Onanie jako životní názor

Bohuslavu Broukovi se dostalo nezměrného posmrtného štěstí. Jeho odkazu se ujal pilný editor Viktor A. Debnár a za posledních sedm let vydal v různých nakladatelských podnicích již sedm svazků jeho textů.

Variace na Brouka

Podíváme­li se však na tuto snůšku Brouků zblízka, spatříme, že nemalé množství materiálu se všelijak opakuje či recykluje. Pokud jde o výbor Na obranu individualismu, většina jeho textů již byla po roce 1989 čtenářům dostupná v nových vydáních. Debnár tu například přetiskuje všech šestnáct článků, které vybral Milan Drápala do své antologie Na ztracené vartě Západu, dále tu potřetí nabízí Broukův článek Problém svobody v lidské kultuře, který již předtím vydal ve výborech Zde trapno existovat (2008) a O šalbě svobody a filozofie (2011), a opakovaně se tu také setkáme s Broukovým doslovem ke knize Jindřicha Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu, který vyšel jak v reprintu Štyrského knihy, tak v odeonském vydání Broukových textů Lidská duše a sex v roce 1992 a nakonec i v Debnárově edici Soukromých tisků Bohuslava Brouka v roce 2013. A mohli bychom pokračovat jistě i dále.

V přítomném výboru jsou navíc Broukovy texty ještě obloženy čtyřmi spisky jiných autorů, a tvoří tak necelé dvě třetiny knihy. Kromě editora Viktora A. Debnára, jenž zde publikoval svůj obligátní doslov, otištěný, jak sám přiznává, až na drobné doplňky již v předchozích edicích Broukových děl, přispěli svými postřehy ještě Bruno Solařík, Vladimír Papoušek a Milan Drápala. Ostatně, o zpřístupnění nedostupných Broukových publicistických perel editorovi asi nešlo, neboť sám uvádí přehledný soupis reprintů většiny vybraných textů v redakční poznámce na konci knihy. Aby toho nebylo málo, Debnár nás na svém webu, věnovaném Bohuslavu Broukovi, informuje, že na rok 2016 připravuje vydání výboru nazvaného Výpisky, který bude obsahovat jeho excerpta z Broukova díla, mimo jiné také z jeho publicistiky. Máme se na co těšit. Wikipedie uvádí, že „brouci se vyskytují po celém světě s výjimkou polárních oblastí a mořského prostředí“. Díky Debnárově píli možná proniknou i tam.

Psychologizace uzavřená v sobě

Broukovu publicistiku editor člení do tří kapitol: první obsahuje články zabývající se psychoanalýzou a sexuálními otázkami, v druhé části jsou soustředěny příspěvky z oblasti umění a kultury a ve třetí je Broukova politická publicistika. Texty z prvního oddílu nám dnes přijdou již poněkud komické a obsoletní. Jejich účelem bylo nepochybně šokovat tehdejšího prudérního měšťáka, který si ze zvědavosti, a také aby trochu přispěl na skromné živobytí avantgardních umělců, koupil nějaké to číslo Erotické revue či Zvěrokruhu. Aktuální nejsou ani polemiky o vztahu mezi marxismem a psychoanalýzou, které Brouk ve své době inicioval a z nichž nám tu Debnár nabízí ukázku. Pozoruhodným textem, který osvětluje mnohé z celku Broukova díla, je však drobná stať Onanie jako světový názor. Podává nám ve zkratce autorův postoj ke světu. Brouk tu objasňuje, že základem nezávislosti a svobody člověka je soběstačnost. A protože, jak víme od Freuda, veškerá životní energie člověka se koncentruje do jeho libida, postačuje uzavřít se dostatečně pevně do sebe sama a nepromrhat tento dar přírody na úkor cizích zájmů – úspěch je zaručen. „Stačí tedy udržeti si svou energii (libido) pro sebe, abychom byli dostatečně šťastni,“ píše Brouk. „V základě pevná onanie, uzavírající člověka v sebe a neodvisle na objektu stravující energii individua, poskytuje neochvějný pocit nirvánistického klidu,“ pokračuje. Text vrcholí grandiózními závěry: „V sebe soustředěné libido může být, a je proto nejgeniálnějším vynálezcem a pracovníkem. (…) Proklamovaná onanie je obnovením titanismu na vědecké bázi za obecně dosažitelných možností.“

Střední oddíl, nazvaný Umění a kultura, představuje spojovací článek mezi dvěma póly Broukova psaní, tedy mezi psychologizujícím mudrováním a politickou publicistikou, přičemž se tyto motivy pouze promítají do pole umělecké tvorby. Obraťme se tedy ke třetí části, nazvané Společnost, politika… Tři tečky na konci názvu kapitoly bezesporu naznačují, že se sem vejde všelicos. Kapitolu otevírá text Na obranu individualismu, který dal titul celému výboru a je vlastně uměřenou variantou Broukova vyznání, že jeho životním názorem je onanie, zasazenou do širšího kulturního a společenského rámce. Například: „Kulturní život, jenž tkví v geniálnosti, jíž je rozuměti veškerou imaginaci i tu, již se plně nepodařilo realizovat, jež neodpovídá plně skutečnosti, je majetkem individuí a slouží také k jejich osobní útěše, a k žádnému jinému účelu.“

Kromě zmiňovaného souboru článků, které vydal Milan Drápala v uvedeném výboru, a několika dalších, které z různých důvodů vynechal, dostává se nám v této kapitole ještě dvou pozoruhodných textů. Je to Broukův nepublikovaný autobiografický fragment Moje členství v KSČ, kde Brouk vypráví o peripetiích svého vztahu ke komunistické straně a podává dosti bizarní odůvodnění svého vstupu do strany v únoru 1946: spolu s přáteli prý vstoupili do komunistické strany proto, že se bláhově (jak poznamenává počátkem padesátých let) domnívali, že se jim „podaří působit zdárně alespoň na kulturní politiku této strany“. Jak o to ale hodlali usilovat, o tom se již Brouk nezmiňuje a naopak líčí především své vyhraněné protikomunistické aktivity v publicistice.

Druhým nepřehlédnutelným textem je autorův vlastní výtah z delšího pojednání o otázkách lidské svobody, publikovaný pod titulem Problém svobody v lidské kultuře v roce 1960 v exilovém Svědectví. Po dlouhém plaidoyer vědeckého determinismu a popření jakéhokoli smysluplného používání pojmu svobody v dějinách filosofie dospívá Brouk k závěru, že „svoboda je pouhý pocit“, a to pocit spokojenosti, který vyplyne ze souladu mezi chtěním, tedy realistickým rozhodováním k nějaké činnosti, a přáním, tedy idealizovanými tužbami, nebo – řečeno freudovskými termíny – mezi principem reality a principem slasti. Nejlepším vyjádřením takového stavu bude jistě individualistova onanie. Poněkud nesourodé s celým textem jsou jen závěrečné odstavce o neutuchající potřebě, ba povinnosti boje za svobodu, kterou však, jak vzápětí Brouk konstatuje, stejně nelze realizovat.

Velký provokatér

Jak vidno, Bohuslav Brouk byl především velký provokatér, který mnohým čtenářům, recenzenty nevyjímaje, pěkně zamotal hlavu. Je například pozoruhodné, že Milan Drápala Brouka nejprve zařadil do výboru nesocialistické publicistiky a zde nám ho představuje jako hlasatele „nového životního slohu“, jímž bude právě socialismus. Neméně pozoruhodné je, jak sugestivně podává Viktor A. Debnár některé Broukovy autobiografické smyšlenky jako fakta z jeho života. Je nepochybné, že mnohé z Broukových výpadů a útoků proti zatuchlosti, přetvářce a prudérnosti jak prvorepublikové, tak poválečné československé společnosti jsou inspirativní, nicméně celkový dojem z jeho textů zcela odpovídá jeho pojetí tvůrčí svobody jako prostoru určeného především k onanii, a psaní tak působí mnohem spíše jako jedna z forem sebeukájení. V tom jej editor Debnár čile následuje.

Nejcennější na knize jsou proto informace, které se nacházejí v Debnárových poznámkách pod čarou. Povětšinou upozorňují, co všechno ze zmiňovaných zdrojů a pramenů Broukova psaní lze porůznu volně postahovat z internetu.

Autor je překladatel a historik.