tradici romantické malby a předvádějící majestátní fantastické krajiny, bizarní monstra a futuristické technologie, svalnaté drsné hrdiny a atraktivní nahé ženy – prakticky nic jiného v Jodorowského bájivém světě ani ne­­existuje. Už proto tentokrát opravdu není radno přeceňovat mystický či alegorický rozměr vyprávění. Za bombastickými historkami totiž stojí jen primitivní prostopravdy – to ale platí víceméně pro všechna Jodorowského díla. Jako v mnoha jiných případech tu je daleko podnětnější a působivější povrch než hloubka. Zajímavé není to, co se říká, ale výhradně způsob, jak se to říká.