Liška proklíná past, nikoli sebe

Text Ondřeje Slačálka a Terezy Virtové na­zvaný V pasti esencialismu a nostalgie (A2 č. 2/2015), jenž kriticky reaguje na můj článek V pasti reaktivity (A2 č. 26/2014), si žádá několik doplňujících poznámek. V některých jde o příspěvek do polemické diskuse, v několika případech je ale nutné provést korekci špatného čtení či dezinterpretace.

Asi největším čtenářským selháním obou autorů je tvrzení, že se jednalo o „text, který má formulovat levicové stanovisko k islámu“. Tématem eseje nebyl islám, ale levice, a islám sloužil pouze jako příklad, byť zvolený právě proto, že je velmi aktuálním „jablkem sváru“. Nicméně v textu je explicitně řečeno, že ač se jedná o „bezesporu velké téma, zde šlo o to na jeho příkladu ukázat schopnost levice témata nastolovat a chápat je po svém“. Obdobně selektivním čtením je podloženo obvinění, že jsem islám „esencializoval a homogenizoval“. Jestliže považuji za žádoucí, aby levice zaujímala své vlastní pozice, vzhledem k islámu jsem jako předpoklad možnosti jejich vytyčení zmiňoval nutnost „rozkrývat šíři toho, co se shrnuje slovem islám z hlediska geografického, historického, politického, náboženského a ideologického. Promýšlet, jaká je levicová odpověď na otázky, které před nás aktuálně staví.“ Sotva lze také považovat za homogenizaci výzvu ke studiu „islámského myšlení, práva, teologie, historie a politiky“. Pokud by konečně důkazem pro obvinění z homogenizace a esencializace islámu mělo být samo volání po „levicovém stanovisku“ k němu, je namístě poznamenat, že takové stanovisko nemusí být vymezeno binární opozicí pravda/lež, láska/nenávist, dobro/zlo. Ten, kdo má za to, že zaujetí stanoviska musí být takovou volbou, upadá do zajetí jednostrannosti svého vlastního myšlení.

Náboženství a levice

Přesto si myslím, že na otázku, zda „můžeme mluvit o jednom islámu“, je třeba odpovědět kladně. Domnívám se, že tvrdit cokoli jiného by bylo upadáním do scholastického sporu o nemožnosti pojmového uchopení čehokoli a vposledku odmítnutím vidět vedle jednotlivých stromů také les. Chovali bychom se jako přísloveční tři slepci zkoumající slona. Ten dotýkající se jeho chobotu křičel: „Je to had!“, ten u jeho boku volal: „Ne, je to zeď!“, zatímco ten, který objímal jeho nohu, tvrdil: „Pletete se, je to sloup!“ Je přece nasnadě, že lze mluvit o islámu Prorokově, súfijských taríq i takzvaného Islámského státu, sotva ale o islámu Inocence III. či generála Franka. To, že se jedná o fenomén vymezitelný za pomoci hranic, které pojmou sunnu, ší’u, cháridžovce a možná i ahmadíju, však neznamená, že není mnohotvárný, bohatý a vnitřně různorodý. Jak prohlásil významný egyptský učenec 15. století Zakaríja al­Ansárí: „Islám je jako sladké moře. Nezáleží na tom, kde se z něj napijete, vždy budete spokojeni.“

Triviální fakt, že pojmy jsou nutně zjednodušující ve vztahu k fenoménům, jež se snaží pojmenovávat, by nás spíše než k jejich opuštění měl vést k jejich uváženému užívání. Týká se to například i tvrzení o neslučitelnosti levice a náboženství, kterým jsem údajně odmítl možnost, že by se „stoupenci různých podob emancipace z křesťanského nebo muslimského prostředí mohli s radikálními levičáky potkávat nejen v konkrétních bojích, ale i v debatách o jiném společenském řádu“. Faktem je, že jsem nemluvil o neslučitelnosti „v konkrétních bojích“ ani „v debatách o jiném společenském řádu“, ale o neslučitelnosti na „ontologické rovině“. Má formulace nakonec nebyla zas tak militantní. Mluvil jsem o „vědomí toho, že na něčem se zkrátka neshodneme“. Tato neshoda se týká nejen ontologie, ale i kosmologie, filosofické antropologie či pramenů etiky. Zdá se mi, že otázky po existenci Boha či pozici člověka ve vesmíru jsou charakteristicky druhořadé právě pro sekulárního levičáka, zatímco pro člověka věřícího mají zásadní význam. Máme proto věřícím zakázat mluvit o Bohu, abychom tuto neshodu neodhalili?

Podobně reduktivní by byl výměr náboženství, kdybychom chtěli zrušit možnost jeho konfrontace s „pokrokem vědy“. Ten sice sotva vyvrátí existenci Boha, stejně jako dle známého argumentu Bertranda Russela nevyvrátíme možnost existence čajové konvice obíhající kolem Slunce mezi Zemí a Marsem. Právě věda ale výrazně přispěla k odkouzlení světa, ústupu náboženství jako interpretačního klíče k všednodennímu chápání vesmíru, přírody, společnosti a politiky. Reakce náboženství na tento trend mohou být velmi diferencované, od ústupu k abstraktnější zbožnosti, která nemá problém vyrovnat se s nejnovějšími poznatky astrofyziky, po nesmiřitelné setrvání například na pozicích kreacionismu a odmítání evoluce. Měla by levice opravdu chápat jako „obohacování novými proudy“ diskuse, jež promýšlejí, zda se na školách bude nebo nebude učit sexuál­ní výchova, zda se budou evoluce a teorie stvoření brát jako stejně platné interpretace? Sotva. Připadá mi ale poněkud nespravedlivé vybírat si z náboženství jen to, s čím nekoliduji, a zavřít oči nad tím, co je na náboženství zásadní – jako například existence Boha nebo smyslu lidské existence. Tato neshoda může a nemusí mít v různých situacích praktické důsledky. Já měl v úmyslu jen konstatovat, že bychom si jí měli být vědomi. Představa, že jsem tím chtěl dělat po vzoru Envera Hodži „ze všech násilím ateisty“, je legrační.

Nemožnost návratu

A podobně legrační je vidět ve formulaci „minulost tíží levicové mozky jako můra“ příklad „nostalgického romantismu“. Konstatování, že situace levice doznala v posledním půlstoletí radikální proměny, má velmi daleko k volání po návratu starých časů. Už proto, že takový návrat je nemožný. Problém je spíš v tom, že pozici levice určoval právě fakt, že byla širokým hnutím, založeným na třídních základech. Rozklad hnutí ovšem ­proběhl daleko rychleji než změna levicové teorie, která se sotva může zcela odříznout od svých východisek a kontinuity a začít znovu na zelené louce. Spíše je nutné spojovat přemýšlení o proměnách levicové teorie s nacházením takových praxí, díky nimž by se levice mohla znovu stát hnutím.

Klást otázku, zda „konkrétní snaha postavit se nespravedlnostem páchaným na konkrétních lidech“ není „praktický základ skutečné levicové politiky“, je jen opisování kružnice. Pochopitelně, že praxe je „praktickým základem“. Levicová politika ale měla vždy i své základy teoretické. A teorie je mimo jiné i snaha pochopit a poznat jiné tradice a způsoby myšlení. Vědění prostě považuji za lepší než nevědění – a poznávání je koneckonců také praxe. Zcela neteoreticky to shrnuje rada z komiksové verze Rychlých šípů: „Neskákejte po hlavě do neznámé vody.“

Islám a šátek

Jestliže reakcí na otázku, „co znamená náboženská povinnost ženy zahalovat své vlasy z hlediska radikální emancipační politiky“, je tvrzení, že na Západě jsou ženy utlačovány také, dá se říct, že i když to není odpověď, je to aspoň fakt. Ovšem přijetí argumentu, že ženy „díky šátku mohou být vnímány jako kolegyně či spolupracovnice, nikoli jako sexuální objekt“, představuje překročení hranic nepřijatelného esencialismu pro mě. Představa, že muži nedokážou nezahalenou ženu vnímat jinak než jako objekt své pudovosti, prostě v rámci levicové perspektivy, jak ji vnímám, není legitimní.

Závoj historicky znamenal nižší postavení ženy. I proto docházelo k jeho odkládání během modernizační vlny, jež prošla islámským světem v době dekolonizace. K jeho reinterpretaci pak dochází s nástupem politického islámu, který byl mimo jiné reakcí na selhání sekulárních režimů. Ty nejen nedokázaly naplnit sliby prosperity, ale zdegenerovaly v klientelistické diktatury, tvrdě postihující jakékoli kritické hlasy. Závoj se tak dříve stal politikem v islámském světě než na Západě, který na něj ovšem reaguje nepřiměřeně defenzivně diktátem a restrikcí. Pokládám za neméně důležité, že ženy v islámských zemích často dříve než šátek odhazují zástěry, studují a pracují, namísto aby zůstávaly zavřené doma. Nezabývat se esencialisticky vnímanou nerovností jen proto, že je zakořeněna v jiné kulturní tradici, považuji za chybu.

Chtít zůstat v pohodlné pasti reaktivity je však horší než chyba. Z pouhého reagování na islamofoby se totiž nelze naučit nic o islámu, ale ani o levici. Není to možná přímo zločin, rozhodně je to však selhání, stává­-li se tak levice vlastně reakcí.

Autor je publicista.