Dobrák penis

Veršovaný Pařížský deník Terezy Riedlbauchové tvoří šedesát stran malého, takřka kapesního formátu. Je rozdělený do dvou oddílů a doplněný předmluvou, dvěma doslovy a dvěma životopisy. Texty dohromady, doslovy a životopisy nevyjímaje, tlumočí různé projevy a odstíny okouzlení, avšak nikoli Paříží jako městem s uměleckou pověstí, ale lidmi, kteří by podle všeho mohli žít kdekoli jinde. Závažnost knihy tak tkví v zachycení jedinečného prožívání vztahů k lidem i k sobě, životního osamění a sdílení, rozhodnutí i schopnosti žít samotářsky nebo s druhým. Průvodcem neznámým a nebezpečným územím je tu muž a společnost mu dělá tělesná láska.

První oddíl V zrcadle černá labuť je jakousi bolestnou chválou samoty. Tato část maluje s postupnou gradací, která je důležitá pro vyznění celé sbírky, portrét osamělé ženy, v jejíchž gestech, a především v jejich měkkosti a vláčnosti, poznáváme zamilovanou, okouzlenou a snad i nadšenou ženu. Takovou, která poznala lásku, která se dala svést a brzy se nechá uchvátit a vtáhnout do milostného víření a tance. Čteme tu příběh zprvu velmi odměřený, cudný, avšak přesto hluboce, a tedy i tiše okouzlený. Brzy pochopíme, že ona tak často proklamovaná samota („Už tu bydlím jenom s holuby/ v domě který všichni opustili/ … takový je můj život“) je přece také sváděním, neboť osamocená, posmutnělá žena je především kořistí. Právě z toho důvodu vnímáme zveličování jakkoli reálné a bolestné odloučenosti jako fakticky zdravý vznět budoucího života, na který se tu vše připravuje. Přes všechna líčení milostného neúspěchu pochopíme, že ta nezřídka málem operetní atmosféra osamělého panského stavení s „dvanácti pokoji“, melodramatické dotýkání se předmětů, opuštěnost, která však není destruktivní, jsou jen výbojem zdravého a jadrného autorčina fládru, že je to, řečeno se Šaldou, „charakter nelomený“ a silný.

Napsat báseň, vyplnit fakturu

Z jedné strany přicházejí obrazy skutečného vnitřního a hřejivého štěstí. Z druhé pak líčení zahálčivosti zamilovaného člověka, toulajícího se domem v rozjímavém posmutnění, které je jen odkladem výbuchu velké radosti. Radosti, která ho vede na procházku s miláčkem, stejně jako mu velí vrhnout se s ním do postele. Pochopíme tu totiž, jak má láska ráda kroužení kolem věcí i kolem milované osoby, jak touží všechno odkládat na jindy a jen tak svobodně bloudit a dotýkat se. Toto mírné a hluboké opojení se pak projevuje i zesíleným ruchem a jakýmsi divokým rejem, nadšením z toho, že jednou bude vše možné. I v takovém duchu si nakonec můžeme vyložit právě ony dva doslovy připojené ke knize i okouzlený a okouzlující autorčin životopis. Všechny tyto druhotné texty – pro básnickou knihu asi nijak zvlášť důležité – jsou součástí života člověka pevného, zalíbeného a hluboce romantického. Rej a ruch vlastní této bující imaginaci napovídá, že vložený životopis je dílem téhož vznětu, který vedl ruku k napsání jednotlivých básní a vyplnil by stejným způsobem fakturu i vnukl odpovědi při přijímacím pohovoru. Vznáší se tu závoj ustavičného pohybu, jakýsi zlehka se dotýkající i trochu paradoxně oživující vítr.

Do tohoto klidu vpadne milenec. Tmavý muž­cizinec s „dlouhými černými vlasy a gigantickým pohlavím“, který podobně jako černý myslivec pozoruje a ptá se: „A tohle je báseň?“, aby mužným tahem a jaksi jedním vrzem probudil vášeň a proměnil snění o lásce v trvalý vzmach životný. Bylo tu třeba díla muže, který tomuto měkkému a často skutečně rekvizitárnímu dekoru (Ondřej Macura ho v doslovu nazývá „estetizovaným ,únikovým‘ světem“) předal vážnou skutečnost vášně. Proto úvodní texty sbírky, které jsou líčením osamělých pochůzek opuštěné krasavice po starém bytě, jsou také nutné právě pro změnu, jež nastane a všechno převrátí divokou exotickou mužnosti; ty pochůzky byly součástí trochu poddajného svádění sebe samé i budoucích milenců. Do tohoto vrstveného úvodu pak přichází zpráva o smrti blízké básnířky: Violy Fischerové. Není to zážitek ničivě bolestný, ale funguje jako svolení mrtvé umělkyně k zesílení živelného prožitku, jako jakési požehnání životu: „ale tvoje mrtvá ruka mi znovu otevřela/ dvířka do zapovězených míst“. V působivém obraze je zpřítomněn stesk nad odchodem blízkého člověka do světa duchovního, který ovšem, ještě než se víko rakve zaklapne, stařeckou ledovou rukou kyne a žehná žáru životních radostí.

Tak se tu nad vším smutkem vznáší dojem něčeho příjemně dávného, obraz ženy žádané, zdravé ve svém srdci jaksi přirozeně, skoro až selsky veselé, zkrátka a dobře ženy dobré letory. Vždyť co s těmi obrazy kvetoucích luk, květin a jabloňových a třešňových sadů? Skutečnost, že do takových okamžiků vstoupí obraz nicoty a zmaru, je však více ­dráždidlem a vlastně komplikací citu, je to nicota propůjčující obrazům spíše křehkost, stesk, který touží být opatrován, který zduchovňuje milostný cit a kultivuje ho. Tyto obrazy zmaru jsou pak něčím jako zadumaným dospíváním, skutečným složitým zráním člověka. Dojem oné zdravé povahy se pak znovu a návratně objeví, když „odletěla do Plovdivu“, kde „čekala na ni místní honorace“ a „po láhvi rakije/ (…)/ vylezla na kulatý skleněný stůl/ a zavěsila se na lustr“.

Kouzelná hůlka

Zprávy o zemřelých příbuzných pak přesně v tomto duchu nejsou doprovázeny hrůzou, ale mnohem častěji něčím na způsob smíření. Nečteme tu o žádných mrtvých dědcích a babách, ale o „dědečkovi“ a „dědovi“. Přes všechny evokace úmrtí je tu neustále osobní síla a samostatnost, něco velmi záchovného a plodného. Svět, v němž nebylo třeba nic zpřetrhávat, ničit, ale více navazovat a pokračovat. I ve verších „Mysleli jste že vám ukážu ráj/ ale zatančila jsem vám peklo“ je mnoho z plnosti života a jeho dobré nespoutanosti. To jsou dojmy ze čtení prvního oddílu Pařížského deníku, nazvaného V zrcadle černá labuť.

Druhý oddíl Bílá labuť je už poznamenán skutečným setkáním s reálnými muži v roli milenců. Jestliže byl první oddíl charakteris­tický určitou blízkostí, tato blízkost znamenala především osamocenou blízkost ženy k sobě samé, později ještě jednou navozenou v představě černé labutě prohlížející se v zrcadle: „Snažil jsem se nalákat svou labuť na kousek chleba/ ale utkvěle se dívala do zrcadla na černou labuť.“ Tento druhý oddíl však buduje představu vzdálenosti, a to zapojením motivů oken, skla, rámů, dveří, stěn a podobně. Oddíl o bílé labuti tak zpětně kontrastuje s druhým, sděluje riziko, které přináší cesta člověka k bytosti druhého. Autorka popisuje, jak jí je štěstí nablízku, ale ona přesto zůstává věrná zažitému a zvykovému a štěstí odmítá: „Můj sen byl nadosah/ nebylo mezi námi sklo ani zeď/ stačilo jen natáhnout ruku…“ Toto příznačně zdráhavé a regresivní chování je na samém konci knihy přítomno v evokované cestě do zahrady, kde se jí, nahé, neujímají lidé, ale zvířata; jde o jakýsi měkčí, dětský svět: „Rozmlouvám s hvězdami a ptáky/ neruší moje sny/ jejich řeč je srozumitelná/ a není v ní krutosti jako v řeči lidí.“ Závěr a vyznění pokusu o přiblížení skutečným lidem je proto skeptické, především pro stálý vliv zvyku.

Tak se tedy ukazuje, že dojem onoho zdraví vznikal především ze znalosti sebe samé, z určité schopnosti vyžít sama se sebou a existovat pro oči, a to i oči druhých, ne však pro jejich doteky. Byla to příprava na osamělost, která však může být plná rekvizit a kulis, hřejivá a blízká. V okamžiku, kdy byl člověk z této samoty – vlastně nijak studené – láskou vyveden na světlo, nebyl úplně schopen riskovat, že všechno ztratí, nebyl připraven na trápení a žal, které tu našel. Spojnicí mezi dvěma světy, světem samoty a společnosti, jak zjišťujeme, bylo doslova mužské „gigantické pohlaví“, most, přes nějž jako by byla žena převáděna do světa vášní, plného složité životnosti a reálné tragičnosti.

Autoři doslovů se shodují, že je Pařížský deník textem zlomovým, že je tedy zčásti dobojováno a mnohé snad i vyhráno. Není to však tak docela pravda. Návrat do světa kouzelné samoty a snění tu je pro autorku pořád připraven. Vždyť i nakonec ten penis, v nějž se věřilo jako v kouzelnou hůlku, je stále tak trochu pohádkový.

Autor je bohemista.